Legenda šumperských hasičů končí, ze služby odchází po 42 letech

  16:22
Nebezpečné požáry, ničivé povodně, tragické nehody ale občas také úsměvné zásahy. To vše zažil Zdeněk Pikl, kterému na šumperské hasičské stanici neřeknou jinak než Bob. Po 42 letech a 134 dnech nyní odešel do civilu.

Hasičem se nyní třiašedesátiletý Pikl stal hned po návratu z vojny, psal se rok 1979. Odmítl kvůli tomu dokonce mnohem lépe placenou práci, kterou mu otec sehnal v Jihlavě.

„Na tehdejší dobu to bylo zaměstnání za snové peníze. Když jsem tátovi oznámil, že tam nechci a že nastoupím k hasičům v Šumperku za 1 450 korun měsíčně, tak si klepal na čelo. Nebyla to ani polovina toho, co bych si vydělal tam, ale já jsem tak nějak věděl, že je to práce přesně pro mě. No a měl jsem pravdu,“ nastínil Pikl.

Ten během své dlouhé kariéry zažil proměnu prakticky všeho, od výstroje přes zásahovou techniku až po samotnou šumperskou stanici. Ze zásahů se mu vryl do paměti například velký požár šumperského divadla, které v roce 1994 vyhořelo do základů.

„To byl nebezpečný zásah jak hrom. Ještě teď si pamatuju, jak jdu s kolegou po té kupoli, všude hoří a konstrukce se hroutí. Hasili jsme tam celý den. Byl to jeden z největších ohňů, co jsem zažil,“ popisuje.

Šel kolem a slyšel houkání, už jel na výjezd

Také s povodněmi má bohaté zkušenosti, od těch lokálních z roku 1984 až po katastrofální záplavy na Moravě v roce 1997 a v Čechách o pět let později, kdy pomáhal v Praze.

„V osmdesátém čtvrtém byla zaplavená i naše stanice a ještě jsme kvůli povodni zasahovali u požáru rodinného domu, kde vybouchl plyn. To bylo náročné. No a v devadesátém sedmém? Byli jsme v práci i několik dní v kuse, spali pár hodin a pořád dřeli. Mnohdy nám šlo i o život,“ podotkl Pikl.

„Byla období, kdy jsem byl vlastně pořád v práci. Dokonce si pamatuju, jak jsem šel na procházku s kočárem, slyšel jsem houkání, tak jsem se šel na stanici zeptat, co se děje a jestli nechtějí kluci na směně pomoct. No a už jsem jel s nimi,“ dodal s úsměvem, který je pro něj podle kolegů charakteristický.

Má tak v zásobě i úsměvné historky. „Vyjížděli jsme třeba k Jindřichovu k požáru rodinného domu a když jsme přijeli na místo, tak majitel zachraňoval bez ohledu na nebezpečí vybavení z interiéru. Z domu vyhazoval matrace, peřiny, prostě co našel. No a nakonec z okna vyskočil i s ocelovými kamny,“ vzpomíná Pikl a přidává i legrácky ze stanice.

„Dřív bývalo zvykem, že když byl mezi výjezdy čas, dělali jsme kolegům různé drobné naschvály. Třeba jsme jednomu z kluků schovali Fiata šestistovku, uklízečce jsme přemontovali šlapky na kole nebo dali kolegovi do tašky dlažební kostku. Další z chlapů zase našel jízdní kolo přivázané na stropě,“ shrnul hasičský matador.

„Byli jsme dobrá parta a bylo pro nás důležité držet při sobě a obrátit i těžké chvíle a tíživé vzpomínky ve srandu,“ dodal Pikl, který se věnoval nejen požárnímu sportu, v němž mimo jiné s šumperským družstvem postoupil v roce 1987 na mistrovství Československa, ale také míčovým i dalším sportům.

Autor: