Národní dům v Prostějově, secesní skvost architekta Jana Kotěry, má za sebou největší opravy ve své novodobé historii. Součástí rekonstrukce byla i obnova původní Kotěrovy vitráže v hlavním divadelním sále, kterou za druhé světové války zničili němečtí okupanti, aby co nejvíce potlačili slovanské prvky secese. Příběh obnovení vitráže má téměř detektivní okolnosti.
„Zhruba deset let jsme zamýšleli obnovit vitráž na balkoně Národního domu v divadelním sále. Po té původní se dlouhou dobu nedařilo najít žádné pozůstatky. Proto vznikla myšlenka na vytvoření vitráže nové,“ popsala mluvčí prostějovské radnice Jana Gáborová.
Citlivý úkol město zadalo olomouckému výtvarníkovi Janu Jemelkovi, který má s vitrážemi bohaté zkušenosti. Jeho díla jsou v Římě, Německu, Slovinsku nebo v kostele svaté Barbory ve Chválkovicích u Olomouce či v klášteře sester klarisek-kapucínek ve Šternberku.
Výtvarník práci na obnově vitráže věnoval více než tři roky. Vzhledem k tomu, že původní podoba nebyla k dispozici a existovaly jen Kotěrovy schematické zákresy do architektonických výkresů a pár velice špatných černobílých fotografií, Jemelka pátral, kde mohl.
Pomohla faktura z roku 1907 i vitráže z pražské Suchardovy vily
Jemelka si sehnal původní projekt a byl se podívat na secesní vitráže v Obecním domě a Suchardově vile v Praze nebo v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Objevil také korespondenci slovinského architekta Josipa Plečnika s jeho kamarádem Kotěrou, kde je zmínka o barevném řešení.
Nakonec navrhl moderní podobu vitráže, která vycházela z Kotěrových děl a zachovávala ducha secese. Na její uskutečnění už však nedošlo. Padlo rozhodnutí, že do Národního domu se vrátí replika. A detektivka pokračovala.
„Začalo pátrání po sebemenší stopě o původní podobě vitráže. Desítky hodin strávené hledáním na internetu, komunikací s množstvím odborníků a dlouhá bádání v archivech a muzeích zpočátku vedly pouze k minimu informací,“ popsal vedoucí oddělení rozvoje a investičních záměrů na prostějovském magistrátu Václav Lužný.
Postupně se nicméně podařilo zjistit, že vitráže nejen v sále, ale i ve vestibulu a nad postranními lóžemi divadla vyhotovila firma Umělecký závod pro malbu na skle a umělé sklenářství Jan Kryšpín Praha. Dokazuje to faktura z 22. 11. 1907.
Barvy celého díla se pak daly odvodit z popisu architekta Plečnika, uveřejněném v časopise Styl z roku 1909, a z dochovaných barevných studií výzdoby sálu. Důležitým vodítkem byl rovněž fakt, že velmi podobné vitráže zdobí další stavbu architekta Jan Kotěry ze stejného období, pražskou Suchardovu vilu. Díla mají dokonce i stejný původ, a to pražskou uměleckou firmu Kryšpín.
„Digitálně upravené fotografie byly opakovaně překreslovány do výsledné podoby a následně doplněny obrazy skel vitráží ze Suchardovy vily,“ uvedl Lužný.
„Ve spolupráci s prostějovským architektem Zdeňkem Beranem a kunsthistoričkou Vladislavou Říhovou vznikl komplexní dokument, který popisoval návrh i ostatních dvou vitráží ve vestibulu a nad postranními lóžemi,“ popsal.
Sklo na novou vitráž putovalo až z Ameriky
Vitráž nakonec osadila brněnská sklářská dílna M Fabrica Tomáše Mitvalského, která použila speciální skla z americké firmy The Paul Wissmach Glass Company.
„Na rozdíl od původního balkonového okna sice obnovená vitráž z provozních důvodů nepropouští do divadelního sálu denní světlo, ale i umělé podsvícení dá plně vyniknout maximálně věrné replice původního díla,“ dodal Lužný.
Národní dům v Prostějově procházel největší rekonstrukcí v novodobé historii dva roky. Opravy přišly na víc než 60 milionů korun. Secesní skvost má novou střechu, okna a fasádu s restaurovanými sgrafity. Interiér zdobí nové koberce, nová opona a čalounění v sále.
Divadlo i přilehlá spolková část jsou vymalovány, speciální technologie vyčistily žulové schody a řemeslníci opravili dlažbu na podestách v přízemí schodiště a ve vstupu do spolkové části. Repasovány jsou všechny kovové konstrukce a skleněné prvky. Sanací prošel i suterén a divadelní věž.
Národní dům se v Prostějově otevřel koncem roku 1907 a na jeho výzdobě se podílela řada zvučných místních firem. Za druhé světové války však cenný objekt znehodnotili nacisté. Původní tvář se do památky, kde je kromě divadla také secesní kavárna, salonky a přednáškový sál, začala vracet v devadesátých letech minulého století.
V minulosti se podařilo obnovit například dva překrásné osvětlovací kandelábry na hlavním divadelním balkoně nebo promenoár v prvním patře. Symbolem poslední rekonstrukce je kromě vitráže v hlavním sále také obnovené stropní eliptické okno, zatím jen s mléčným zasklením ve vestibulu.
„Krása obnovené vitráže působí, jako by v sále těch dlouhých téměř osmdesát let ani nechyběla,“ podotkl náměstek primátora Jiří Rozehnal.
