Jak pro vás krize okolo koronaviru vlastně začala?
Zpočátku jsem si myslela, že se mě to třeba vůbec nebude týkat. Zavíraly se školy, některé provozy, ale říkala jsem si, že dělám s oblečením, takže to na mě nedopadne. Pak šlo všechno velmi rychle. Já jsem měla nabrané zakázky a najednou jsem honem balila všechnu rozdělanou práci, mašiny a rychle se stěhovala domů. Tehdy jsme měli strach, že přijde úplný zákaz vycházení.

Jak na to reagovali zákazníci?
Úplně na začátku lidé měli strach si zakázku vyzvednout, vůbec si pro ni přijít. Nabízela jsem jim, že věci přivezu, ale většina nechtěla. Měla jsem v zakázkách peníze a vůbec netušila, co bude následovat.

Práce se zastavila, obchod skončil, nebyly příjmy. Jak jste se s tím vyrovnávala?
První myšlenka samozřejmě byla, z čeho budu platit nájem. Měla jsem sice vybrané nějaké zálohy, ale ty jsem vesměs už utratila za materiál a další peníze byly v nedohlednu. Krize navíc přišla v poměrně nešťastné době, kdy jsem druhý měsíc rozjížděla novou provozovnu. O nějaké státní pomoci se v té době ještě nemluvilo, obě děti byly doma ze školy a člověk nevěděl, co bude.

Co vám v té chvíli běhalo hlavou?
Měla jsem strach, že budu muset se živností skončit. Teprve po týdnu až dvou se situace začala vyjasňovat. Začalo se mluvit o státní pomoci a majitel nás naštěstí ujistil, že situaci chápe a věří, že se vše vrátí do normálu. Sdělil nám, že nájem stačí vyrovnat do září. To bylo velké štěstí, protože jsem v té době dokonce uvažovala o tom, že budu muset s provozovnou skončit a vrátím se, až se situace uklidní.

Celkem logicky jste se jako švadlena pustila do šití roušek…
Někteří zákazníci mi dokonce volali, jestli se na to nechystám. Nejprve jsem doma probrala zásoby a několik prvních kusů jsem ušila pro rodinu a známé. Pak jsem šila nějaké roušky do nemocnice, co mám kamarádky sestřičky, protože tam je potřebovali nejvíc. Pak jsem si nějakou látku nakoupila, hezčí vzory, a snažila se roušky prodávat aspoň za cenu materiálu.

A nakonec nezůstalo jen u roušek, že?
Měla jsem v nabídce také komplety. Rouška, taška, čelenka. Přišly jsme na to s dcerou, které jsem ušila roušku a říkala jsem si, že ji k tomu ušiju také tašku, čelenku, gumičku na ruku a sukýnku. Nafotila jsem to a dala to na své stránky a mělo to docela ohlas. Lidé si komplety kupovali, někteří chtěli třeba jen roušku a tašku. Z roušky si také mohli udělat takovou kapsičku na klíče a připnout si ji do tašky, aby měli vzpomínku na to, co jsme prožívali. Bylo to však jen takové zpestření, aby člověk nemusel myslet na to, co se okolo děje. Takový přivýdělek v nejhorší době, který pokryl cenu materiálu a vrátil nějakou stokorunu, za kterou jsem mohla nakoupit třeba jídlo na dva dny. Kdyby podobná situace trvala delší dobu, tak by to mohla být určitá cesta. Uvažovala jsem o e-shopu nebo jsem si říkala, že ušiju padesát roušek a ráno si s nimi půjdu stoupnout na trh.

Pak už přišla očekávaná pomoc od státu. Jak vypadala?
To bylo zásadní. V období největší krize jsem čerpala rezervu, kterou jsem měla nachystanou na léto, kdy každý rok chodí méně lidí. Po dvou třech měsících přišlo něco od státu, tak jsem své finance mohla aspoň trochu srovnat. Nemohu říct, že by nás stát nechal úplně na holičkách.

Kdy se vaše podnikání začalo vracet do normálu?
Nejprve zákazníci začali telefonovat, a když jsem mohla otevřít provozovnu, tak jsem čím dál více začala cítit, že se lidé vracejí. Trochu mě stále brzdilo, že děti byly doma ze školy, ale postupně se živnost dávala do pohybu. Pak se otevřely obchody a práce začala opět narůstat. Dělám veškeré úpravy oděvů, ať jsou nové, nebo starší, když někdo zhubne, přibere, ať jsou to obleky, nebo oblečení z rifloviny nebo úpletu. Cokoli, co postavě nesedí, délka, šířka, výměna zipu, záplaty, všechno kromě kůže a kožešin.

Poptávka po koronaviru zůstává stejná jako třeba na začátku roku?
Já si dokonce myslím, že teď může být práce i víc. Po krizi budou lidé víc šetřit a hodně z nich si bude nechávat oděvy spravovat. Některé ženy si dnes už ani neumí přišít knoflík nebo mají drahé věci, do kterých nechtějí zasahovat. Spolupracuji i s kamennými obchody, když lidem nesedí konfekce. Vyzvednu si oděv, přizpůsobím ho a zase jim ho dovezu. Dřív to doma dělaly babičky. Dnes si říkám, že jsem docela ráda, že jsem tento nápad před patnácti lety dostala. Je to taková skulina na trhu. Oblečení člověk potřebuje, nějakou stokorunu za opravu dá a hlavně, když to potřebuje rychle a chce to dál nosit.

Těsně před koronavirem jste se stěhovala do větších prostor. Krize na vás tím pádem dopadla o to víc. Proč jste se rozhodla rozšiřovat podnikání?
Koncem minulého roku jsem zvažovala, jak v podnikání dál, a řekla jsem si, že to zkusím v lepších podmínkách. Bylo mi jasné, že chci u této práce zůstat, ale chtělo to změnu. Šla jsem proto do většího objektu v centru Prostějova a do světlejších prostor, které jsou bezbariérové a blíž parkoviště. Zákazníci to uvítali a začali si zvykat…

A do toho přišel koronavirus...
Ano. Bylo tam dokonce období, kdy jsem nevěděla, jestli nebudu muset svou živnost úplně ukončit, ale pak jsem začala šít aspoň ty roušky, které byly v tu dobu potřebné, a pak se to naštěstí pomalu začalo vracet do normálu. Teď přes léto je ještě klid, ale vím, že na podzim bude zase práce dost.

Mně to lehce připadá, že vás krize snad dokonce nakopla?
Je pravda, že člověk se zastavil, popřemýšlel, ujasnil si některé věci. Ujistila jsem se, jak moc mám svou práci ráda, a rozhodla jsem se, že provozovnu ještě víc vylepším. Zavedla jsem platby kartou, což všichni lidé velmi uvítali, pořídím si lepší stroj a už se těším na podzim. Dnes vím, že pokud má podnikání dobrý základ, tak se vždy musí vrátit zpět do normálu.

Dá se do budoucna připravit na podobnou situaci?
Já celý život beru tak, že co mě nezabije, to mě posílí. Člověk by měl mít samozřejmě v záloze nějaké nápady a rezervní plány, které by mohl uskutečnit v době, kdy nemůže dělat svou hlavní profesi. Alespoň by to mohl vyzkoušet, jestli by to vůbec dávalo smysl. Nápadů by bylo hodně, ale čas je bohužel jenom jeden, a to, co dnes dělám, je jakási jistota. V době koronaviru jsem přemýšlela například o tom, že bych do budoucna k zákazníkům jezdila. Taková švadlena na cestách. Říkala jsem si, že třeba právě toto byla ta správná doba, kdy to rozjet. Někteří zákazníci by to určitě uvítali, ale samozřejmě by to bylo méně efektivní, hodně času by člověk strávil na cestách. Každopádně to byl takový záložní plán. Člověk by se krizím neměl poddávat, ale v rámci možností být optimistou a jít si vlastní cestou.

To jste si z koronaviru odnesla?
Velmi často si dnes říkám, že jsem vděčná za to, že něco opravdu umím. I kdybych měla šít cokoli, vždycky si najdu nějaký způsob, jak se uživit. Dnes totiž řada lidí neví, jestli budou mít na podzim práci, jakou mají budoucnost. Mě moje šití uklidňuje a dává mi pocit jistoty. Byla to taková zkouška.