V prvním patře Vlastivědného muzea představuje Rozsíval své práce zhruba z posledních dvaceti let. Patří mezi ně série aktů, které fotil přibližně v rozmezí let 2003 až 2014.
„Jedná se o prolnutí většinou ženského těla s přírodou. Lesní žínky, bájné bytosti. Výsledkem jsou, dejme tomu, lyrické fotografie. Jsou to fotky evokující sen,“ popisuje autor upravované fotografie, na kterých pracuje se světlem a prolínáním obrazů.
Vystudovaný fotograf Pavel Rozsíval je v muzeu zaměstnaný jako dokumentarista uměleckých předmětů. Fotí různá odvětví i fondy.
Ačkoli je to zcela jiný styl fotografování než jeho umělecká tvorba, obojí se v některých jeho dílech prolíná. Například ve fotografickém cyklu Muzeálie.
„Jsou to muzejní objekty, které jsem nějakými artefakty posouval do malých příběhů, událostí, oživení. Staré, někdy už hodně zchátralé věci pracují časem. Přidával jsem k nim současné předměty, jako je rtěnka nebo sluchátka, a dával je tím do jiného kontextu,“ říká.
Sochař a pak čas
Snímky mají vtip. Lebku oživují kopretiny v očních důlcích, popraskanou dřevěnou sošku doplnil parukou třešňových květů.
„Roli pro mne hraje i to, že sochař předtím udělal takovou krásnou věc, a potom čas. Kromě úsměvných věcí jsou některé i trochu angažované, má to být satira současné konzumní společnosti,“ povídá u fotografie Domácí oltář, na které stojí před obrazem Ježíše Krista vedle sebe panenky Barbie a Ken a mezi sebou mají v nákupním vozíku děťátko.
Nejrozměrnější prací této výstavy je objekt Postura, který vznikl jen pro ni. I tady Rozsíval využil prostředí muzea a řemeslného umění předků.
„Rekonstruuje se střecha budovy. Šel jsem kolem kontejneru, kam pracovníci vyhazovali dřevo, a připadal mi ten degradovaný materiál zajímavý. Od dekonstrukce, tragédie, skepse jsem postupoval k naději, Ikarovým nebo andělským křídlům. Nahoře je svatozář jako zářivka. U toho je pletenec mužských a ženských vlasů, spojení genetických informací,“ vysvětluje u díla připomínajícího totem.
Výtvarníka zajímá proměna, plynutí času i patina, kterou věcem dává. Patrné je to i z malířské části jeho výstavy. Představuje olejomalby i obrazy malované akrylem.
Od abstraktní tvorby, kde se soustředil na strukturu, postupně zapracovával konkrétní tvary, až přešel k meditativním náladám.
„Po živelnosti jsem asi měl potřebu nějaké harmonie. Také jsem používal méně barev, šlo to až k monochromatičnosti, jeden obraz jsou třeba valéry modré. Společným jmenovatelem jsou vlnité vrstevnice. Snažil jsem se vytvořit perspektivu, hloubku obrazu, možná krajinu,“ přibližuje, že cílem také bylo, aby obraz vyzařoval světlo. Tedy aby nebyl jen barevný, ale i tak působil.
V nejnovějších obrazech se objevují geometrické útvary, které fotograf harmonicky kombinuje s oblými tvary na pozadí.
Pár slov do katalogu napsal Rozsívalovi i věhlasný Jan Saudek. „Fenomén kolegy Rozsívala spočívá ve faktu, že je dobrý fotograf a zároveň rovnej chlap – s tímhle jsem se dosud nesetkal – a to už žiju dlouho!“ stojí například v krátké předmluvě.
