Umělkyni upoutala nemoc na lůžko, v Senátu vystavuje obrazy malované prsty

  4:22,  aktualizováno  9:26
Talentovaná prostějovská malířka a výtvarnice Kamila Opletalová se už řadu let potýká s roztroušenou sklerózou, která jí znemožňuje klasickou tvorbu. Dál se však snaží pokračovat a nyní má v Senátu výstavu svých obrazů namalovaných prsty.

Výtvarnice Kamila Opletalová s dcerami Terezou a Karolínou a vnukem Jindříškem. | foto: Archiv Miloše Forsta

Kamila Opletalová byla talentovanou a velmi aktivní výtvarnicí, která se po studiu českého jazyka a výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě brněnské Masarykovy univerzity usadila v tamním Montmartru – Kamenné kolonii – kde bydlí řada malířů, grafiků, herců či muzikantů. 

Oblíbila si hlavně malbu a kresbu, zpočátku nejraději tuší. Ilustrovala například časopis Potměchuť a také knihu anglických veršů Seabook od Rebeky Bloyd. Dostala se rovněž k rytí do dřeva a malování na něj, takže kromě svých obrazů vystavovala a prodávala vlastní barevné dřevořezby. Od šestnácti let píše i básně.

Malování prsty

V šestatřiceti letech však přišel životní zvrat a prostějovskou rodačku a matku dvou dcer postihla zákeřná choroba.

„Choroba se začala projevovat nejprve ztrátou pohyblivosti a jistoty v rukou, posléze už byla Kamila upoutána na lůžko a invalidní vozík. Ani to ji nezlomilo a díky kamarádce, která ji upozornila na možnost malovat speciálními prstovými barvami, vytváří záznamy svých prožitků a vizí touto technikou,“  popisuje rodinný přítel Miloš Forst z Prostějova.

„Její tvorba je tak poklidnější, vychází z momentálních možností, a nedá se tedy nijak uspěchat,“ dodal Forst, který je současně i spoluautorem knihy Ještě žiju a kurátorem stejnojmenné výstavy v Senátu, která začala minulý týden ve čtvrtek a potrvá do 21. září.

Příčinou nemoci mohla být mononukleóza v dětství

Přes pomoc rodičů je Kamila Opletalová v současné době už plně upoutána na lůžko v charitním zařízení sociální péče Domov Daliborka v Prostějově a její zdravotní stav po většinu času neumožňuje ani běžnou konverzaci.

„V Kamence jsem z lipového dřeva v dílně dělala skřítky, sluníčka, kočičky, betlémy a jiné věci, které jsem pak prodávala na trzích a festivalech. Práci mi postupně znemožnila nemoc, která mě časem upoutala na invalidní vozík. Protože mi třes rukou nedovolil držet štětec, začala jsme malovat prsty, ukazováčkem i ostatními,“  popisuje v knize Ještě žiju svou situaci umělkyně.

„Mými náměty byli lidé a vztahy z mého okolí a jejich proměny v čase, zkrátka co život dal a vzal. Nyní už jsem několik let zpátky v Prostějově, z toho poslední roky v charitním domově,“ svěřuje se.

Autorka byla už od dětství aktivní, jako malá navštěvovala řadu kroužků a chodila do výtvarky na základní umělecké škole. Také sportovala. V jedenácti letech však onemocněla mononukleózou, která málokdy zůstává bez následků a byla možná příčinou pozdější závažné nemoci.

„Často si lámu hlavu nad podivnými zákruty, po kterých nás život vede. V Brně se rozrůstaly její umělecké aktivity, kromě kresby a grafiky přibyla i poezie, řezba do dřeva, spolupráce na filmových dokumentech a ilustrace v knihách či časopisech,“ popisuje otec výtvarnice Jindřich Opletal. 

„Toho všeho se však Kamila musela pozvolna vzdávat, když přišel osudový zlom a projevily se příznaky nemoci. Ještě nějakou dobu se cítila šťastná, když mohla pobývat na chalupě ve Lhotici, kde takřka uprostřed přírody mohla pracovat se dřevem. Osudové předurčení však bylo neúprosné,“ svěřil se otec.

V současné době je cílem žít každým okamžikem

Přátelé popisují Kamilu Opletalovou jako nesmírně statečnou ženu.

„Ještě když byla Kamila schopna žít v brněnské Kamenné kolonii, vyjádřila svůj životní optimismus prostřednictvím graffiti, které vytvořil její kamarád na jednom malém domku. Byl tam lakonický nápis: Žiju! A totéž křičí tato takto nespravedlivým osudem postižená žena do světa i dnes,“ připomněl Forst v rámci nedávné výstavy jejích obrazů v prostějovské kavárně Avatarka.

Nemocná malířka se stále snaží nepodléhat svému osudu a žít každým okamžikem. A doufá. Svým dcerám Tereze a Karolíně mimo jiné adresovala báseň stručně pojmenovanou Dcery: Moje zlaté holky Na zelený louce Na bílý plínce Co jsem vám dala A co jsem vzala A za co jsem vlastně stála?