Muž založil a řídí v Ostravě-Hrabůvce neurorehabilitační centrum Arcada, které je v republice unikátní. Tamnímu týmu lékařů a terapeutů se daří pomocí nejmodernějších přístrojů a metod vracet do života i pacienty s těžkým poškozením mozku, jimž standardní léčebný systém nedokázal pomoci.
„Když se to stalo Davidovi, nikdo u nás se podobně těžkým případům nevěnoval. Zjistil jsem však, že ve světě existují metody, které mu pomoci mohly. Jsem rád, že teď můžu pomáhat aspoň jiným,“ říká Miloš Svoboda.
Jak se teď má váš syn?
Davídek leží a fungují mu jen základní funkce mozkového kmene – příjem potravy, spánek, bdění, vyměšování. Potřebuje péči čtyřiadvacet hodin denně. Nemluví, nehýbe se, ale máme to spolu nastavené mimosmyslově. Bezpečně poznám, že mě vnímá, a že mě má rád vedle sebe. Když se ho zeptám, jestli má rád tatínka, zamrká. Jsme spolu už osmnáct let a vím, že k nějakému zázračnému zlepšení už asi nedojde. Mojí snahou je, aby netrpěl, aby měl se mnou tu nejlepší péči a hlavně lásku a obejmutí. To je nejvíce. Jsem vděčný za každý den života s ním.
Co se před těmi osmnácti lety stalo?
S bývalou manželkou jsme měli už dvě velké dcery, když přišla s nápadem, abychom si vzali další dítě z dětského domova do pěstounské péče. Nebyl jsem tomu moc nakloněný, ale když jsme na Mikuláše 2006 převzali Davídka, byl jsem z něho nadšený. Měl dva a půl roku a byl úžasný. V létě 2007 jsme oslavili jeho třetí narozeniny a dva dny nato se to stalo. Manželka s dětmi šla na návštěvu ke své rodině. Jenom jsem je tam odvezl a vrátil se domů. Zanedlouho mi volala zoufalá dcera, že David se utopil v zahradním bazénu. Nevím, jak se mi podařilo projet Ostravou. Nic jsem nevnímal, až záchranáře, kteří bojovali o jeho život. Podařilo se ho zachránit, ale zůstal ve vigilním kómatu. Od toho dne jsem se od něho nehnul a můj život se totálně změnil.
Co se dělo bezprostředně po synově tonutí?
David byl hospitalizovaný v ostravské fakultní nemocnici. Devět dnů byl v umělém spánku a po probuzení začal sám dýchat. Lékaři ale řekli, že má v důsledku nedostatku kyslíku těžce poškozený mozek a že je ve vigilním kómatu. Jedná se o stav zdánlivého vědomí, kdy pacient má otevřené oči, fungují však jen základní tělesné funkce. Po dvou měsících jsem si ho doslova odnesl domů a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat.
Pro Davídka jsem udělal vše, co šlo
Jak jste si poradil?
Pomalu jsem zjišťoval, že následná péče pro podobně těžké případy v České republice moc nefunguje. Vyzkoušel jsem všechno. Jezdili jsme na různé rehabilitace po celé republice, ale i do zahraničí. Dokonce jsme byli v Düsseldorfu na aplikaci kmenových buněk, byť mi lékaři říkali, že to nemá smysl. Stálo to fůru peněz, ale nelituji, protože dnes mám aspoň čisté svědomí, že jsem pro Davídka udělal úplně všechno, co šlo.
Možná se budete kvůli této otázce zlobit, ale nenapadá vás někdy, že by pro vašeho syna bylo lepší, kdyby zemřel? Nepřemýšlíte nad tím, že prodlužování jeho života není humánní?
Ne. A moje odpověď je pevná a neměnná i po osmnácti letech. Mám to filozoficky i nábožensky zpracováno. Nejsme oprávněni rozhodovat o lidském životě. Od toho je tady někdo jiný, kdo nám život dal. Lidstvo už zažilo řadu psychopatických vůdců, jako byl Hitler, kteří se snažili určovat, kdo má žít a kdo ne. Toho bychom se měli vyvarovat. Určitě nebudu rozhodovat o životě svého syna. To může jen Bůh.
Co jste dělal před založím centra Arcada?
Vystudoval jsem vysokou školu báňskou v Ostravě a roky jsem pracoval v bývalé Nové huti Klementa Gottwalda. Po pádu komunistického režimu jsem začal podnikat. A po Davidově úrazu jsem podnikání utlumil a začal jsem budovat neurorehabilitační centrum. Pomáhal jsem také při vzniku podobných zařízení v České republice i v Evropě.
Na co se v ostravském centru zaměřujete?
Poskytujeme dětským i dospělým pacientům s nemocemi nervového systému a s problémy pohybového ústrojí léčebně-neurorehabilitační péči. Provozujeme vlastní neurologickou ambulanci, EEG a infuzní centrum. Jsme v neurorehabilitacích špičkou v republice. Přední světový koncept TheraSuit a oblečkový systém TheraTogs školíme i jiná centra v Evropě. Budujeme neurokognitivní centrum na zlepšení mozkové aktivity. Naše programy zahrnují i pobyt v hyperbarické komoře, věnujeme pozornost zánětům, spolupracujeme s odborníky na aplikaci kmenových buněk. Stále vyhledáváme nové metody. Jezdí k nám i klienti ze zahraničí, protože o Arcadě se už ví i v Evropě. Momentálně máme asi čtyřicet zaměstnanců, špičkových terapeutů, lékařů, ošetřovatelek, nutriční terapeutku a další odborníky.
Naše léčba není výsadou majetných
Čím je přístup vašeho týmu výjimečný?
Máme jedinečné metody, vybavení a vynikající lékaře a terapeuty. Zásadní je synergické propojení a návaznost terapií. Důležitá je kvalitní výživa a rozhodně tam patří i láska a obejmutí blízkých. Ke každému pacientovi přistupujeme individuálně a nastavujeme mu terapie na míru. Většinou trvají pět až šest hodin denně, a to často po dobu měsíců, protože kratší pobyty moc nemají smysl. Pro klienty a jejich rodiny máme k dispozici ubytování.
Co je to TheraSuit? Má to něco společného s kosmem?
Ano, jedná se o speciální oblek, který původně vynalezli sovětští lékaři pro kosmonauty. Zjistili, že ve stavu beztíže se lidem roztahuje páteř a vymysleli skvělé obleky, aby ty kosmonauty držely pohromadě. Později se začaly využívat i ve zdravotnictví. Existuje několik druhů těchto obleků. Začal jsem spolupracovat s americkou lektorkou Izabelou Koscielny, která je držitelkou licence na tento oblek i celý komplex cvičení.
Léčba u vás musí být drahá. Není to tak, že si ji můžou dovolit jen bohatí?Není to levná záležitost. Léčebny dlouhodobě nemocných, kde pacienti v těžkých stavech jen leží a koukají do stropu, jsou zdarma. Rozhodně ale není naše léčba výsadou majetných, i když ji pojišťovny jako takzvané nadstandardy nehradí. Pomáháme klientům shánět peníze, například přes sbírkové platformy. Pro blízké nemocných je to náročné, ale Češi jsou skvělí a dokážou si v podobně těžkých situacích, kdy státní systém nefunguje, pomoci. Pokud jde třeba o dopravní nehody, spolupracujeme s právníky, kteří vyřizují náhrady z pojistek. Jedná se kolikrát o miliony.
 |
Uvedete příklady léčby, která se povedla?
Máme tady třeba mladého otce z Čech, kterého jsme asi po roce probrali k životu. Měl těžkou autonehodu a lékaři v nemocnici mu už nedávali moc naděje na zlepšení. Manželka se po téměř roční léčbě v Arcadě rozhodla nastěhovat do Ostravy. Dětem jsme pomohli se školou a školkou a tatínek může pokračovat v léčbě ambulantně. Je to krásný příklad lásky. Otec už si s dcerou maluje obrázky a začíná komunikovat s manželkou.
Další příběh je třeba Petra z Karviné, kterou expřítel málem uškrtil kabelem od kulmy. Dostal u soudu dvanáct let. Petra utrpěla těžké poškození mozku, byla u nás asi rok. Není to jednoduchý případ, ale udělala obrovský pokrok. Začala se smát, a když poprvé promluvila, řekla máma. To jsou pro mě nezapomenutelné okamžiky. Je úžasné, když můžeme z chorobopisu pacienta vymazat slova vigilní kóma.
Myslíte si, že by váš David na tom byl teď lépe, kdyby měl tenkrát možnosti dnešní péče?
Určitě by měl větší naději dostat se z toho. U takových těžkých případů je velká šance do půl roku od úrazu. Potvrzují to i případy našich konkrétních klientů. Podařilo se nám tady probrat i děti, které se topily, ale bylo to právě asi čtyři nebo pět měsíců od tonutí. V případě Davídka už uteklo strašně moc času.
Jaké to je žít s tak nemocným člověkem, který je na vás zcela závislý?
Je to jiné, je to náročné, ale pro mě je to úžasné. Přes pracovní týden mám u syna asistentku, abych mohl v Arcadě pomáhat podobným klientům. Jinak jsem s ním nonstop. Každý večer, každou noc, všechny víkendy. Krmím ho, přebaluji, koupu. Nevím, co je to dovolená, nemůžu jít s přáteli na pivo nebo na fotbal. Ale z toho, co jsem s Davídkem prožil, bych neměnil ani minutu. Každý má v životě nějaké priority. Mým smyslem je starat se o syna ve vigilním kómatu a pomáhat druhým.