Muž, který navštívil zhruba 90 zemí světa, tak od loňska se svými kamarády objíždí zejména Česko. „Konečně jsem si na něj našel čas,“ hledá Ivo Petr pozitiva i v současné situaci.
Kdy naposledy jste vyrazil do vzdálenější destinace?
Naposledy loni v lednu, když jsme stihli se známými odletět do Chile. To ještě nebylo slechu o nějakém viru. V únoru jsem pak zorganizoval už jen malou výpravu do Itálie, no a pak vše krachlo. Měli jsme naplánované a skoro zaplacené cesty do Uzbekistánu, Irska a Spojených států, které najednou nebyly možné.
Takže od nástupu covidu jste nebyl dál než v sousedním Polsku nebo na Slovensku?
V létě, když se opatření dost uvolnila, jsme měli naplánované ještě Norsko, vypadalo to nadějně, ale čtrnáct dní před odletem zavřeli hranice. Vymysleli jsme tedy alespoň náhradní akci, kdy jsme odjeli autobusem do Švýcarska a tam pak týden putovali přes hory s batohem na zádech.
Viděli tam v té době rádi turisty z Česka?
Turistů tam bylo tehdy opravdu minimum, což se projevilo na srdečnosti místních. Rozhodně jsem nepociťoval nějakou nevraživost, naopak lidé byli vstřícní a pomáhali nám najít místo k přespání ve volné přírodě. Je to totiž hodně zastavěná země, kde každý kousek půdy někomu patří a není zrovna jednoduché najít nějaký vhodný plac pro stan.
Bylo nutné dodržovat nějaká opatření?
V obchodech se například nosily roušky. Neviděl jsem, že by ji tam někdo neměl. Nebyla tam tehdy nějaká revolta, místní se chovali disciplinovaně.
Co se dá z pohledu cestovatele plánovat letos?
Možností ubývá, ministerstvo zakázalo vstup do některých zemí (rozhovor vznikl krátce poté, co ministerstvo zdravotnictví kvůli dalším mutacím koronaviru zakázalo Čechům cestovat například do Brazílie, Keni, nebo na Zanzibar – pozn. red.). Mě by tam teď ale upřímně stejně nikdo nedostal. Doba je nejistá, ze dne na den se mění podmínky vstupu a výstupu, testování a podobně. To mě neláká.
Na druhou stranu, neláká vás jako cestovatele vyrazit na místa, která jsou normálně zahlcena turisty a nyní zejí prázdnotou? Nehledáte skulinky v možnostech vycestovat?
Okamžitě bych se jel podívat například na prázdné Benátky, ale není to možné a je nutné to respektovat. Oni sami moc nemohou cestovat mezi regiony a vzpamatovávají se ze situace jen pomalu. Navíc my jako Češi jsme teď černé ovce a bude to pro nás bolestnější a těžší, ještě nějakou dobu nás totiž asi nikde nebudou moc vítat.
Takže momentálně neplánujete?
Minimálně do podzimu to podle mě nemá smysl. Na druhou stranu pevně věřím, že pomůže probíhající vakcinace. Svět už teď začíná žít, jen u nás to ještě moc nevíme…
Jaké je pro dobrodruha, jako jste vy, být připoután k Česku?
V tom je přínos covidu pro mě. Procestoval jsem 90 zemí světa, byl jsem skoro všude, ale Česko jsem moc neznal. Zůstávalo vždycky ve stínu, což se nyní změnilo. Objevil jsem Krkonoše, Krušné Hory, Vysočinu, Orlické hory a další místa. Naposledy jsme například vyrazili na jeden den do Brna (rozhovor vznikl před uzavřením okresů – pozn. red.), po cestě jsme objevili tři neskutečné kostely, které jsou stranou turistického zájmu. Rád teď taky navštěvuji rozhledny.
Ty vám ještě nezavřeli, že?
Pozor, to také není samozřejmost. Například ve Stěbořicích na Opavsku je zajímavá rozhledna v duchu betonového bunkru. Když jsem ji navštívil, tak nejenže byla zavřená, ale navíc ji obehnali ostnatým drátem jako nějakou jadernou elektrárnu. To mi přišlo trochu přehnané, protože jsem si ji nebyl schopný ani pořádně vyfotit.
Jste znám jako milovník hor, kam v zimních měsících vyrážela spousta Čechů. Vadily vám davy lidí na vrcholech například beskydských hřebenů?
Minulý rok jsem šel do důchodu, takže se od té doby vyhýbám víkendům a cestuji přes týden. I proto, že to, co se na horách v poslední době dělo, je šílenství. Ale těm lidem se nedivím, sedí s dětmi prakticky rok doma, je to pro ně katastrofa. Spíš mi vadí, že se spousta z nich neumí na horách chovat, nechává po sobě nepořádek, nerespektuje pravidla a podobně.
Před covidem jste býval zhruba tři měsíce z roku na cestách. Vítá rodina, že jste teď více doma?
Mám dospělé děti, které jsou dávno pryč z domova. A manželka si už zvykla, že jsem pořád pryč. Navíc, jak už jsem předeslal, tak já ani v této době moc nesedím doma.
O putování hovoříte v množném čísle, necestujete sám?
Zpravidla ne, nejsem nějaký sólokapr. Razím heslo, že sdílená radost je větší. Jsme velká skupina kamarádů, známých a známých kamarádů, ze které vždy vykrystalizuje parta, která vyrazí na konkrétní dobrodružství. Není nás nikdy víc než patnáct. To je ještě počet, který se naskládá do veřejné dopravy, sežene ubytování a podobně.
Vy jim pak se svými bohatými zkušenostmi děláte průvodce?
Průvodce ne, spíš jsem člověk, který zajistí letenky, pronájem auta a podobně. Celé to tak nějak zastřešuju, včetně programu, ale je fakt, že ten často tvoříme cestou za pochodu.
Až to situace dovolí, kam byste rád zase vyrazil?
Až to půjde, rád bych dotáhl do konce plánované akce, které jsme museli zrušit. Takže Uzbekistán, Irsko a Spojené státy. Letos by mi ale stačilo dostat se i do Itálie. To je pro mě nejkrásnější země světa, ve které naleznete vše, na co si vzpomenete. Neustále se tam rád vracím.
A kam vás naopak už nikdo nedostane?
Nechtěl bych už do Ruska. Nesedí mi celkově atmosféra té země.
