Dobové pohlednice a fotky pocházejí ze sbírky Pavla Rapušáka, předsedy Klubu Za starý Bruntál, jenž se dějinám Bruntálska dlouhodobě věnuje. „I když žiji v Bruntálu až od poválečné doby, chci o tom místě něco vědět,“ vysvětluje své nadšení.
Jaký je příběh kamenné rozhledny na Pradědu?
Připomínáme si stodesáté výročí její slavnostní kolaudace. Otevřela se po osmi letech výstavby, protože na Pradědu je velký problém s povětrnostními podmínkami. Dalo se tam pracovat maximálně čtyři pět měsíců v roce. A samozřejmě pomalejší byl i tehdejší způsob stavby, na starosti ji mělo čtyřicet pět dělníků a čtrnáct koní, k tomu nějaké vozy.
Ač byla z kamene, nevydržela dlouho. Proč?
Na její stavbu se vybral materiál z nedalekých Tabulových skal, které jsou vidět cestou na současný vysílač dole, směrem na Polsko. Přestože tam ten kámen je miliony let, ukázalo se, že je nekvalitní. Hodně nasákavý, takže když přišel déšť, nasákl, pak zmrzl, popraskal a postupně se rozpadal. Už při stavbě se to muselo projevit, přesto se to neřešilo. Z kolaudace se na obecním úřadě v Malé Morávce dochoval zápis, že je velká škoda, že taková krásná stavba za devadesát šest tisíc rakouských korun dlouho nevydrží.
Jak dlouho tedy stála?
Sedmačtyřicet let. O opravě se tak dlouho rozhodovalo, až se nestihla. K opravám se přistoupilo v roce 1959. Jenže den před nástupem dělníků, kteří už byli ubytovaní na Ovčárně, věž spadla. Dokonce jsem mluvil s člověkem, který u toho byl. Na rozhlednu sice platil zákaz vstupu, ale lidé zákazy porušují a jistý inženýr Novák z Prahy šel dovnitř. Popisoval mi, že stoupal nahoru, když na schodech slyšel silné praskání. Otočil se a utíkal ven a od rozhledny pryč. Když přišla rána, praštil sebou na zem a byl tak vyděšený, že dlouho nebyl schopný se zvednout. Pak spadlou rozhlednu vyfotografoval. Na snímku je půlka věže a hromada kamení. Oblak prachu po pádu bohužel nezachytil, už jej vítr rozfoukal.
Jak vrchol Pradědu vypadal před rozhlednou?
Byla tam turistická útulna. Malá kamenná stavba. Turistika byla v té době ještě v plenkách. Po celé vrcholové části Jeseníků byly útulny. Po rozhledně tam pak za první republiky postavili ještě dřevěnou boudu, kde se prodávaly nápoje.
Co k rozhledně vystavujete?
Na panelové výstavě ve Fügnerově ulici je k vidění sto dvacet šest dobových obrázků, z toho sto devatenáct pohlednic. Řadili jsme je chronologicky, od vzniku rozhledny až po její zánik, včetně pohledů na věž z různých míst, třeba od Petrových kamenů. Na vývěsce našeho klubu na bruntálském náměstí pak lidé najdou doprovodnou výstavu – snímky zahradních modelů věže. Němci na ni byli tak hrdí, že si ji stavěli do zahrádek, stejně jako si jiní staví trpaslíka nebo hrad. Podařilo se nám dohledat osm, dodnes stojí například v zahradách v Malé Morávce, Vrbně pod Pradědem nebo Ludvíkově. V Karlovicích před školou.
To je ale jen část vaší sbírky.
Mám asi čtyři stovky snímků věže, ale ony se i opakují. Z jednoho negativu vydali pohlednici různí vydavatelé i s desetiletým odstupem. Zachovalo se poměrně dost originálů fotografií. V Bruntálu byl fotograf, který fotil Bruntál a Jeseníky. Fotky visely ve výloze, lidé si mohli vybrat. Mluvil jsem s jednou z prodavaček. Vyprávěla, že když už fotografie nebyla, měla za úkol hosta zdržet, skočit dozadu do laboratoře a fotku vyvolat. Říkala: „Já jsem to neuměla, takže některé byly černé, jiné bílé, některé pokapané od ustalovače.“ I takové mám ve sbírce. Vznikala od dětství a jednou jsem udělal takovou hloupost.
Povídejte.
Když mi bylo asi dvanáct, měl jsem malý šanon, v krásném pouzdře po Němcích, a tam jsem si chtěl pohlednice Pradědu dávat. Uvnitř byl pořadač a já vzal cvakátko a nadělal do nich díry.
Navštěvoval jste rozhlednu?
Ano, i součástí výstavy je fotka, kde jsem jako malý u rozhledny s babičkou a maminkou. Fotil nás pravděpodobně táta v roce 1953. Němci, kteří v Bruntále zůstali, tam dvakrát do roka chodili na špacír, brali košík s jídlem... My se znali s jejich dětmi ze školy a chodívali jsme taky. Každý rok jsme tam minimálně dvakrát vyšlapali.
Co vás na historii Jeseníků láká?
Chci o místě, kde žiji, něco vědět. S odsunem německých obyvatel se ale ztratila paměť měst, krajiny, hor. Zjistit něco víc je nesmírně složité. Existují sice archivy, ale spousta zajímavých drobností v nich není. Sehnat materiály je náročné, informace jsou kusé, vytratila se lidská paměť. Například jsme objevili záznam o modelu věže v zahradě ve Vrbně pod Pradědem a minulou neděli jsme ji tam jeli zdokumentovat. Chodili jsme dům od domu a nikdo nic nevěděl.
Našli jste ji?
Nakonec ano, ale dokonce ani můj spolužák z průmyslovky, který bydlí dva domy nad zahradou s modelem věže, to nevěděl. Lidé také spoustu věcí vyhodili. Materiály se nacházejí v Americe, dohledáváme je přes různá Aukra a podobně, ale to je samozřejmě i finančně náročné. Například takzvaná pohlednice budoucnosti z roku 1915, která ukazuje představu o vrcholu Pradědu v roce 2000. To byla moje nejdražší pohlednice vůbec. Ale taková příležitost už by se neopakovala. Pohlednice nacházíme i v Klatovech nebo až v Ústí nad Labem na burzách – někdo z návštěvy Jeseníků je tam poslal.
Mají lidé o zapomenutou historii zájem?
Děláme to dvaatřicet let. Nejprve se nás scházelo několik přátel, jeden z nás archivář, a probírali jsme historii. Když jsme v prosinci 1989 do místních novin napsali, že zakládáme klub a zveme i ostatní, zájem byl obrovský. Do hospody, kde jsme avizovali setkání, přišlo devadesát pět lidí, přihlášky jsme měli i na táccích pod pivo. Máme členy v osmi státech Evropy i rozeseté po celé republice. A pořád je co dělat. Třeba teď. Na bruntálském zámku existují tři šanony originálních fotografií, které v letech 1890 až 1905 nafotil místní fotograf na objednávku obce. Zmapoval celý Bruntál. Soubor se jmenuje Alt Freudethal, starý Bruntál, a dosud to vidělo jen pár lidí. Ani nejsme schopni všechna místa identifikovat, protože Bruntál se vybourával. Tento týden jsme promítali jejich druhou část. Koukali jsme se a zase tu lidskou paměť trochu otvírali.
Některými věcmi se asi zabýváte desetiletí...
Neděláme nic násilím, spíše motivujeme majitele. Například mezi Bruntálem a Starým Městem byly různé chodníčky a ze starých map víme, že vedl chodník z krnovského předměstí Bruntálu do Starého Města. Mělo to logiku, nemuseli zacházet do Bruntálu. Podle seznamu církevních památek tam stály dva dřevěné kříže. První zmizel při hluboké orbě, druhý, který roku 1850 nechal postavit jistý Johann Riedel, zůstal, ale už se rozpadal. Dvacet let jsme usilovali o obnovu a podařilo se nám dohodnout s městem.
Co dalšího jste zachránili?
Třeba hrobku Wenzela Franze Olbricha. To nebylo žádné ořezávátko, byl to velký bruntálský fabrikant, starosta z počátku 20. století, který z malého městečka vybudoval město. Měli jsme elektrické osvětlení dřív než Praha. Vodu, kanalizaci, to vše se tady budovalo. Jeho hrobka chátrala. Dostali jsme se k jeho rodině, která po roce 1945 odešla do Vídně, a s manželkou jeho vnuka jsme se dohodli, že ji městu daruje. Usilovali jsme o to třicet let. Teď hrobka patří městu a je opravená.
Spolupracujete i s potomky původních obyvatel Bruntálu?
Jsme v kontaktu. V německém Memmingenu je muzeum Bruntálu, právě v Bavorsku se soustředili předváleční obyvatelé Bruntálska. Nedávno jsem pro ně točil čtyřhodinový rozhovor přes televizní most. Stále vydávají noviny Freudenthal Ländchen, které v Bruntálu začaly vycházet v roce 1920. Často obsahují vzpomínky, ze kterých čerpáme a dovídáme se spoustu věcí. Ale soustavnou spolupráci nemáme, jejich představa je jiná než naše.
Co mladá generace, máte pokračovatele?
Je to velmi časově náročný koníček, já mu věnuji veškerý čas. Spousta lidí se zajímá, ale málokdo to chce naplno dělat. Děláme besedy ve školách, zájezdy, vznikají studentské práce zaměřené na starý Bruntál. Pro mě je pak odměnou, když jdu městem a studenti se ke mně hlásí. Je otázkou, co bude dál.
