Jejich nejsevernější a také nejdéle existující stanice se nacházela v Čeladné. V samotné obci již portáše téměř nic nepřipomíná, na tradici se rozhodli od roku 2012 navázat v areálu na Opálené, jehož název je spojen s místní pověstí o portáších.
Místo, kterému se říká Opálená, leží na svahu Ondřejníku na rozhraní Čeladné a Pstruží. Po dvě století se zde hospodařilo, pásl se zde dobytek a ovce, sklízelo se seno.
V osmdesátých letech minulého století tady místní zemědělské družstvo vybudovalo lyžařský areál, který brzy po revoluci skončil svou činnost, později jej ale obnovil Petr Mikeska, jenž zde později přestavěl i bývalou hospodářskou budovu na výletní restauraci. A u ní stojí dřevěná socha jednoho z místních portášů v nadživotní velikosti a také jeho ženy a syna. Všichni tři jsou spojeni s pověstí, podle níž dostala Opálená jméno.
Vypráví o mladém portášovi Juraji Halatovi, který s rodinou bydlel nedaleko odsud, u potoka Stanovec. Když se u Kunčic pod Ondřejníkem objevila skupina lupičů z Uher, musel do služby a ženu se synem nechal doma na samotě. „Objevili se tam ale zmínění pobertové a synka unesli,“ připomněl dávnou historii Petr Mikeska z Opálené.
Portáši na ČeladnéPrvní zmínka o portášských patrolách v oblasti Čeladné pochází z roku 1693, kdy ve zdejších horách v povodí Ostravice hlídali zemskou hranici s Těšínskem a Uhrami. Už tehdy zřejmě byla jejich sídlem Čeladná. Ta je pak zmíněna v roce 1720 jako jedno ze tří sídel portášských desátnictev v tehdejším Přerovském okrese. Hlavní poslání sboru v tomto období spočívalo v zajištění bezpečnosti obyvatel, ohrožovaných nekalými živly, které velmi často nacházely úkryt v lesích a horách nejen při hranicích s Uhrami. Při vpádu pruských vojsk na Moravu v roce 1742 se například úspěšně podíleli na obraně Frýdku, Hukvald a Nového Jičína. Čeladná zůstala jedinou lokalitou, kde portášská stanice přetrvala bez přerušení až do zániku sboru v roce 1830. |
Juraj Halata se i s ostatními portáši vydali po stopách únosců. Protože dobře znali zdejší hory, neměli lupiči z Uher šanci a do večera byli ve vězení na Hukvaldech. Chlapce se podařilo ve zdraví zachránit. „Jako poděkování se rozhodl Halata udělat spolu s ostatními portáši společný oheň. Sešli se právě tady a vatra prý byla tak velká, že údajně svítila do širokého okolí. Když druhý den vyšlo slunce, viděli lidé, že tráva na stráni je opálená desítky metrů okolo. Od toho pak dostalo místo své jméno,“ vyprávěl Mikeska.
Ten se před lety rozhodl, že starý příběh znovu oživí. „A to přesto, že přímo tady na tom místě portášská stanice nebyla. Sídla měli dole v Čeladné. Něco o nich víme, ale prakticky všechny zmizely, když se obec rozrůstala a stavěly se nové domy. To bylo v době, kdy se na takové tradice nehledělo,“ podotkl.
„Chtěli jsme ale nějak připomenout portášskou tradici a zároveň i toto místo, které mám už od dětství rád. Sešli jsme se tedy se sochařkou a řezbářkou Janou Výtřasovou, že tady něco vytvoříme,“ dodal s tím, že se společně domluvili na vytvoření soch portáše Juraje Halaty a jeho rodiny.
Dub se bránil pokácení
Všechny postavy v nadživotní velikosti vznikly z jediného stromu. „Já jsem měl zajistit dřevo. Objížděl jsem pily, ale nemohl jsem žádný nadměrný kus najít, tak mne napadlo, že v lese máme velký dvousetletý dub. Bylo mi to zatěžko, už na tom místě něco prožil, nějaký vítr přes něho převál, prožil tu i několik válek. Protože jsem s tím už měl nějaké zkušenosti, rozhodl jsem se, že ten strom pokácím sám,“ popisoval Mikeska s tím, že při tom zažil nevšední situaci.
„Zajel jsem pilou do dřeva, udělal jsem klín, a když jsem se podíval do koruny, najednou jsem úplně vypnul. Myšlenky mi nešlo srovnat, jen jako bych byl v koruně a vnímal vítr ve větvích. Ten strom se bránil, snažil se mi říct, nedělej to. Bylo to velmi silné,“ vzpomínal.
Na pokácení stromu poté raději najal dřevorubce. V roce 2012 tak přímo na místě vznikly tři sochy. Spolu s nimi začaly i slavnosti připomínající portášskou tradici. „Postupně se to tu rozrůstalo a letos jsme měli domluvených 70 účinkujících, ale nakonec jsme to museli kvůli koronaviru zrušit. Konat se bude až příští rok jubilejní desátý ročník,“ uvedl Mikeska.
Toho těší, že život portášů připomíná v regionu i několik historických skupin, přičemž centrum je ve Valašské Bystřici. „I tady ale bylo několik zajímavých osobností, nejznámější je zřejmě portáš Jan Stavinoha. Doufám, že i zde někdy vznikne podobná historická skupina,“ dodal Petr Mikeska.