Sikora tehdy patřil k zakazovaným autorům a před jeho ekologickým varováním se třásli i komunisté. V době totality, od poloviny 70. let, jezdil proto nejčastěji právě na Ostravsko, kde existovala komunita stejně smýšlejících spřátelených výtvarníků a teoretiků.

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla pro výtvarníky z hlediska setkávání se na severní Moravě klíčová. 

„Jezdili sem nejen slovenští nebo brněnští, ale i pražští výtvarníci a teoretici. Rozhodující význam pro nás měl orlovský Stanislav Kolíbal, ale také teoretik a ostravský rodák Ivo Janoušek, který dnes působí v Praze. Dále Kamil Drabina, kurátor Galerie Langův dům ve Frýdku-Místku, z Brna přijížděl teoretik Václav Zikmund, ale hlavně tady působila pro celou československou scénu zásadní postava Jiří Valoch,“ líčí Sikora.

„Vzniklo na sto deset tajných nebo polotajných výstav, a co je podle mě podstatné, existoval most mezi českým, moravským a slovenským uměním,“ přibližuje výtvarník.

Ani tady ale nezůstaly neoficiální aktivity bez povšimnutí. Pod nátlakem komunistických orgánů, považujících veškeré svobodné projevy soudobého umění a myšlení za nežádoucí, pak byly po krátké době likvidovány. Výtvarníci se ovšem nevzdávali. Příkladem může být výstavní činnost Domu kultury v Orlové, kde se na konci sedmdesátých let podařilo uspořádat rozsáhlejší cyklus výstav neoficiálního umění.

S estebáky v patách

„Zejména jsme se střetávali a spali u Kamila Drabiny, kde jsme také debatovali. Známe se už sedmatřicet let, takže jsme spolu něco prožili, seznámil nás můj kolega, sochař Josef Jankovič. Jedním z našich klíčových výstavních prostor byla síň v Orlové v místním osvětovém středisku. To trvalo ale jen do doby, než nás začátkem osmdesátých let vyhmátli a zrušili, pak jsme našli útočiště v prostorách Na půdě v Českém Těšíně, které spolupracovaly s místním divadlem pod vedením galeristky Bohuslavy Olešové,“ popisuje výtvarník.

Podobně jako v ostravském Divadle hudby a Orlové, tak i v Těšíně se vernisáže stávaly ojedinělým místem neformálních setkání českých a slovenských umělců, teoretiků a také zájemců o soudobé nekonformní umění. 

Na Ostravsko přijížděli z různých míst republiky. Také v Těšíně ale přišel zákaz. Na základě udání inspirovaného konfliktem během výstavy pražského umělce Čestmíra Kafky na podzim roku 1984. Podle oficiálního dobového pramenu se jednalo o „závažný negativní jev ve výstavnictví“.

Kvůli Biľakovi si začali říkal beňálisti

„Pokračovaly mé snahy, které se odvíjely od roku 1970, když začaly normalizační tlaky a já udělal první výtvarný ateliér ve svém domě v Cihelní ulici 32. Bylo nás devatenáct, včetně starší generace. Nás, kteří jsme nesměli vystavovat, působilo na Ostravsku pětadvacet. Žilo se nám lépe, protože jsme se mohli setkávat. Estébáci nezakročovali přímo na výstavách, ale odchytávali nás dodatečně na dílčí výslechy. Když přišel rok 1990, mohli jsme udělat obrovské množství výstav, neboť jsme celou tu dobu jsme tvořili do šuplíku a nechali za sebou autentickou výpověď,“ sumarizuje tehdejší snahy Sikora.

Díky poloutajeným výstavám na Ostravsku mohli komunikovat nejen mezi sebou, ale potkávat se i s širším obecenstvem, vyměňovat si názory.

„Dokázali jsme o sobě podat vizuální poselství a rovněž jsme tak velmi dobře věděli, co kdo dělá. Nejhorší to bylo po roce 1977, kdy komunisté vyloženě nenáviděli ty, kteří měli kontakty na zahraničí. Šel po nás i Vasil Biľak, protože Janoušek zorganizoval disidentský katalog Album 76. Biľak měl projev, v němž nedovedl správně vyslovit slovo bienále. Říkal ‚beňále‘, takže jsme si žertovně začali říkat ‚beňálisti‘,“ odkazuje Sikora na kauzu ohledně neúčasti na výstavě v Benátkách.

Výslechy a pronásledování život výtvarníků sice zkomplikovaly, ale nezastavily. „Ještě teď si přesně vzpomínám na jednu takovou svou výstavu, která začala 6. října 1979 v Orlové. Pak jsme se dokonce pokoušeli vystavovat v Ostravě na Černé louce, ale tam nás estébáci hned vyhmátli, takže jsme museli do Těšína. Předvýstavní nebo povýstavní debaty s promítáním diapozitivů se však konaly v bytech u Drabiny nebo Janouška, mezi vzácnými hosty tehdy třeba figuroval i Jindřich Chalupecký,“ vzpomíná umělec.

„Hrubý odpad cítit už není, jemný však ano“

Zdůrazňuje, jaká byla obrovská korupce, jak si kamarádi nahrávali zakázky a vznikalo obrovské množství oficiální kultury. „Ta ovšem postrádala autenticitu, ale její tvůrci byli ohromně bohatí. My jsme naopak vyjadřovali to, co jsme cítili, a tak nás zakázali. Stali jsme se pastvou pro Státní bezpečnost. Sice tehdy neměli mobily, ale měli své informátory, někteří byli i mezi námi,“ vybavuje si.

„Jenom mě vyšetřovali minimálně tak čtyřikrát pětkrát ročně. Stávalo se také, že mě vyslýchali třeba pět dní za sebou. V padesátých letech by nás semleli, dokrvavili, tenkrát na nás až na výjimky jenom křičeli,“ dodává Sikora.

Protože se po letech vrátil do Domu umění se stále aktuálním, ne-li aktuálnějším ekologickým tématem, nabízí se srovnání životního prostředí na Ostravsku tehdy a nyní. 

„Dlouho jsem v Ostravě nebyl, i když svého času jsem v ní pobýval velice často, musím říci, že se hodně změnila, i když hrubý odpad v ní už není tak cítit, tak ten jemný ano. Především ale vítám proměnu těžních dolů a oceláren na výstavní prostory. V tomto směru si Čechů velice vážím, protože u nás v Bratislavě třeba máme úžasné průmyslové stavby, které se bourají nebo zůstávají nevyužité, popřípadě v nich vznikají pouze nákupní střediska, takže toto je náš hřích,“ uzavírá Rudolf Sikora.