Ostravské stopy: Město má kontrasty, které překvapí i pobaví, říká Svoboda

„V mých vzpomínkách znamená Ostrava okamžik někdy koncem roku 1959, kdy už je večer, nastala tma a někde z dálky prosvítá načervenalé světlo. Nebýt Ostravy, tak možná ani vůbec nejsem, protože má matka a matka mé matky jsou rodačky z Ostravy. Což znamená, že když se mě jako malého dítěte někdo ptal, jaké řeči umím, odpovídal jsem, že umím česky i ostravsky,“ říká překladatel, který patří k nejlepším znalcům maďarštiny.

Dnes jeho dílo pravidelně získává prestižní uznání, tehdy si ale musel vystačit s místním nářečím.

„Opravdu jsem uměl ostravsky. Pamatuji si, že kolem dvou tří let jsem s mojí mámou navštívili naše příbuzné. Byl to zážitek, protože jsme letěli letadlem vnitrostátní linkou z Prahy a cesta nám utekla velmi rychle. Letět letadlem do Ostravy pro malého chlapce byla neopakovatelná událost. Kromě toho mi Ostrava utkvěla v paměti jako první místo, kde jsem viděl autenticky zatápět v kamnech. Doma v Praze jsme měli jenom ústřední topení,“ usmívá se Robert Svoboda.

Ve chvílích volna mezi uváděním maďarských spisovatelů v ostravském Divadle 12 pátral po budově, která mu podobné zážitky zprostředkovala.

„Má teta Lída neboli Ludmila Pitříková, sestra mé babičky, byla o deset let starší než ona. Bydleli v rodinném domku, kde se nacházela ona kamna, což se mně hrozně líbilo. Byla litinová a měla své místo v kuchyni. Zatápění mělo pro mě formu rituálu. Už jen tím, že se do nich musely dát nejdříve papír a třísky. Otevřený oheň jsem do té doby snad ani neviděl. K tomu se pak přidružil další dojem spjatý s městem a to bylo právě ono typické načervenalé světlo viditelně i z oken domu, tedy ona pověstná ve své podstatě až polární záře nad Ostravou vycházející z místních hutí,“ líčí Robert Svoboda.

Život v Ostravě znamenal pro jeho rodinu také kontakty se vzdělanci a intelektuály. 

„Má babička byla na svou dobu velice moderní. Studovala klasickou filologii, latinu a řečtinu v Brně. Dědeček Ludvík Svoboda pocházel z jižní Moravy a studoval rovněž klasickou filologii, taktéž v Brně. Po svatbě se rozhodli usadit se v Ostravě. Dědeček patřil mezi levicové intelektuály, oba dva pak získali místo na Hlučínském gymnáziu,“ pokračuje překladatel. 

Svaz severomoravských učitelů vydal na konci 80. let o jeho dědečkovi biografii. Jeho kariéra v Hlučíně začala v roce 1926. „Nejprve získal titul středoškolského, posléze i vysokoškolského profesora. Psal články a rozvíjel osvětovou činnost, zejména kurzy pro zvyšování vzdělanosti dělníků a horníků. Částečně pracoval i pro ostravské divadlo, kde jednu dobu působil i jako dramaturg,“ dodává Svoboda.

Rodina intelektuálního typu

Neopomene přitom naznačit, jak se tehdy vzdělancům žilo a co všechno patřilo k dobovým zvláštnostem. V porovnání s dnešní přetechnizovanou dobou se toho hodně změnilo. 

„Naše rodina patřila k těm z okruhu starého intelektuálního typu. Na cokoli jsem se potřeboval zeptat, tak nebylo nutné navštívit knihovnu, anebo tenkrát ještě neexistující internet. Stačilo zajít za dědou, položit otázku a on odpověděl, ať to bylo cokoli z oblasti kulturního rázu. Byl zběhlý ve filozofii, v dějinách, v klasické filologii, v literární vědě, prakticky ve všech humanitních vědách. Patřil k univerzitním typům, podobně jako sinolog Jaroslav Průšek. Tito lidé byli ve svém oboru nepřekonatelní a vychovali mnoho následovníků. Potřebovali bychom je i dnes, ale už to tak není. Vědomostí je pochopitelně více, ale úroveň školství a vzdělávání je nižší,“ konstatuje Svoboda.

Nabyté vědomosti může uplatnit i dnes při svých opakovaných návštěvách Ostravy nebo při spolupráci s místním nakladatelstvím Protimluv. Pravidelně mu v něm vycházejí překlady význačných představitelů maďarské kulturní scény.

Zaujala jej také výrazná proměna Ostravy z dřívější ocelárenské a hutnické bašty na moderní město plné protikladů a kontrastů.

„Současná Ostrava na mě působí velice eklekticky a v každé eklektice je vždycky hodně humoru, protože tak tomu chce náhoda. Podle toho, jak který pozemek se uprázdní, anebo se na něm něco postaví. Díky tomu vzniká kontrast starých a nových budov, který vytváří humor nechtěného. Někdy k sobě pasují velice dobře, stává se tak, že člověk ani nepozná, že nejsou záměrně projektovány vedle sebe. Někdy naopak vynikne propastný rozdíl mezi jednou a druhou. Tím pádem Ostrava vyvolává kontrasty, které dokážou překvapit i pobavit. Proto jsem si eklektiku oblíbil a Ostrava mě zaujala už jen tím, jak je v ní vidět na poměrně malém místě. K tomu v centru má všechno blízko a všude se dá dojít za pět minut,“ usmívá se překladatel. 

Ostrava se mu tak dle jeho slov stává příjemným městem, jehož jádro spolu dobře souzní.