Ostravské stopy: Na hranicích jsme si vyměňovali batohy s literaturou

  16:56
Přeložil do svého rodného jazyka desítky českých autorů, s řadou z nich dělal rozhovory, opakovaně se například setkal s Karlem Krylem. Nejznámější polský bohemista Andrzej Slawomir Jagodziński od revoluce pravidelně zajíždí i na Ostravsko a okolí. Nejprve jako ředitel Polského institutu v Praze, poslední dobou jako host literárních pořadů anebo organizátor literárních programů.

Polský novinář a bohemista Andrzej Jagodziński | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Třeba pro těšínský festival Kino na hranici každoročně sestavuje literární sekci jako doprovodnou část hlavního filmového programu.

„Po revoluci jsem bydlel deset a půl roku v Praze, čtyři roky jako dopisovatel polského deníku Gazeta Wyborcza a šest let jako ředitel Polského institutu. Jezdil jsem po celém Československu, i do Ostravy a hlavně do Českého Těšína, jelikož tam žije početná polská menšina,“ říká Andrzej Jagodziński o svém vztahu k regionu. V Ostravě se pak nejčastěji objevoval v 90. letech, kdy tam pomáhal s řadou kulturních aktivit.

„V Ostravě byla příležitost organizovat kulturní akce pod hlavičkou Polského institutu. Například pro televizi, v klubu Parník, kde dělal pořady Jiří Pavlica. To jsem vyhledával vhodné umělce, jednou to byl třeba pravoslavný sbor z Vratislavi, který vystupoval společně s Hradišťanem. Pak třeba polská jazzová zpěvačka Urszula Dudziak, jedna z největších polských hvězd ve svém oboru. Nebo také vynikající jazzová zpěvačka Grażyna Auguścik či Antonina Krzysztoń, která nahrála celou desku s písněmi Karla Kryla,“ vzpomíná překladatel a bohemista.

Na rozdíl od Kundery byl Kryl vstřícný

Jagodziński se díky svým kontaktům zná prakticky s každým, kdo dříve v československém undergroundu nebo v emigraci něco znamenal. Když jde kolem ostravské sochy Karla Kryla, který zde nahrával některé ze svých písniček, neopomene zmínit své setkání s písničkářem. 

Andrzej Jagodziński

Polský novinář a bohemista Andrzej Jagodziński.

Polský novinář, překladatel a dlouholetý spolupracovník českých disidentů se narodil v roce 1954. Na Institutu slovanské filologie Varšavské univerzity vystudoval český a slovenský jazyk. Od roku 1976 se podílí na aktivitách polské a československé demokratické opozice. Do polštiny přeložil řadu významných autorů, například díla Josefa Škvoreckého, Václava Havla, Bohumila Hrabala, Jiřího Gruši, Milana Kundery a další. Andrzej Slawomir Jagodziński je rovněž držitel řady ocenění za rozvíjení polsko-českých vztahů.

„Setkali jsme se několikrát, byl velice vstřícný, na rozdíl od Milana Kundery, který mi na otázky do rozhovoru nikdy neodpověděl. Karel Kryl mi odpovídal ochotně dokonce dvakrát na to samé, protože se mi první záznam nepodařilo nahrát. Jemu to nedělalo žádný problém,“ usmívá se Jagodziński.

O městě ví řadu zajímavostí. „Ostrava byla pro polskou komunitu zajímavá i z historického hlediska, protože třeba v základech Polského domu jsou kameny z polského Wawelu. Navíc po revoluci byl polským konzulem v Ostravě jeden z největších žijících polských básníků Jerzy Kronhold,“ líčí bohemista, pro nějž Ostrava stála u zrodu jeho zájmu o českou kulturu. 

V 60. letech mne zaujaly kapely z Ostravska

„Svého času mě právě zaujaly některé české kapely pocházející odtud, které koncem 60. let v Polsku hrály.“ Energický projev mladé české rockové scény se podepsal i na jeho budoucím zájmu o tuto kulturu. 

„Bylo nesmírně zajímavé vidět, jak čeští interpreti budí spontánní nadšení. Myslím, že to právě díky nim jsem se dozvěděl, že existuje nějaká filologie. Ale jaká, to mi nebylo přesně známo. Určitě jsem nechtěl polonistiku, už jsme jednu polonistku v rodině měli a já si říkal, že to stačí. Rusistika mě v té době z pochopitelných důvodů nezajímala, anglistiky jsem se bál, navíc na ni byla velká konkurence, nakonec jsem se dověděl o existenci slavistiky,“ popisuje Jagodziński. 

K bohemistice jej postrčila i náhoda. „Na přijímacích zkouškách byly tři obory: česko-slovenská slavistika, srbskochorvatská, která se ob rok střídala s jugoslavistikou, tedy makedonštinou a slovinštinou, a třetím oborem byla bulharistika,“ vzpomíná překladatel.

V Polsku vycházel i zakázaný Škvorecký

Nadšení pro českou literaturu bylo dáno i rozdílnými poměry mezi sousedícími zeměmi. „Na rozdíl od vás to u nás v Polsku bylo tak, že ještě na přelomu 60. a 70. let mohly vycházet knížky, které už byly v Československu zakázány. Třeba Škvoreckého Zbabělci u nás vyšli v roce 1970, tedy v době, kdy už byl Škvorecký v Kanadě. Stejně tak u nás vyšel Karel Sidon, Kunderův Žert a řada dalších,“ vysvětluje bohemista. 

„Setkávali jsme se pak s kamarády u hraničních kamenů a vyměňovali si batohy s literaturou. Z Polska se ale pak pašovaly i tiskařské stroje, technika, barvy. K nám to posílali ze Západu pro Solidaritu.“ Na Západě se za doby totalitního režimu setkal i s řadou významných autorů. „Byly jich desítky, ale kromě Oty Filipa jsem tehdy neznal žádného ostravského spisovatele. Začal jsem natáčet rozhovory s exilovými spisovateli a kamarádi mi pomohli nacházet kontakty. Mimo jiné jsem se setkal právě s Otou Filipem a Karlem Krylem. Projel jsem celé Německo, Paříž, Londýn a zase jsem se vrátil do Německa. S Otou Filipem jsme si o Ostravě hodně povídali, protože i když už byl v Německu delší dobu, byla to pro něj nadále velmi citová záležitost. Tehdejší doba byla velmi složitá a nelze o ní ani dnes jednoznačně soudit.“

Jako profesionální překladatel obdivuje Jagodziński češtinu i díky své učitelce. „Stavba věty v češtině je jiná, hodně je třeba si zapamatovat a také je důležité umět se do jazyka vcítit. Rozumět se dá po dvou, třech měsících, ale s mluvením je to horší. Naše profesorka nám nosila nahrávky s Werichem a Voskovcem nebo vystoupení Semaforu. To bylo výborné, protože jako studenti jsme měli možnost se setkat hned s náročnější verzí češtiny, nejen s běžnou mluvou. Literární nebo básnické texty nám velice pomohly. Bylo pak snazší proniknout do poetiky Škvoreckého nebo Hrabala.“