Herečka vyučuje na Janáčkově konzervatoři, kam v polovině osmdesátých let přišla jako čtrnáctiletá studentka.

„Konzervatoř ještě působila v Hrabákově a Kostelní ulici. Podmínky však byly jiné než dnes. Neexistovaly speciální herecké třídy, museli jsme si vždy odklidit lavice a židle a pak hrát. Dnes máme speciální prostory pro výuku herectví i divadelní sál. Někdy nás pedagog herectví, pan Jansa, vzal do zkušeben do Divadla Jiřího Myrona nebo Zdeňka Nejedlého, dnes Antonína Dvořáka, kde byly například přišroubované dveře a okna v prostoru, se kterými bylo možno zkoušet,“ vybavuje si.

Součástí studia byl i život na internátu, jehož budova dodnes stojí v obvodu Vítkovice. Pro studentku to bylo jedno z prvních setkání s Ostravou.

3 fotografie

„Tato velká cihlová budova se nachází kousek od dnešního Divadla Mír v Lidické ulici. Tehdy ještě fungovalo Kino Mír, které si dobře pamatuju. Drogerie, která stojí na rohu ulice, existovala již za komunistů. V Míru jsem viděla například komedii Ach, milý Harry! nebo Mluv, mluv, zajímáš mě s francouzskou herečkou Annie Girardotovou,“ usmívá se Georgievová.

Kino však bylo na studentské poměry drahé „Stálo čtyři koruny a já měla na týden jen padesát korun kapesného, z toho jsem si ještě musela platit jízdenky do Třince a zpátky,“ líčí herečka.

Ostravice připomínala olejovou stoku

Budova se podle ní zásadně změnila. „Samozřejmě sál zůstal, zákulisí jsem neznala, ale je jisté, že šedé neútulné kino se proměnilo v divadlo sloužící potřebám herců a diváků. Všechno je nové, čisté a divadelní. Tehdy mě samozřejmě ani omylem nenapadlo, že tady pod tím plátnem, kde byla tehdy k vidění Girardotová, někdy budu hrát,“ připouští herečka.

Častěji však ve svých studentských letech chodila do kina náročného diváka v Domě kultury Vítkovice. „Uváděli Felliniho, Pasoliniho, Sauru, Buňuela, to byly filmy, které dávaly smysl,“ těší herečku.

Když jezdili tramvají na internát, ještě nad nimi jezdila lanovka s vozíky naplněnými uhlím.

„Ostrava měla svůj charakteristický smrad, v Ostravici nežily ryby, řeka připomínala olejovou stoku. Když jste si koupil třeba citronovou zmrzlinu, za půl minuty se na ní zachytila černá zrnka popílku. Tak prašno tady bylo,“ vykresluje dobový kolorit města.

Útěk za pražskými herci

Z internátu byla brzy vyhozena, takže opustila Vítkovice a hledala si vlastní ubytování. „Na intru byl tvrdý režim, vycházky jsme měli do šesti hodin, jenže každý den jsme měli právě do šesti do večera školu. To jsme ještě chtěli chodit do divadla, které končilo v deset. Každou návštěvu divadla jsem musela mít potvrzenou od šéfa hereckého oddělení na konzervatoři, Mistra Miloslava Holuba. Zákazy vycházek do divadla vyvrcholily útěkem. Vyskočila jsem z okna do uhlí pod oknem. Běžela jsem v tanečních piškotech, k botám jsem se nedostala. Přijel totiž soubor Městských divadel pražských,“ vysvětluje.

Věděla, že se nemůže vrátit s tím, že utekla kvůli divadlu. „Odjela jsem proto do Třince a donesla potvrzení, že jsem musela odjet za rodiči,“ popisuje. Na Amadea s Viktorem Preissem v hlavní roli ji však stejně nepustili, bylo vyprodáno. A na internátu se i tak musela nakonec sbalit a odejít.

Horníci měli herce v hospodách rádi

Divadlo končilo zpravidla ve dvaadvacet hodin, ve stejnou dobu zavíraly i restaurace.

„Po představení už nic nebylo. Žádné nonstopy tehdy neexistovaly. Nabízel se jedině klub v Divadle Jiřího Myrona, který zavíral v jednu po půlnoci, ale tam jsme měli od profesorů zakázáno chodit. Na Imperial jsme neměli odvahu. Byl tam totiž opravdový noční podnik, navíc velmi drahý. Nejraději jsme chodili do hornických hospod, které nebyly v centru a zavíraly později. Čepovala se tam desítka za korunu a třicet haléřů,“ vzpomíná.

Havíři měli návštěvy herců rádi, hned totiž bylo veseleji. „Hrály se lidovky, zpívalo se vícehlasně a oni nám kupovali pivo. Pamatuju Plivanec na Hladnově, hospodu Na Špici nedaleko Bazalů. Přes den byl vyhlášený Spolek s Vagónem, což byla strašně zakouřená budova vedle Spolku. Někdy nás tam Mistr Holub vzal a povídal o divadle a poezii. Hostil nás tlačenkou, kterou mu uvařila jeho paní, herečka Jiřina Froňková. Spolehlivou zastávkou byla restaurace U Rady. Plzeň tam stála dvě sedmdesát. Ze sedm padesát byl smažák i s tatarkou, což už pro nás bylo strašně drahé,“ usmívá se herečka.

Utajené videopřehrávky

Z dobových zvláštností se jí mimo jiné vybavuje ještě epizoda s videorekordérem.

„Někdy v roce 1985 si herec Jiří Čapka, který dnes působí v Divadle na Vinohradech, pořídil videorekordér. Stál asi dvacet tisíc korun, takřka jako nová škodovka. Profesor Bedřich Jansa nás pozval na utajenou návštěvu. V zatemněné místnosti nám pustil Vlasy, Jesus Christ Superstar a Přelet nad kukaččím hnízdem, samozřejmě v angličtině a bez titulků. Nerozuměli jsme, ale koukali na obrovskou profesionalitu a nasazení v tanci a zpěvu,“ líčí Georgievová.

V současné Ostravě prý zůstalo něco z minulosti. „Horníci sice už po ulicích nechodí, v duši města však lze stále cítit určitou syrovost, drsnost a chlapskou přímočarost. A v Ostravě také miluji srdečné vztahy mezi kolegy ze všech divadel,“ zakončila herečka.