Uznávaný spisovatel totiž ještě v době, kdy byl zapáleným komunistou, Ostravu navštěvoval, dokonce si v ní našel osudovou lásku, kterou v románu Žert pojmenoval jako Lucii. Hornické město se tak pro něj stalo nejen významným symbolem, ale i soukromým útočištěm. Dochovaly se o tom záznamy nejen v jeho díle, svědectví vydávají i někteří pamětníci.
Kunderův retrospektivní popis Ostravy přitom není pustým pochlebováním, naopak nepostrádá rozměr až dokumentární autentičnosti. „(…) hornické město podobné obrovské provizorní noclehárně, plné opuštěných domů a špinavých ulic vedoucích do prázdna. (…) A pak konečně přišel podzim a já jsem jednoho rána (po probdělé noční cestě vlakem) dobloudil do kasáren v neznámém škaredém ostravském předměstí,“ znějí citace z Kunderova nejznámějšího románu Žert vydaného v roce 1967.
S jistou nadsázkou lze říci, že právě Kunderův román proslavil Ostravu na celém světě, neboť Žert byl od doby svého vzniku přeložen do desítek jazyků. A Ostrava svým způsobem dopomohla Kunderovi k světové prestiži, protože to byl právě Žert, který talentovanému autorovi získal uznání na Západě. Francouzský levicově zaměřený autor Louis Aragon neváhal konstatovat, že se jedná „o jeden z největších románů století“.
Kundera patřil k prominentům Pražského jara v roce 1968, tedy období, které se kriticky vyrovnávalo s temnou dobou stalinského komunismu 50. let. Jeho Žert ovšem nebyl vydán okamžitě, na nakladatelské pulty si hledal cestu dva roky. Děj románu se odehrává v 50. letech. Z té doby také pramení retrospektivní vzpomínky Kunderových hrdinů. A podle různých indicií lze dospět k závěru, že Kundera v Ostravě pobýval právě v té době, tedy právě v onom kritickém čase, kdy byl ještě loajální vůči komunistickému režimu.
Milan Kundera Světoznámý francouzský spisovatel, dramatik a esejista českého původu se narodil roku 1929 v Brně. K jeho nejznámějším dílům patří románový debut Žert (1967), román Nesnesitelná lehkost bytí anebo trilogie povídek Směšné lásky. Kundera, který byl ve své době dvojnásobným členem Komunistické strany Československa, patřil k tehdejším literárním prominentům. V první polovině 50. let psal oslavné ódy na režim. Posléze k němu začal mít kritický postoj. V roce 1975 emigroval do Francie, kde nyní žije. Ke svému dílu se staví velmi kriticky a v podstatě se snaží zamést stopy z doby svého naivního mládí. Autor Jan Novák nedávno vydal na toto téma knihu Kundera, která se snaží zmapovat toto spisovatelovo nelichotivé období. Kundera v Ostravě prokazatelně pobýval v 50. letech, ale i později, kdy publikoval v místním periodiku Červený květ. S Ostravou je nejvíce spojený také jeho nejslavnější román Žert, kde se objevují velmi detailní popisy některých částí města. |
Například v roce 1953 publikoval v básnické sbírce Člověk, zahrada širá oslavnou ódu na navrátivšího se horníka z poválečné Francie. V některých verších lze najít spojitost s konkrétními ostravskými reáliemi, například s pověstnými lanovkami, které nad hlavami lidí vozily uhlí do koksárenských baterií.
„Vozíky na lanech, vy černé čluny nebes, kroužete, tančete v ohnivých oblacích! Už doplul rychlovlak, už přistál na nádraží... Vítej ho Ostravo! Syn se ti navrací!“ „… strana nám zamává, z černých bud vyroste krásnější Ostrava.
Překrásná Ostrava v zelených ulicích, kde budou domov mít ostravští horníci...“
Podle publicisty Ivana Motýla znal Kundera Ostravu z několika svých literárních stáží, které ve městě absolvoval v padesátých letech. Jenže ne z obdivu k horníkům, ale proto, že si chtěl zachránit lidově řečeno vlastní kůži.
Na základě zesměšnění jednoho vysoce postaveného soudruha mu bylo pozastaveno členství v komunistické straně, a tak se pochlebování v té době stalinské Ostravě mohlo pro něj stát vítaným alibi.
„Škaredost, až pěknost“
Kunderův hrdina Ludvík Jahn, který je také vyloučen z komunistické strany a z vysoké školy, se v románu Žert dostává do Ostravy na náhradní vojenskou službu k Pomocným technickým praporům. Podle srovnání s realitou je Kunderův popis až zarážejícím způsobem věrohodný, zvláště co se týká typických tramvajových úzkokolejek, které už dnes neexistují.
„Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu; snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak různorodých prvků jednotu a řád,“ vzpomíná v Žertu Ludvík Jahn.
Kundera si na Ostravě všímá, podobně jako už před válkou spisovatelka Anna Maria Tilschová, podivné směsi škaredého, které je tak extrémní, až je svým způsobem krásné.
Petřkovické kino popsal přesně
„Šel jsem kolem idylického vesnického domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba, která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem – a přece, říkal jsem si, snad právě proto sem patřila. Byl jsem rozrušen všemi těmito drobnými objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího jmenovatele této krajiny, ale především proto, že jsem v nich spatřoval obraz svého vlastního osudu, svého vlastního vyhnanství v tom městě,“ vyznává se Kunderův hrdina v retrospektivě z padesátých, možná i dřívějších let.
Spisovatel totiž popisuje návštěvu kina v Ostravě-Petřkovicích, v němž se mu jako fantom zjeví tajemná a nepřístupná dívka Lucie. V kině shodou okolností dávají film Čestný soud, který se měl v distribuci objevit koncem roku 1948 nebo 1949.
Popis petřkovického kina je podle pramenů velmi věrohodný, budova stále stojí. Kundera tedy mohl být v Ostravě už na přelomu 40. a 50. let. Už jako dvacetiletý byl vnímavý k proměně doby a místo své jedinečné osudové lásky rád navštěvoval i v pozdějších dvou desetiletích.
