Přestože v nepřízni totalitní doby jí bylo umožněno vystudovat technickou univerzitu, záhy se začala prosazovat rovněž v humanitním odvětví.

„Ostravu jsem zažila ještě v době, kdy v ní těžili uhlí horníci. Můj otec pracoval jako předák servisní skupiny pro důlní hydraulické stojky na dole ČSM se sídlem na Bastru (Báňské strojírny OKD – pozn. aut.). Díky němu jsem velmi dobře poznala, jak toto prostředí funguje. Pamatuji ještě aktivní vysoké pece ve Vítkovicích,“ vzpomíná šéfka baletu na mládí.

Na jejím vzdělání se podepsala i nepřízeň komunistického režimu. „Pamatuji i tvrdý socialismus. Otec v roce 1968 vystoupil z Komunistické strany a já nemohla studovat. Na základní škole mi paní učitelka připomínala, že nemusím mít dobré známky, že trojky stačí. Přestože jsem měla v deváté třídě vyznamenání, nedostala jsem se na žádnou střední školu a ani na učební obory, jako třeba fotografka. Otec měl ale známosti na Strojní průmyslové škole, tak jsem se v říjnu dostala na tuto školu ve Vítkovicích,“ poznamenává Lenka Dřímalová.

Z dnešního pohledu je pro mladou generaci těžko představitelné, že by musela studovat něco proti své vůli. Tehdy to ale bylo běžné, jak podotýká Dřímalová. „Lidi se tomu dnes smějí a dnešní generace vůbec nechápe, čím jsme si procházeli. Za jakoukoliv možnost studovat jsem byla ráda. Při studiu strojní průmyslovky jsem dělala řadu jiných aktivit, moderní gymnastiku, tanec a fotografování.“

Na VŠB založila taneční soubor

Když se situace trochu zlepšila, mohla nastoupit na Vysokou školu báňskou. „Tenkrát nebylo možné jít na jinou vysokou školu. Když jste studovali technický obor, doporučení k dalšímu studiu jste získali pouze za předpokladu, že budete pokračovat ve stejném oboru. Přihlásila jsem se na strojní fakultu, což byl jeden z oborů, který tenkrát měl nedostatek studentů. S mým kádrovým profilem jsem tak měla větší šanci,“ zmiňuje šéfka baletu.

Na Vysoké škole báňské tehdy podle ní výborně fungovala Katedra tělesné výchovy a sportu. „Zde jsem získala kontakty na zajímavé osobnosti nejen z tanečního oboru. VŠB mi dala i příležitost na konci 80. let založit taneční soubor, poskytla vybavené sály, a tak pod hlavičkou občanského sdružení jsme později organizovali celou řadu různých seminářů, představení a festivalů,“ líčí Dřímalová.

Spolupracovala tak s festivalem Tanec Praha, festivalem pohybového divadla Čtyři dny v pohybu, festivalem D’Avignon ve Francii a Festivalem současného tance Bratislava v pohybu. „Naše aktivity byly tak výrazné, až jsme měli odvahu se zajímat o možnost působit jako stálá složka pod Divadlem loutek v Ostravě. To bylo ještě předtím, než byla postavena jeho nová budova na Černé louce,“ vzpomíná Lenka Dřímalová. Teprve po revoluci se mohla dostat ke svému vytouženému oboru a záhy začala organizovat taneční akce i na neobvyklých místech v průmyslové Ostravě.

„Začala jsem studovat pedagogiku tance na HAMU v Praze a pak mi Pavel Šmok nabídl přejít na obor choreografie. V Ostravě jsem měla zázemí, rodinu, přátele a spolupracovníky, s kterými jsem vytvářela choreografie.“

Ostrava tehdy nabízela jedinečnou šanci být u zásadních společenských změn – začínalo se tančit na haldách a jezdit na festivaly. „Pamatuji si dobře zdejší tvůrčí klima. Například ve srovnání s Prahou, kde jsem studovala, Ostrava zažívala na počátku 90. let velmi specifický čas. Pamatuji takové ty momenty, když se najednou někde nachomýtnete a vůbec nic nechápete, až s odstupem času si uvědomujete, že to bylo právě v ten moment, kdy se něco zrodilo,“ říká.

V Ostravě také měla příležitost potkat zajímavé lidi. „Inspirativní spolupráce byla například se scénografem Tomášem Volkmerem, hudebním skladatelem Pavlem Helebrandem, performerem Markem Pražákem a dalšími. Třeba jsme tančili na haldě Emě. Stejně tak jsme vystupovali v již nefunkčních továrnách a výrobních halách. Dnes se tomu říká site-specific, a už tehdy jsme se snažili vnímat pomocí tance prostor kolem nás.“

Lenka Dřímalová pamatuje Ostravu ještě jako ono pověstné ocelové srdce Československa. Odtud pramení i její vášeň pro přírodu, tehdy tak vzdálenou. „Miluju Beskydy! Když jsem jako šéfka baletu působila šest let v Brně, chyběly mi právě hory. Ostrava má obrovskou výhodu v tom, že za půl hodiny jste v horách. Od Lysé hory přes Smrk, Ostravici, Čeladnou, Bílou, vše mám prochozené. Patřím ke generaci, která ještě zažila, když jezdila tramvají kolem čoudících vysokých pecí. Dnes je to už jen národní kulturní památka, ale tenkrát to tam skutečně smrdělo,“ uznává.

„Zpětně jsem ale za tu zkušenost vděčná. Tím, že byla za komunismu řada věcí zakazována nebo nedostupná, tak nám to dávalo o to větší motivaci jít si za svým cílem,“ dodává Lenka Dřímalová.