Šťastný vydal několik knih, začal psát básnické texty, točit klipy, dnes je ukázka z jeho díla až do konce února k vidění v Ostravském muzeu na Masarykově náměstí.
Legendární hudební klub Černý pavouk v roce 2001
„Pro mě, jako Zlíňáka, šlo o neuvěřitelně fascinující místo. Za prvé tady jezdily tramvaje. Což byla známka velkoměsta. Pak mě fascinovala éra Černého pavouka, setkávání se s celým tímto tvůrčím a uměleckým podhoubím. Tehdy to byla taková šťastná doba, s kterou se nám v centru Ostravy dařilo objevovat místa, která ani dnes už neexistují. Matně si vybavuji třeba klub Barvy, ale celou tu část Stodolní, v níž byla cítit, abych tak řekl, vůně svobody,“ nadechuje se téměř symbolicky Radovan Šťastný po letech.
„Otevřel se mi tady svět plný lidí, kteří byli schopni uvažovat v myšlenkových tocích, po kterých jsem celou dobu toužil. Až jsem se podivoval, jak je to možné, ptal jsem se sám sebe, kde celou tu dobu byli? Samozřejmě, pak nastaly i povinnosti, jak zaplatit nájem a jak naplnit ledničku. Díky tomu jsem začal fotografovat, jinak bych asi dodnes jenom maloval,“ líčí fotograf svou tvůrčí proměnu.
Jeho učitel Ivan Titor mu jednou dohodil brigádu u Petra Vaňka, reklamního fotografa z Ostravy. „Přizval si mě jako designéra. Za jeden den jsem si vydělal dva tisíce korun, bylo mi jasné, že focení už nemohu pustit,“ usmívá se Šťastný.
Dnes má za sebou fotografování desítek ostravských inscenací. Na začátku ale podle něj byla více méně náhoda.
„S horolezcem Poldou Sulovským jsme byli v restauraci U Rady a sedl si k nám úplně zbídačelý Michal Przebinda, ředitel Divadla Petra Bezruče. Polda mu říkal: ‚Co blbneš, co ti je?‘ A Michal povídá: ‚Ale, hrozně se mi opil fotograf a nemá nám kdo fotit představení.‘ Podotýkám, že fotoaparát jsem tehdy ještě nevlastnil. A Polda ukazuje na mě: ‚Hele, tady máš fotografa.‘ Přikývl jsem: ‚Jasně, já fotím.‘ Tak mi Michal říká: ‚Přijď zítra, potřebujeme fotit Noc tribádek.‘ No prostě příšerná, těžká věc. A skutečně mé první focení byla tato severská tragikomedie, a už u toho zůstalo,“ líčí Šťastný své začátky.
Radovan Šťastný
|
Tenkrát se u Bezručů fotografovalo výhradně černobíle. „Ta černobílá tehdy souvisela hodně i s výtvarnicí Martou Roszkopfovou, s kterou jsem se nedávno potkal ve Slezském divadle v Opavě u inscenace Umění vraždy. Opět jsem jí říkal: ‚Marto, já vás zabiju, černé závěsy a na nich se v popředí pohybují postavy v černém.‘ Jediné, co můžeš fotit, je jejich obličej, vše ostatní je černé. Tak se na mě smála a říká: ‚To je pomsta fotografům!‘ Zřejmě se doma pohádala s manželem, takže to máme za to,“ směje se fotograf.
Manželem Marty Roszkopfové je totiž známý fotograf Viktor Kolář.
Zvláštní vztah k městu
K Ostravě si ale Šťastný za dobu svého více než dvacetiletého pobytu vztah úplně nenašel. „Nějak zvláštním způsobem mě provokuje. Máme spolu zvláštní vztah, částečně jsem od ní utekl, za město, do Kletné nedaleko Oder. Je to město, které k mému srdci úplně nepřirostlo. Mám jemnější receptory ve vnímání světa a tady je to hodně hrubé. Nechci tomu dávat ani znaménko plus nebo minus, jenom zdůrazňuji, že je to jiné a se mnou ne úplně kompatibilní,“ vykresluje své myšlenky.
On sám si tak spíše drží od města distanc. „Já se nikdy necítil ve velkém městě úplně v pohodě, což mám ale i v Praze nebo Brně, nemám rád velkoměsta. Za poslední léta se ale můj vztah k Ostravě výrazně zlepšuje, protože cítím, jak se v ní něco mění. Velmi intenzivní je to poslední tři čtyři roky. Souvisí to mimo jiné i s mou knížkou, kterou jsme udělali s Radkem Pastrňákem, Zatracená Ostrava. Najednou jsem intenzivně cítil, jak stará Ostrava mizí, já fotil, Radek dodal texty. Myslím, že se nám podařilo zachytit strašně moc míst, která už zmizela. Půlka či tři čtvrtiny z té knížky už neexistuje. Je zbořená, zlikvidovaná. Za minutu dvanáct se nám vše podařilo nafotit. Pak přijeli developeři a stavby zbourali nebo přestavěli,“ říká fotograf.
Místní stavby, které se relativně nedávno poroučely do propadliště dějin, jsou pro něj mnohdy zásadní. „Úplně první z nich byl kunčický zámek. Sotva jsem jej vyfotil, během roku úplně zmizel. Už v době focení z něj byla ruina, ale pro mě pořád ještě úžasná ruina. Miluji ruiny. Když jsi trošku vnímavý, můžeš v nich cítit věci, které tam byly pořád. Navíc u zámku pořád ještě byl vzácný park s unikátními stromy. Všechno je srovnáno se zemí,“ konstatuje Šťastný.
Na co ještě vzpomíná? „Když jsem do Ostravy poprvé přijel vlakem, první chemičku jsme míjeli někde v Mariánských Horách, to jsme museli poprvé zatáhnout okno. Po vystoupení z vlaku jsme jeli trolejbusem a hned po cestě, u Přívozu, byla druhá chemička, bylo to drsné. Nicméně pro mě jakožto člověka, který se živí fotografováním, nabízí Ostrava neuvěřitelné množství paradoxů, které existují na tak malém prostoru vedle sebe. Jinde bych něco podobného nemohl dělat. V tomto je Ostrava naprosto unikátním městem.“