Skupina, ve které zpívali všichni její čtyři členové, patřila k místním fenoménům a jako jedna z mála ve své době dostala možnost nahrát své skladby profesionálně v Československém rozhlase, avšak až na dvě z nich byly nahrávky za normalizace zničeny.

Emil Vašek přitom původně do krajské metropole přišel nikoliv ze zájmu o hudbu, ale o hornický obor.

„Po osmé třídě jsem si podal přihlášku na hornické učiliště do Ostravy. Nevím proč, ale hornictví a havířský život mě přitahovaly. Strýc pracoval na Dole Stalin v Heřmanicích. Když zjistil, že jsem se přihlásil na hornické učiliště, tak přijel k nám domů do Rožnova pod Radhoštěm a mou přihlášku roztrhal, protože věděl, co to je havířina, a chtěl mě od ní uchránit. Havířina mě ale neopustila a po vystudování jedenáctiletky jsme se ještě se dvěma spolužáky přihlásili na báňskou,“ vzpomíná bývalý rocker.

Zhrublé prsty z fárání i studentský život na kolejích

K hudbě se dostal o desetiletí dříve než mnozí jiní. „Hlavní podhoubí ostravské rockové scény nejsou 70. léta. Naši kapelu jsme založili na začátku 60. let, na studentských kolejích v Reální ulici vedle katedrály Božského Spasitele. Naše fakulta se nacházela přes dvůr z druhé strany z ulice Československých legií. Chodili jsme do menzy společně se studenty hutní fakulty, s budoucími pedagogy a konzervatoristkami. Se členy kapely jsme se scházeli u mě na pokoji, Těšíňáci dojížděli vlakem,“ vysvětluje Vašek.

Ještě než mohl začít studovat, musel absolvovat takzvaný nultý ročník a odpracovat rok ve svém oboru na dole či v huti.

„Začal jsem na Dole Doubrava, což byla prázdninová brigáda, pak pokračoval na Dole Československý pionýr v Petřvaldě. Ty už neexistují. Dostal jsem se do kolektivu, který těžil v dobré sloji, asi metr čtyřicet. To bylo výhodné, neboť směrem k Ostravě se sloje zužovaly, kdežto na Karvinsku měly i několik metrů,“ líčí.

Nikdy si nevydělal tolik, jako když fáral

Kolektivu se dařilo tak dobře, že už si Vašek nikdy nevydělal tolik peněz. „Tehdejší platy se pohybovaly ve stokorunách, havíři měli řádově o nulu více. Vedoucí úseku mě přesvědčoval, ať se vykašlu na školu, že sám vidím, že ten havíř se má líp než nějaký vysokoškolák-inženýr. Měl pravdu, přesto jsem skončil a nastoupil na výšku. Už tehdy totiž platilo úsloví, že peníze nejsou všechno,“ usmívá se rocker.

Z praxe si ovšem odnesl i zhrublé prsty, ve kterých ztratil cit, takže od té doby už na housle, na něž hrál jedenáct let, nesáhl. Lopata a sbíječka udělaly své.

K úloze zpívajícího bubeníka se pak dostal náhodně. „S kamarády jsme si rozdělili, kdo chce na co hrát. Na bicí se nikdo nenašel, takže vyšly na mě. Doba kolem roku 1967 až 1968 byla diametrálně jiná a nikdo netušil, že by náhlý rozkvět mohl skončit, natož právě invazí spojeneckých vojsk. Všude panovalo nadšení, například na studentských kolejích v Kostelní ulici nebo majálesech. Tehdy byly jiné než dnes, spontánní,“ uvažuje Vašek.

Emil Vašek jako mladý tíhl k hornictví.

Rockovou hudbu začali vnímat díky poslechu zahraničního rozhlasu a reagoval na ni i jejich název kapely, který zněl v překladu Špioni.

„Všichni poslouchali Radio Luxembourg, tady byly naše začátky. Nebylo nijak rušené, někdo měl lepší signál, jiný horší, dle toho, jak kvalitní přijímač vlastnil. Existovalo ale ještě i pirátské Radio Caroline, které vysílalo z lodi a také jej bylo možné v Ostravě chytit. Pojmenovali jsme se anglicky. A Špioni proto, že jsme se cítili být špiony na této hudební scéně, protože v Československu oficiálně západní hudba neexistovala,“ říká muzikant.

Na kultivaci zdejší hudební scény se nepřímo podílela i dívka Margaret, která studovala na univerzitě v Anglii. Emil Vašek si s ní tehdy dopisoval.

„Ostravě jsem fandil i se špínou a smradem“

„Věděla, co je to železná opona, komunisti, socialistický tábor a rozdělení na Východ a Západ. Posílala mi gramofonové desky, většinou singly, někdy LP nebo EP, hudební noviny jako New Musical Express a podobně. Tam byly i texty, a když jsem ji hodně otravoval, tak mi nějaký přepsala, jinak jsme se k nim dostávali podloudně. V roce 1967 jsme se spolu setkali osobně, jednou v životě. Pozvala mě na návštěvu, člověk musel mít pas a výjezdní doložku. U mě byla záruka, že se vrátím zpátky. Navíc se za mě zaručila i její rodina, že mě budou v době pobytu v Anglii živit,“ popisuje Vašek.

Koksovna Karolina na konci 70. let, několik let před demolicí. Vašek lituje, že k zemi šla i největší hlavní budova (vlevo) a vůbec se mu nelíbí, co v lokalitě vyrostlo před pár lety.

Po návratu dostudoval školu, šel na rok na vojnu a nastoupil do práce. Kapela se rozpadla.

Emil Vašek je jedním z těch, kteří obdivovali Ostravu už tenkrát, a to i pro její typickou černou tvář. „Ostrava pro mě byla přitažlivá, fandil jsem hornictví, i když rodina byla kulturně a hudebně založená. Fandil jsem jí i se špínou a smradem. Nic z toho mi nevadilo. Dodnes lituji toho, že se zbourala koksovna Karolina, i když si nyní nedokážu představit její provoz. Jako budovy je jí ovšem škoda, vždyť co je dnes místo krásné koksovny Karoliny? Hnus zvaný Fukušima, nic víc, Trojhalí naštěstí stojí. Stejně tak je škoda Dolu Šalamoun. Kdyby zůstala alespoň těžní věž, ne celý areál,“ posteskl si Emil Vašek.