iDNES.cz

Ostravské stopy: Mávl jsem a diváci si představovali, že je tma, říká Pavelka

  18:40
Herec Ondřej Pavelka měl ve své kariéře štěstí na pozoruhodné filmové role, hrál například ve filmech Deváté srdce, Sedím na konári a je mi dobre, v kriminálce Řetěz, ale také v adaptaci Fausta. O svém působení v Ostravě vypráví v seriálu MF DNES Ostravské stopy.

Z inscenace Thomase Zielinského a Petra Kolečka Úl (Ondřej Pavelka a Jana Stryková) | foto: www.divadloul.cz

Když přišel do Ostravy, čekala jej tady Divoká svině. Tento kriminální snímek nicméně neměl ve své době příliš štěstí na diváky, protože přišel do kin těsně po sametové revoluci, zato ve svém úvodu zachytil poslední záběry kdysi věhlasného továrního centra kolem Karoliny.

„Dnes bych to tady určitě nepoznal, vím, že se začátek odehrával v Ostravě, že jsme tady po ní běhali. Tehdy to tady byla samá průmyslová zóna,“ říká herec, který nedávno navštívil Slezskoostravský hrad. V rámci Letních shakespearovských slavností Ondřej Pavelka ztvárnil jednu z hlavních rolí v novince Dobrý konec všechno spraví.

Rodák z Nového Jičína

Ostrava je pro něj po letech velice změněná. „Ano, pamatuji si na Frýdlantské mosty a na torzo na Karolině. Je už to hrozně dlouhá doba,“ pátrá v paměti. Divoká honička na tehdejší veksláky kolem Stodolní ulice, hospody Spolek, tehdejší Sovětské knihy směrem na Karolinu je nezapomenutelná. Ondřej Pavelka má přitom ve zdejším regionu také kořeny, protože pochází z Nového Jičína. 

„Narodil jsem se v Novém Jičíně, protože mí oba rodiče působili jako herci v Beskydském divadle. Po roce nebo roce a půl získali angažmá v Karlových Varech, takže jsem rodák z Nového Jičína, nicméně jsem v něm bydlel asi jenom rok,“ vysvětluje herec.

K Novému Jičínu se ale ještě vrátí, a to opět v souvislosti s Divokou sviní, ale i dalším filmem.

„Osud Divoké svině mi připomíná podobné peripetie jako kolem natáčení Jakubiskova Sedím na konári a je mi dobre. Když jsem se na něj připravoval, tak mým zadáním bylo řídit hakl, vojenský obrněný transportér na dřevěné uhlí. Tehdy jsem se sem vrátil. Ubytovali mě v Novém Jičíně a odtud jsem jezdil do Kopřivnice, což je jenom kousek, abych se na zdejším tankodromu zaučil v řízení tohoto stroje. Ve filmu jej pak řídíme s Bolkem Polívkou. Vepředu měl kola, jinak ale pásy,“ popisuje Ondřej Pavelka svou roli.

Budoucí muzeum a Horníci podle Landsmanna a divadlo

Při její přípravě byl ale okraden a to dává do spojitosti s případnou poctou od místních patriotů. „Okradli mne v hotelu. Na věšáku jsem nechal opuštěný kabát a přišel jsem o hodinky a nějaké cennosti. Tak jsem si říkal, že zřejmě někdo zjistil, že jsem zdejší rodák, a tak mi ty věci ukradli, a až umřu, tak mi v Novém Jičíně udělají nějaké muzeum: Zde se narodil. A ta krádež byla od toho, aby mě doložili nějakými artefakty,“ vtipkuje.

Ondřej Pavelka

Narodil se v Novém Jičíně v roce 1955. Pochází z divadelní rodiny. Než byl přijat na DAMU, věnoval se spolupráci s Divadlem na okraji v Praze. K vidění byl také ve studiu Ypsilon a v divadle Na zábradlí. Od roku 1993 účinkuje v Národním divadle a byl pedagogem na DAMU. Věnuje se také režii a scenáristické práci. Populárním je i díky televizním seriálům jako Ulice, Polda či Ohnivý kuře. Z novějších filmů se objevil v Teorii tygra, Padesátce, Výchově dívek v Čechách či v snímku Post Coitum. V Ostravě se podílel na vzniku dvou celovečerních filmů, komedii Co je vám, doktore? a kriminálce Divoká svině.

Ostravu má „pod kůží“ i jinak: „Zas jdem do té černe ďury, aby to smrtka pojebala“, to je citace z inscenace Horníci, kterou připravili s divadelním režisérem Janem Nebeským. Je převzatá z díla Ivana Landsmanna a také on se Ondřeji Pavelkovi přirozeně spojí se zdejším krajem. 

„Dokonce jsme měli z Ostravy půjčené hornické oblečení. Landsmann mi s tímto utkvěl v hlavě, a dokonce i nedávná Dukla 61 je podle mě velmi silný příběh, i když jsem třeba nevěděl, že se i tento film inspiroval jeho dílem,“ připomíná nedávný filmový úspěch Davida Ondříčka.

Vedle filmu spojuje Ondřeje Pavelku s Ostravou také divadlo. A opět se jedná o zážitky podobné z temného úvodu filmu Divoká svině. Je z nich cítit fascinace prostředím a neučesanými poměry. 

„Na Shakespearovských slavnostech jsem sice poprvé, ale s divadlem jsem v Ostravě hrával už dlouho předtím. Pamatuji si například jeden ročník z Dream Factory, když jsme hráli Salome v ještě neopravené továrně na Dole Hlubina. Bylo to v nějaké hale v prvním patře a uvnitř bylo strašně prachu, asi čtyři sta lidí, úplně narváno. Hrála Pavla Beretová, Ostravačka, která tady má velký fanklub. Nešlo zatemnit, a inscenace hodně stála na světlech, takže nebylo, jak ji odehrát. Co budeme dělat? To je, jako by přijeli hráči na elektrické kytary a neměli elektriku, co by vám na to řekli. Přitom všichni byli milí,“ vzpomíná Pavelka. 

„Tak jsem se s diváky domluvil, že když mávnu, tak si oni představí, že je tma. Odehráli jsme Salome s obrovským úspěchem. Všechno bylo rozestavěné a nahoře vítězila Salome. Navíc, neměl jsem rád Paroubka, dole z rádia se ozývalo, že Paroubek nevyhrál, a tak jsme to v Praze pořádně oslavili.“

Ale ještě jednou Divoká svině a předrevoluční Ostrava: „V době příprav Divoké svině se mně stalo to, co se stane každému z Čech, když tady vejde do hospody a myslí si, že je plná ‚buzerantů‘. Pak jsem pochopil. Horníci, namakaní chlapi, prostě jiný svět...,“ dodává Ondřej Pavelka.

zpět na článek