Vše pečlivě roztřídil a loutky opravil jeho syn Zdeněk a v těchto dnech, na 115. výročí narození Stanislava Petříka, otevřel loutkařské muzeum.
„Všechno to začalo tady v tom sklepním bytě. Právě tady se loutky vyráběly. Na kamnech se tavilo olovo ze starých poštovních kabelů a využívalo na stojany na loutky a na kulisy. Vedle byl soustruh,“ popisuje Zdeněk Petřík, když vstupuje do sklepních místností, kde to dýchá nostalgií.
Malé muzeum nazývá Královstvím loutek a k vidění je tam například bytové dveřní divadlo, jímž to všechno vlastně začalo.
„Češi a sokolové museli za války z Opavy odejít a naše rodina šla do Brna. Táta se tam zapojil do odboje, a když v roce 1941 zrušili Sokola, neměli se kde scházet. Vymysleli proto společná nedělní loutková představení. Mimo jiné to loutkové divadlo hráli i s herečkou Jarmilou Kurandovou a s jejím manželem,“ líčí Zdeněk Petřík.
Ten se v Brně za války narodil a do Opavy se po osvobození vracel coby pětiletý chlapec.
Hrát se v Brně začalo s obyčejným vysoustruženým loutkovým divadlem. Ale do jedné z her chyběla koza.
„Tatík vzal prkýnko a z něj tu kozu vyrobil. Pořezal se při tom a polámal nožík. Postupně ale začal vyrábět i další loutky a zlepšoval se v tom, dokázal vyrobit i loutky s výrazem ve tváři. Zlou klepnu, hodnou babičku a spoustu dalších. Ztvárnil i mě a sestru. Já byl Brečulín, protože jsem pořád brečel, a sestra Šklebeďour,“ uvádí Zdeněk Petřík.
Kozu, první loutkařský výrobek svého otce, i zhruba stovku dalších loutek má v muzeu vystavené. Některé, například Karkulka, myslivec a vlk v lese či čerti v pekle, jsou naaranžované v původních kulisách ve skleněných vitrínách.
Loutky z brněnského divadla měli po válce Petříkovi doma v Opavě v prosklené pošťácké skříni na chodbě a ještě v 50. letech s divadlem hráli. Pro poválečné sokolské divadlo v Opavě pak Stanislav Petřík vyráběl velké loutky.
„Když se rušilo, protože se Sokol začleňoval pod jednotnou tělovýchovu, tak si loutky vzali domů ti, kteří s nimi hráli nebo pro ně šili. My měli Kašpárka, z těch ostatních se mi vrátila loutka babičky – darovala mi ji její majitelka, aby byla sbírka pohromadě – a čert,“ bere Zdeněk Petřík do ruky další exponáty.
Věrně popsal historii předválečného města
Stanislav Petřík vyráběl nejen loutky, ale také scény pro loutková divadla a kulisy. Před výrobou si vždy vše pečlivě rozkreslil. Jeho zápisky, kresby, ale rovněž sbírku dobových scénářů loutkových představení, loutkářských časopisů či Loutkářskou kroniku, v níž zmapoval historii sokolského loutkářství v Opavě od první republiky do zrušení divadla v roce 1951, si může každý zájemce prolistovat.
Pozůstalost Stanislava Petříka je podle odborníků doslova pokladem. Nejen pro dějiny místního loutkářství, jehož součástí byl Petřík už před válkou, kdy hrál sokolské loutkové divadlo. V několika sešitech s vlastnoručními zápisky zanechal i cenné informace o minulosti Opavy jako takové.
Podle historiků jsou výjimečné věrným popisem německého předválečného města očima Čecha i líčením běžných starostí tehdejší rodiny. Popsal dobu mezi lety 1906 až 1938 – nástup první světové války, vznik republiky, vztahy mezi Čechy i Němci i cvičení v Sokole.
Knižně paměti vyšly poprvé z grantu Slezské univerzity, reedici otcových vzpomínek teď znovu vydal Zdeněk Petřík a připravuje i pokračování – knižní vydání otcových pamětí z doby po roce 1938, doplněné o vzpomínky vlastní.
