Lidé chtějí vzpomínat, říká oceněná knihovnice a iniciátorka Paměti Ostravy

  16:56
Už sedm let se Jarmila Burešová z Knihovny města Ostravy zabývá vyhledáváním pamětníků a sbíráním vzpomínek na důležité události v historii města i běžný život v něm. Je totiž iniciátorkou a hlavní postavou projektu Paměť Ostravy.

Knihovnice Jarmila Burešová si kdysi musela zvykat, že mnozí čtenáři chtějí literaturu výhradně jako oddech. Nyní za svou práci získala významné knihovnické ocenění. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

V rámci tohoto projektu letos v říjnu vyšla už třetí stejnojmenná kniha, tentokrát s podtitulem 2018–2020. Za svou práci nyní byla Jarmila Burešová odměněna prestižním knihovnickým oceněním K2. „Práce v knihovně byla pro mne vždy něco více než jen půjčování knih,“ říká Jarmila Burešová, kterou komise ocenila také za práci se seniory či sociálně vyloučenými skupinami.

Prací knihovnice se už zabýváte desítky let. Jak jste se k ní dostala?
Do knihovny jsem začala chodit, už když mi bylo pět let. Milovala jsem četbu a milovala jsem naši knihovnici, která byla mimořádná a dostala mne nejen ke krásným knížkám, ale ke kultuře obecně. Inspirovalo mne to i k výběru povolání. Věděla jsem, že ze mne nebude vědkyně či lékařka, ale nabízela se knihovnická škola, na kterou tehdy bylo poměrně těžké se dostat. Pro mne to znamenalo čtyři krásné roky života v Brně. Tam se mi otevřel svět divadel, výstav, kultury, možnosti diskutovat s dalšími lidmi.

Celou profesní dráhu jste strávila tady v Ostravě?
Do prvního zaměstnání jsem nastoupila v roce 1979 do knihovny Domu kultury Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Zábřehu. Byl to pro mne až šok. Škola mne vyplivla jako intelektuálku, a já si musela najednou zvyknout na to, že lidi tolik neláká vysoká literatura, ale čtou raději detektivky. Až časem jsem pochopila, že lidé hledají v literatuře jakýsi oddech, že nechodí do knihovny jen kvůli vědomostem.

Knihovnicí jste tedy od roku 1979 celou dobu?
Po návratu z mateřské jsem vystřídala několik různých zaměstnání a do knihovny jsem se vrátila až v roce 2000. Bylo to po čtrnáctileté přestávce a měla jsem obavy, jak to zvládnu. Ale brzy jsem zjistila, že tady jsem doma, že to je moje práce, kterou dělám nejraději. Velký skok to byl například v tom, jak se zorientovat v množství vydávaných knih. Před revolucí těch titulů bylo podstatně méně, teď se to pohybuje na 17 až 18 tisících ročně.

Co vás čekalo potom?
V roce 2008 jsem přešla do knihovny v Přívoze, kde jsem se naučila něco úplně nového, práci se sociálně vyloučenými a romskými dětmi. Museli jsme přemýšlet nad tím, jak jim přiblížit čtení, když není přirozenou součástí jejich života.

Co tedy na ně zabíralo? Jak dostat ke knihám děti z prostředí, kde se moc nečte?
Naším cílem nebylo jen naučit je číst knihy. Chtěli jsme, aby děti chodily do knihovny, knížky si prohlédly, některé i četly, ale zároveň k nám chodily na počítač, kde byly vědomostní a podobné hry, které je nějakým způsobem rozvíjely. Zároveň se učily pracovat s klávesnicí a získávaly základní počítačovou gramotnost. Některým jsme se snažili pomáhat s domácími úkoly, někdy i s doučováním. Zároveň jsme je učili, že když chodí do knihovny, musí dodržovat určitá pravidla chování. Bylo to krok za krokem, a to učení bylo i vzájemné.

Nyní už tam ale nepracujete.
Při práci v Přívoze jsem si udělala bakalářské studium a v roce 2011 jsem dostala nabídku dělat vedoucí knihoven v obvodu Slezská Ostrava, takže se v současnosti starám o šest knihoven v Bartovicích, Heřmanicích, v Hladnově, Kunčičkách, Michálkovicích a v Radvanicích.

To jsou vlastně svým rázem tak trochu venkovské knihovny…
Jsou, z toho mám ohromnou radost. Ústředí u Sýkorova mostu nebo pobočky na Opavské, Dr. Martínka jsou velká pracoviště s vysokou návštěvností uživatelů, kde je charakter práce jiný, neumožňuje tak osobní vazbu se čtenáři jako v menších pobočkách. Malé pobočky pracují individuálně s každým čtenářem, a přestože mají menší knihovní fond a kratší otevírací dobu, jsou stále navštěvovány.

To je tedy jejich hlavní výhoda?
Čtenáři oceňují osobní přístup, že se s knihovnicemi znají. Pamatuji si to i z Přívozu, že se spousta lidí přišla vypovídat, protože se cítí osamělí a nemají si s kým promluvit. Napadlo mne, jak to udělat, aby lidé mohli přijít do knihovny, společně tam strávit nějaký čas, popovídat si a zavzpomínat. A to mne nakonec dovedlo k projektu Paměť Ostravy.

Ten tedy vznikl v roce 2014? Nebo mu i něco předcházelo?
Už v roce 2013, když jsem sbírala materiály ke své diplomové práci, jsem narazila na článek, který napsala má první tchyně Naděžda Ježková, která byla ředitelkou knihovny v šedesátých letech a která byla mým velkým vzorem. Popisuje v něm čítárnu v parku, která se konala v Komenského sadech v roce 1952. Z jejího vyprávění jsem věděla, že když byla na mateřské, vzala gramofon, knížky a šla do parku, kde kolem sebe soustředila další maminky. Poslouchaly hudbu a četly si, nakonec z toho byla i oficiální událost. A mne napadlo, že bych zkusila najít pamětníky, kteří by o tom mohli vyprávět. Dali jsme výzvy, ať se nám ti lidé přihlásí. A ozvaly se tři pamětnice a knihovnice. To mne velmi povzbudilo, byl to jeden z impulzů, když jsem viděla, že lidé chtějí vzpomínat, že se mohou o své paměti podělit.

Odtud byl tedy jen krůček k Paměti Ostravy?
Na podzim 2013 požádala knihovna o dotaci. Projekt byl napsán na sběr vzpomínkových materiálů, byl kladen i důraz na setkávání seniorů. Měli jsme představu, že zveřejníme naši výzvu a že se nám lidé pohrnou. Ale nebylo to tak, nikdo se nám neozýval.

Takže to bylo na vás?
Sami jsme začali oslovovat lidi, o kterých jsme věděli, že do toho půjdou a že by mohli něco zajímavého vyprávět. A i když jsme neměli předem určené téma, tak se rychle našlo samo, protože lidé ze všeho nejvíce chtěli vzpomínat na druhou světovou válku a její konec. Například pak Květoslav Tučník, který měl na konci války patnáct let, nám říkal: „Já si to pamatuji jako dnes. Každý moment z konce války mám lépe zapsaný než třeba den, kdy jsem se ženil.“

Z toho byl i první výstup projektu?
Ano, nakonec se vzpomínek sešlo dost. A když bylo 70. výročí osvobození Ostravy, ozvala se nám kancelář primátora, jestli bychom jim nepomohli zorganizovat setkání s pamětníky. Pozvali jsme Ivanu Škarvadovou, vdovu po pilotu RAF a brigádnímu generálovi Zdeňku Škarvadovi, již zmíněného Květoslava Tučníka a Antonína Blažka s manželkou, další z našich pamětníků. Před plným sálem lidí četli své vzpomínky a bylo úžasné, že ve svém věku mají co říct a že je lidé se zájmem poslouchají. Bylo to patnáct minut slávy pro každého.

Jak takové sbírání vzpomínek probíhá?
Některé lidi zpovídáme osobně, někteří nám vzpomínky pošlou mailem, jiní na papíře poštou nebo je předají ve své knihovně. Po přepsání jim je posíláme zpátky, aby se podívali, jestli to sedí. Stalo se mi, že jsem zapsala povídání jedné pamětnice, a ona mi pak řekla, že tak to nebylo, že to musíme udělat celé znovu. Nakonec to celé sama sepsala.

Zjistili jsme totiž, že pamětníci mohou mít problém s přesností, a když své vyprávění vidí napsané, tak si uvědomí, že to tak úplně nebylo. A to je správná cesta k tomu, abychom individuální vzpomínky zachytili tak, jak si to daný člověk přeje. Zachycování orální historie má svá pravidla a metodiku. Víme, že vyprávění nemusí být historicky věrné, že je to subjektivní vyprávění vzpomínek, které se může lišit od skutečnosti. Je to jakýsi doplňkový zdroj k oficiální historii.

O čem vlastně lidé vyprávějí?
Nejsou to velké dějinné zvraty, ale obyčejné věci. Lidé vzpomínají na své dětství v různých částech města, ženy například vzpomínají i na takové věci, jak v Porubě byly kdysi u každého domu napnuté šňůry na pověšení prádla. Věc, která byla kdysi samozřejmá, ale pro jejich vnoučata už je to něco zcela neznámého. Nebo když se stavěla sídliště, že lidé chodili k tramvaji v gumácích a až tam se přezuli, protože jinak by byli zablácení až po kolena. Takže jsou to takové detaily života, které zachycují atmosféru doby, ale oficiální historie je pomíjí. Ale třeba pan doktor Jiří Bořucký, který se narodil v roce 1919, vyprávěl, jak jako malé dítě zažil návštěvu prezidenta Masaryka v Ostravě.

Je něco, co se vám v projektu nepodařilo podle vašich představ?
Moc nevyšla snaha zachytit těžkou práci, se kterou byla Ostrava spjatá. Dali jsme výzvu, doufali jsme, že se ozvou bývalí horníci nebo hutníci. Když jsem přišla v roce 1979 do Ostravy z lehkonohého Brna, byla jsem z toho zpočátku nešťastná. Páchlo to tady, byla tady špína, lidé byli sprostí, nikoho nezajímalo nic vyššího. Říkala jsem si, co to je? A dnes se mi po tom stýská, po tom „narovinu“, protože začínáme být jako každé jiné město. Zmizely knajpy s umakartovými stoly, ve kterých seděli chlapi s černýma očima. Toto jsem chtěla zachytit, ale nikdo se neozval.

Pak jsem si uvědomila, že je to možná zčásti tím, o jak těžkou práci šlo a že ženy o mnoho let přežívaly své muže, kteří byli zvyklí makat a nemluvit. V poslední letošní knize jsou tak alespoň vzpomínky Vladislava Hajera, který přišel na Ostravsko jako „pétépák“, zamiloval se tady a zůstal pracovat na šachtě. Fáral celý život na Dole Michal.