Prajzáci svým unikátním příběhem nadále žijí, říká ředitel Muzea Hlučínska

  16:56
Zcela nový pohled na Hlučínsko přinesla připomínka stého výročí jeho připojení k Československu. Mezinárodní konference, již při té příležitosti uspořádalo Muzeum Hlučínska, ukázala, že specifika tohoto regionu výrazně formovalo právě poslední století.

Ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký s trojicí publikací vydaných ke století od připojení Hlučínska k Československu | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

„To, že konference proběhla za velkého zájmu veřejnosti, také svědčí o tom, že Prajzáci svým příběhem nadále žijí a jejich identita není na úbytě,“ vysvětluje ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký.

Celý loňský rok si Hlučínsko připomínalo sté výročí od připojení k Československu, na sklonku roku jste vydali hned tři publikace, které se vážou k těmto jeho dějinám. Jak byste charakterizoval tehdejší Hlučínsko a jeho obyvatele?
Obyvatelé tohoto regionu se v roce 1920 ocitli na důležité životní křižovatce. Přicházeli o svůj svět dosavadních jistot a vstupovali do světa, o němž věděli pramálo. A není se čemu divit. Vždyť stará Evropa monarchií se rozpadá a vzniká celá plejáda nových národních států. Šlo vesměs o republikové státní zřízení, s nímž střední Evropa neměla dosud žádné zkušenosti. Ve vzduchu se vznášely existenční obavy ze ztráty dosavadních ekonomických vazeb na pruského chlebodárce.

Hrály kromě strachu o existenční budoucnost roli i nějaké další aspekty?
Vedle obecného povědomí nejistoty z budoucího vývoje přilévaly olej do ohně hlasy odpůrců připojení k Československu. Ty mimo jiné označovaly Čechy za proticírkevní liberály bourající katolické symboly, kteří berou dětem dosavadní náboženský charakter školy. To byly argumenty, které mezi konzervativním a nábožensky založeným obyvatelstvem Hlučínska silně rezonovaly. Tedy nejistota ze ztráty existenčních jistot a vlastní identity.

Argumentem zástupců Československa pro připojení této části území k novému státu byla teze, že zde žijí germanizovaní příslušníci českého národa, označovali je jako takzvané Moravce. Byla na Hlučínsku ještě běžná čeština či nějaká forma jejího nářečí? Cítili tak lidé sami sebe?
Ano, místní obyvatelstvo hovořilo českým dialektem. Byla to zásluha zdejších katolických duchovních, kteří byli absolventi olomouckého kněžského semináře, tedy vesměs slovansky orientovaná inteligence. Takzvaná moravština byla slyšet doma, v kostele, při běžném osobním styku. Na úřadě se mluvilo německy. Jestli se ale místní lidé hovořící českým dialektem cítili být Čechy, na to bychom se museli zeptat přímo jich. A protože to už není dost dobře možné, jsme odkázáni na výpovědi pamětníků, kronikářské záznamy, zprávy z tisku a další.

Hranice podle pravítka aneb Jak vzniklo Hlučínsko

Dobová mapa, na které je viditelná i hranice narýsovaná podle pravítka, které propojilo města Ketř a Bohumín.

Dobová mapa, na které je viditelná i hranice narýsovaná podle pravítka, které propojilo města Ketř a Bohumín.

Co tyto prameny prozrazují?
Vesměs hovoří podobně. Tedy, že obyvatelstvo sice většinově hovořilo moravsky, současně ale ctili svoji příslušnost k pruské monarchii. Oddanost německému císaři jim byla vlastní.

Dějiny Hlučínska byly velmi komplikované, mluví se o něm jako o regionu, který se dlouho odlišoval. Co je tedy hlavními příčinami jeho odlišnosti?
Celé generace obyvatel žijící na tomto území jsou po staletí pevně spojeny se svým rodným krajem, současně ale tento kraj měnil opakovaně státní příslušnost. Zvláště přináležitost regionu k třetí říši se citelně zapsala do jeho historického příběhu. To s sebou přináší nejrůznější změny a povinnost se těmto změnám do jisté míry přizpůsobovat. Přičemž ochota k přizpůsobení nemusí být vždy čistě volbou chtít či nechtít, ale často jde o volbu existenční. Podléháte nejrůznějším vlivům, plníte různá nařízení. To vše formovalo jejich identitu.

Jak se za uplynulé století obyvatelé Hlučínska změnili? Jaká specifika si nesou do dnešní doby?
Obecně se všichni měníme, kdekoli jsme na této planetě. Žijeme v jiné době, než žili naši předkové. Jsme součástí nejrůznějších vazeb ekonomických, politických, sociálních, kulturních, náboženských. A tyto vazby jsou kvalitativně i kvantitativně odlišné od těch, v nichž žili naši otcové a dědové. Řešíme jiné problémy, než řešili oni, mění se vzorce společenského chování a prožívání. Realita, která nás obklopuje, nutně působí na to, abychom se měnili.

U Hlučínska ovšem jde ještě o něco jiného. Samozřejmě současní obyvatelé Hlučínska jsou děti dnešní doby. Mají však za sebou společný historický příběh, nelehkou historickou zkušenost, která je odlišná od zkušenosti ostatního obyvatelstva českých zemí. To způsobuje efekt semknutosti, vzájemné soudržnosti a přináležitosti. Jde o schopnost nahlížet realitu podle jiných parametrů, které mohou být pro někoho „zpoza vody“ těžko pochopitelné. Myslím si, že ochota pochopit tuto složitou minulost se všemi jejími projevy je klíčem k porozumění této jinakosti.

Oblast Hlučínska

  • Území s asi 75 tisíci obyvateli mezi hranicí s Polskem a řekami Opavou a Odrou. 
  • V minulosti součást Opavského knížectví a habsburské monarchie, od roku 1742 část Pruska
  • Po 1. světové válce se Hlučínsko stalo jedním z územních nároků vznikajícího Československa. Připojeno bylo roku 1920. 
  • Roku 1938 se stalo součástí třetí říše. Ne jako část sudetské župy, bylo přičleněno ke „svému“ okresu Ratiboř a jeho obyvatelé byli plnoprávnými německými příslušníky. 
  • Po válce bylo včleněno zpět do Československa. Obyvatelé nebyli vysídleni, padly by tím prvorepublikové argumenty, podle kterých byli Hlučíňané nazíráni jako Češi. 
  • Specifická kultura tzv. Prajzáků (odvozenina od slova Prusko) přetrvává dodnes.

Jak sami vnímají svou identitu?
Myslím si, že přestože jsou Hlučíňané vystaveni všem modernizačním procesům jako všichni ostatní, svou identitu si uvědomují a prožívají ji. Určitě je rozdíl mezi městem a vesnicí, kde je toto vědomí vlastní identity silnější. Svou roli zde sehrává jistá míra sympatického konzervatismu a patriotismu. Vnějším projevem je pak vyšší účast obyvatel na bohoslužbách, pořádání štrasenfestů, slavení krmášů, odpustů...

Uplynulé století Hlučínska loni připomněla mezinárodní konference a na sklonku roku Muzeum Hlučínska vydalo také trojici publikací. Podařilo se objasnit některá „bílá místa“ dějin posledního století tohoto regionu?
Zcela zásadním způsobem se změnilo nazírání na problematiku připojení Hlučínska k Československu. Dosud byly dějiny Hlučínska vyprávěny jako příběh, který měl svůj počátek ve ztrátě Slezska Marií Terezií. Jistě, šlo o historický předpoklad dalšího vývoje oblasti. Viděno touto optikou znamenal rok 1920 pouze připojení již existujícího Hlučínska k nově vzniklému Československu.

Jasným sdělením konference je ale konstatování, že geografické Hlučínsko, jak jej známe dnes, vzniklo jako výsledek složitých poválečných mezinárodních jednání a ve skutečnosti mohlo mít jiný tvar a rozsah. Jazykový princip a princip sebeurčení přitom dostaly na frak. Na zformování regionu měl zásadním způsobem vliv další vývoj, zvláště druhoválečné období.

Co je nejdůležitějším závěrem konference?
Mám za to, že se podařilo opustit princip zobecňování poznatků v suché konstatování obecného jevu. Bližší analýza obecně známých témat ukázala, že věci jsou mnohem složitější, než se na první pohled zdají. Tato nejednoznačnost nabádá k většímu odstupu, chrání před unáhlenými závěry a otevírá cestu k hlubšímu porozumění. Tedy mám-li použít jedno slovo, pak to bude otevřenost. To, že konference proběhla za velkého zájmu veřejnosti, svědčí to tom, že Prajzáci svým unikátním příběhem nadále žijí a jejich identita není na úbytě.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad bližšího pohledu na obecně známou věc?
Jde například o téma takzvané opce. Je všeobecně známo, že po první světové válce dostali lidé na Hlučínsku možnost optovat (zvolit si občanství – pozn. red.) pro Německo. Opční prohlášení podepsalo asi čtyři a půl tisíce Hlučíňanů. Ti se pak museli ve lhůtě dvanácti měsíců od podání opce přestěhovat do Německa. O detailech se však už toho příliš neví.

Archivní materiály nyní doložily, že až stovky optantů se následně snažily své opční prohlášení odvolat. Československé úřady měly následně právo rozhodnout, zdali jim navrátí československé státní občanství, či nikoli. Jaká byla ve skutečnosti rozhodovací praxe a okolnosti, jež braly československé úřady v potaz? Na druhé straně zde byli lidé narození na Hlučínsku, ale bydlící v době připojení Hlučínska k Československu na Ostravsku. Ti s překvapením zjistili, že nemají československé státní občanství a museli o něj požádat.

Pokud byste měl vybrat to nejzajímavější z vydaných publikací 100 Hlučínsko, Ve dvou uniformách a Hlučínsko na pohlednicích, co by to bylo?
O některých nových poznatcích a přístupech zachycených ve sborníku z konference jsem se již zmínil. Na knize Ve dvou uniformách oceňuji novost tématu. Jde o porovnání situace v různých koutech Evropy, kde museli rukovat občané neněmeckých národností do německé armády a posléze vykonávali službu v zahraniční armádě. Toto velmi zajímavé téma dosud nebylo srovnávacím způsobem zpracováno a předloženo veřejnosti. V případě knihy Hlučínsko na historických pohlednicích mám velkou radost, že se podařilo vydat souborně na více než tři sta unikátních dobových pohlednic jednotlivých obcí Hlučínska. V takovémto rozsahu je kolekce pohlednic představena veřejnosti vůbec poprvé.

Podařilo se dohledat i zcela nové obrazové materiály?
Všechny tři publikace představují řadu nových obrazových materiálů. Je to dáno tím, že buďto hovoří o nových tématech, nebo nabízejí nové pohledy na věc. Díky mezinárodnímu formátu konferencí se podařilo získat fotografie a obrazový materiál i ze zahraničních zdrojů.

Přinesl loňský rok i změny ve vaší stálé expozici věnované dějinám Hlučínska, případně připravujete nějaké novinky v ní?
Z důvodu pandemie jsme byli loni nuceni výstavní prostory muzea uzavřít. To se nám stalo pobídkou vypracovat žádost o dotaci na revitalizaci expozice. V současné době již víme, že jsme se stali úspěšnými žadateli. Návštěvníci se tedy mohou letos na podzim těšit na nové moderní audiovizuální prvky, které představí expozici jazykem mladé generace. Doufejme, že nám to společenská situace umožní.

V roce 1920 se rozhodovalo o připojení Hlučínska k Československu