„To, že se podařilo takovou galerii vybudovat na zelené louce, navíc z občanské iniciativy a k tomu ve městě, které žilo hlavně průmyslem, bylo obdivuhodné a výjimečné,“ říká Renata Skřebská, hlavní kurátorka Galerie výtvarného umění v Ostravě, která v Domě umění sídlí.
Obrazy darované Jurečkem tam přežily nacismus i socialismus a do dnešních dnů k nim přibylo dalších asi pětadvacet tisíc uměleckých děl. Ta nejcennější putují po výstavách nejen v Evropě.
František Jureček se otevření Domu umění v květnu 1926 nedožil, ale jeho sbírku tam obdivovaly davy lidí. Začal spolek hned nakupovat další obrazy?
Ne, protože měl asi milionový dluh. Stavba totiž stála více, než se předpokládalo a než se podařilo získat, a umořování úvěru bylo náročné a omezující. Obrovským přínosem byla ale osobnost Aloise Sprušila, přítele Františka Jurečka, který se zásadně zasloužil už o vznik Domu umění a stal se také jeho prvním ředitelem, což byla tehdy čestná, neplacená funkce. Byl to původně četník, pak soudní úředník, ale zajímal se o umění a měl spoustu kontaktů v uměleckých kruzích. Byl to navíc skvělý organizátor, který dokázal, že přes nedostatek peněz na akvizice získal Dům umění prestiž a rozrůstaly se i sbírky.
Jak to dělal?
Spousta výstav, které tehdy Dům umění pořádal, byla prodejních. Část financí z prodeje sloužila k umoření dluhu. Instituce zároveň dostávala díla od samotných vystavujících autorů a pak od dalších dárců a mecenášů. K těm nejdůležitějším patřili průmyslníci Oskar Federer a Eduard Šebela. Když kupříkladu v Ostravě vystavoval Václav Špála, koupili od něj obraz a věnovali ho galerii. Malíř Rudolf Kremlička, jenž měl v Domě umění výstavy v letech 1929 a 1930, jeden obraz galerii sám daroval, další pro ni koupila Ostravská spořitelna. Takovým způsobem to fungovalo až do vypuknutí války.
Jak se dívala na činnost ostravského Domu umění třeba Národní galerie v Praze?
Už od dvacátých let půjčovala Ostravě mnohá hodnotná díla. I z toho je zřejmé, že Praha Dům umění respektovala. Svědčí o tom třeba zápůjčka obrazu Mládí (Jaro) od Jana Zrzavého, který ho maloval v letech 1924 až 1929 zřejmě na objednávku tehdejšího ministerstva školství a národní osvěty pro nikdy nerealizovanou státní galerii. Tento i další zapůjčené obrazy, ke kterým patří třeba ikonický Mrak od Josefa Čapka, stát v šedesátých letech převedl na Dům umění v Ostravě natrvalo. A obrazy a sochy do galerie půjčovali i soukromí vlastníci.
Metelice do očí otevírá stoletý Dům umění, slavit bude celý rok |
Spolek Dům umění sám nenakupoval nic?
Alois Sprušil přišel s tím, že když nejsou peníze na obrazy, zaměří se galerie aspoň na finančně dostupnější grafiky. Takže nakupovali grafické listy. Dnes je z toho krásná sbírka, v níž jsou třeba práce Ferdiše Duši, Františka Koblihy a dalších umělců. Vznikl také Kabinet grafiky, který spolupracoval s pražským spolkem Hollar.
Co se dělo s galerií za druhé světové války?
Toto období samozřejmě akvizicím nepřálo. Víme například, že spolek získal v roce 1942 sochu Svatý Václav od Josefa Václava Myslbeka a o rok později obraz od Věry Jičínské, který je dnes hodně žádaný. Podstatné je, že Dům umění díky diplomacii Aloise Sprušila a jeho dobrým vztahům s německými uměleckými spolky zůstal v českých rukou.
Alois Sprušil byl ředitelem i za protektorátu?
Ano. Nebylo to jednoduché. Chodily prý kontroly, jestli galerie neukazuje zvrhlé umění. Vystavovali jen umělci schválení německými úřady. Židům byl vstup zakázán.
Opravy po válce trvaly až do roku 1948
V létě 1944 bylo při velkém americkém bombardování Ostravy poničeno i centrum města, následovaly další nálety. Jak to Dům umění přežil?
Po leteckém náletu 29. srpna 1944 se Aloisi Sprušilovi podařilo ve spolupráci s Eduardem Šebelou odvézt nejcennější věci do Kunčic pod Ondřejníkem, kde je schovali v několika vilách. Ukázalo se také, že některá díla bylo uložena v trezoru Živnostenské banky. Část obrazů, které zůstaly, byla poškozena střepinami. Některé okolní domy totiž dostaly zásah. Všechna okna v budově byla poničena tlakovou vlnou. Po válce byl velký problém sklo sehnat, takže opravy se táhly až do konce roku 1948.
Obnova ostravského Domu umění končí, interiér provrtaly kilometry kabelů |
Co si z Domu umění odnesli nacisté?
Je to zajímavé, ale nevíme o tom, že by se něco ztratilo. Možná je to tím, že tady bylo hlavně české umění, které Němce tolik nezajímalo.
Jak to bylo se sbírkou moderního umění ředitele Vítkovických železáren Oskara Federera, který byl židovského původu?
Jako dobře informované osobě se mu podařilo za pomoci československého velvyslance v Nizozemku na přelomu let 1938 a 1939 nejvýznamnější část umělecké kolekce vyvézt na výstavu v Amsterdamu. V březnu 1939 narychlo opustil Československo. Většina věcí, včetně například obrazu od Edvarda Muncha, však zůstala na zámečku ve Vítkovicích. Nacisté všechno zabavili. Dochoval se precizní soupis až do posledního kapesníku.
Kam to odvezli?
12. července 1942 rozhodl říšský protektor, že umělecká díla propadla říši, v jejím majetku zůstanou a budou svěřena do odpovědnosti Muzea města Ostravy, které bylo pod německou správou. Muzeum muselo díla ihned po převzetí nechat ocenit znalcem umění z Drážďan a pojistit na náklady města. V roce 1943 bylo rozhodnuto, že vybrané obrazy budou určeny pro Městskou galerii v Moravské Ostravě. V muzeu zůstala díla uskladněna až do konce války.
Takže z Federerových sbírek nacisté neukradli nic?
To nelze jednoznačně říct. Podle soupisu se jednalo o velké množství uměleckých děl, také užité umění, porcelán, knihy. V poválečném období se díla stěhovala na řadu míst a do galerie se dostala jen část obrazové sbírky, nicméně ta nejcennější. Bezpečně můžeme z dochovaných protokolů vyčíst, že v roce 1941 bylo ze zabaveného majetku vybráno 165 knih a šest map pro knihovnu říšského protektora, a ty byly v černu 1941 odeslány ve čtyřech bednách do Černínského paláce v Praze.
Co se stalo se sbírkou po válce?
Ač rodina žádala o její vrácení ihned po skončení války, nedostala nic, mimo jiné s odůvodněním, že šlo o majetek znárodněných Vítkovických železáren. Přitom existovaly doklady, že umělecká díla nakoupil Federer soukromě. K navrácení sbírky došlo až po pádu komunistického režimu, kdy o tom rozhodl soud. Tehdejší vedení galerie ji totiž nechtělo vydat a neúspěšně se snažilo oprávněný nárok rodiny zpochybnit.
Za jakých okolností se dostala Federerova sbírka do Domu umění?
Byla na něj po válce převedena, ale došlo k tomu až v roce 1951.
Buržoazní instituce
Můžete přiblížit poválečné roky Domu umění?
Určitě to byla těžká doba. A brzy se začaly ozývat hlasy, že jde o buržoazní instituci, což nebyla pravda. Jureček si přál, aby bylo umění všem dostupné. Věřil totiž, že má moc učinit člověka lepším. Z toho vycházela i koncepce spolku, který zavedl třeba volné vstupy pro studenty i nemajetné. Když byly po únoru 1948 zrušeny všechny spolky, skončil i Spolek Dům umění. Alois Sprušil se toho už nedožil, zemřel v roce 1947. Do roku 1952, kdy vznikla krajská galerie, byla instituce pod provizorní správou.
Co to znamenalo?
Samozřejmě se nenakupovalo žádné umění a budova se stala takovým spíše odborovým domem, kde schůzovaly různé svazy. Když se později pořádaly výstavy, vztahovaly se k výročím a byly poplatné komunistickému režimu. Ale je zajímavé, že ač se tam vystavovaly výtvarně ne příliš kvalitní věci politického rázu, tak se galerie pochlubila světovým uměním z ukradené Federerovy sbírky. To, jak k Munchovi a dalším obrazům přišla, však nepřiznala.
Jak to bylo s dalším židovským a německým uměním ve městě?
V roce 1945 vznikl Fond národní obnovy, který byl pověřený správou a rozdělováním zkonfiskovaného majetku takzvaných nepřátel republiky. V roce 1948 byla v jeho správě také prodejna s názvem Komisa, na niž bylo převedeno umění zabavené Němcům, ale i Židům. A tento podnik, místo toho, aby se snažil dohledat oprávněné majitele těch děl, s nimi obchodoval. Byl to svým způsobem černý trh s uměním legalizovaný státem. Komisa chtěla prodat obrazy i ostravskému Domu umění, ale tehdejší vedení na to nepřistoupilo. Zřejmě nešlo ani tak o to, že to byl židovský nebo německý majetek, ale asi si mysleli, že by to měli dostat zadarmo.
Galerie nic nenakupovala?
Vznikl systém centrálního nákupu děl do sbírek. Ministerstvo školství a osvěty uspořádalo jednou za čas v Praze výstavu politicky prověřených autorů. Zástupci institucí se tam sjeli, a buď si něco vybrali, anebo ne. Tak se v naší sbírce objevil dnes už ceněný obraz Jaromíra Schoře zachycující hornického učně před první směnou. Kdyby měla galerie tenkrát na výběr, nikdy by si podobnou věc nepořídila. Není výtvarně kvalitní. Hodnotu získala jako doklad tehdejší tvorby.
Dokdy to takto fungovalo?
Posun k lepšímu nastal v roce 1958, kdy stát povolil institucím nakupovat i od soukromníků. Muselo to sice vždycky schválit ministerstvo, ale pokud neshledalo, že jde o něco závadného, tak to šlo. A v šedesátých letech se otevřely možnosti akviziční činnosti mnohem více. Galerie v té době získala řadu kvalitních děl, vedle Čapka třeba Špálu, Kubištu, Štyrského a další. Dlouho jsme přemýšleli, kde na všechny tyto nákupy vzala peníze. A teprve nedávno se podařilo dohledat v archivech, že tehdy Národní galerie převedla na Dům umění díla, která do Ostravy zapůjčila ve dvacátých a třicátých letech.
Stávalo se, že někdo přišel s obrazem z rodinné sbírky a galerie ho koupila?
To byla další důležitá rovina akvizic v šedesátých letech. Objevily se tenkrát nádherné věci, třeba obrazy od Antonína Procházky. Lidé se přestali bát, že je o ta díla někdo připraví, a tak s nimi vyšli na světlo. A chtěli si třeba raději koupit auto nebo postavit dům. Situace se trochu přiblížila volnému trhu, byť nákupy pořád muselo schvalovat ministerstvo a obchodní transakce zajišťoval podnik Klenoty. Bylo však možné prodat obraz za slušnou cenu. Zprofesionalizovaly se také nákupní komise. Dříve tam museli být zastoupeni i dělníci ze závodů. V šedesátých letech už to byli především kunsthistorici. Do Domu umění přišel Vilém Jůza, který jako znalec umění dokázal rozpoznat kvalitní díla. Do sbírek se podařilo získat i Vladislava Vaculku, jenž byl od padesátých let na indexu.
Jak to pokračovalo se sbírkami za normalizace?
Už nebylo možné kupovat v takové míře současné umění, ale dalo se dobře získávat staré umění, protože tyto náměty režimu nevadily. Z evropských autorů se podařilo koupit třeba práce od Domenica Fettiho nebo Hanse von Aachena. Také se rozšířila sbírka devatenáctého století o oceňované krajináře.
Ostravští umělci
Po roce 1989 začala éra ředitele Petra Beránka. Na co se zaměřoval ve sbírkové činnosti?
Nakupoval ostravské autory, jako byl Jaroslav Kapec nebo Eduard Ovčáček. Příznivá situace nastala po roce 2008 s nástupem Jiřího Jůzy do vedení instituce a v souvislosti s rostoucí finanční podporou kraje.
Jaké typy sbírek galerie má?
Vedle malby, sochy a grafiky přibyla sbírka fotografií klíčových autorů spojených s regionem i působících celorepublikově, později vznikla ještě sbírka knih. Jsou tam třeba zastoupené knižní ilustrace i autorské knihy z padesátých let od Toyen. Knihy a bibliofilie jsou žádané a často je půjčujeme i na mezinárodní výstavy.
