Nyní se budou snažit, aby byl zdejší hudební fenomén zapsán na krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. „Potěšilo mě, že ve hře na gajdy stále pokračuje několik mladých lidí a že starých roubených chalup je také ještě dost,“ řekla etnografka Eva Hovorková.
V čem bylo gajdošství ve Slezsku odlišné od hry na dudy v jiných částech země?
Nebylo u nás tak populární jako třeba na Plzeňsku, kde je hodně rozšířené dodnes. Skoro v každém souboru a vesnici mají dudáka, a tedy spoustu mladých pokračovatelů. Také se u nás používá jiný typ gajd neboli dud i hraní na ně. Například měch, zhotovený z vypravené kozí kůže, je otočený chlupy dovnitř (české, moravské a valašské dudy jej mají chlupy ven) a gajdoš jej drží a stlačuje levou rukou. Vzduch se do něj vhání sacím ústrojím zvaným duchoček. Huk, dlouhá zadní píšťala, není lomený a je přehozený přes levé rameno dozadu. Zpěvní přednes využíval prsního tónu a přirozeného hlasu. Třeba těšínský gajdoš Pavel Zogata tvořil tón v krku, nepomáhal si rezonancí, a musel proto křičet.
Co tuto odlišnost způsobilo?
Oděvní, hudební, zvykoslovné, rodinné i hospodářské tradice Těšínského Slezska vycházející z dané hospodářské, sociální, kulturní a společenské situace v příhraniční oblasti na přelomu 19. a 20. století. Kořeny dudáctví sahají do 19. století, kdy v Jaworzynce a později na Hrčavě žily dva známé gajdošské rody. Tehdy gajdoši ve větším počtu hráli na polské části Beskyd a na Kysucích. V 19. století se dudáctvím živili. Hrávali na svatbách, křtech, rodinných slavnostech, prostě na objednávku, proto se pohybovali v široké oblasti.
Kdo byl vyhlášeným gajdošem?
Právě Pavel Zogata. Hrával už od 10 let, protože jako malý přišel o oba rodiče. Naučil se dudy i vyrábět. Každý je obdivoval. Hlavně jejich mistrovské lité či vybíjené ozdoby na píšťalách. Zogata pocházel z polské Jaworzynky. Nějaký čas žil v Jeseníku nad Odrou, potom si postavil chalupu u samé hranice na Hrčavě. Zemřel v roce 1985. Tradice výroby gajd a svérázné hry na tento ojedinělý nástroj na Hrčavě však byla známa již dříve. Předchůdci byli členové rodu Malyjurků, starší příbuzní rodiny Pavla Zogaty.
Má Zogata následníky?
V gajdošství pokračoval jeho syn Vladislav, dlouholetý člen folklorního souboru Javorový, který zemřel před dvěma lety. Založil v Třinci v roce 1987 školu výuky na gajdy a nyní žezlo převzal Pavlův vnuk Jiří. Učí asi pět žáků, takže gajdošství nezanikne. Zaznamenaly jsme i gajdoše, kteří hrají v místních kapelách nebo folklorních souborech. Třeba v Českém Těšíně, v Jablunkově, v Mostech u Jablunkova i na Ostravici. Je jich osm a jsou mezi nimi dvě ženy.
Je těžké naučit se hrát na dudy?
Docela ano. Člověk se musí naučit koordinovat tři pohyby. Levou rukou od ramene pohybem nahoru a dolů mačká měch a vhání vzduch do píšťal, pravou rukou vhání vzduch do měchu, současně však palci obou rukou ovládá šest dírek na hlavní píšťale, kterou utváří vlastní hru na gajdy – tedy melodickou linku písně spolu s ozdobnými trylky. K tomu má ještě zpívat – gajdy jsou laděny v D dur, a proto zpívá dost vysoko. Chce to opravdu dlouhou praxi.
Kromě gajdošství jste se věnovaly i stavu památných roubenek. Co zajímavého jste vypátraly?
Měly jsme k ruce seznam památkově chráněných objektů z osmdesátých let, kdy naši předchůdci zmapovali roubené chalupy z 19. a počátku 20. století. Chtěly jsme po letech zjistit, jak se jejich stav změnil. Upřesním, že nejde o památkově chráněné objekty. Bohužel některé už nestojí. Třeba nejznámější těšínská roubenka Gadlinka v Komorní Lhotce. Šlo o jedno z nejkrásnějších hospodářství. Zřejmě jej majitel neudržoval, nebylo obydleno, sloužilo jako skladiště, později se propadla částečně střecha a objekt byl odsouzen k zániku, takže musel dolů. Škoda, že se nějakým způsobem nepracuje s vlastníky a nepomáhá se jim v tom, aby takové stavby přežily. Podobně zmizela v Komorní Lhotce i další roubenka a jiná je před zřícením, protože její statiku narušuje strom. Podle mě by se tyto historické chalupy měly převézt alespoň do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.
Jak to vypadá v dalších obcích?
Jednu zachovalou s krásnou pavlačí z 18. století jsem objevila v Košařiskách. Je obývaná. Myslím si, že proto má naději přežít. Uvnitř je samozřejmě zmodernizovaná, ale zvenčí původní. Spoustu starých roubenek lze vidět i v Bukovci, v Písku, v Horní Lomné a něco i na Hrčavě.
Objevily jste někde ještě i kurlok? Goralské stavení bez komínu, kdy dým z ohniště uprostřed chalupy odcházel dírou ve střeše nebo do síně pod střechu a spárami ven?
Kurlok je výjimečná raritní věc. Vím, že právě ty se z Bukovce a Písku odvážely do skanzenu a už u nás jako celek nikde nestojí. Ale přece jen jsem na něco narazila. V Košařiskách na pozůstatcích kurloku v kopci postavili modlitebnu. Vpředu to nejde poznat, ale ze zadní strany ano. Ta je roubená a jsou tam patrné otvory, kudy kdysi z kurloku odcházel dým.
Co vás při tomto bádání potěšilo?
Že existuje ještě tolik roubenek. Zachytily jsme jich zhruba šedesát. Některé jsou dostavované, opravené, je tam vidět vývoj, jak se mění doba z hlediska stavebních materiálů.
Co vás naopak zamrzelo?
Umělé eternity, umělé došky, překrytí dřevěných roubených částí chalup plasty. Divila jsem se, že lidi napadne použít na roubenku místo dřeva plast. Netuším, proč to dělají, ale roubenky pak vypadají zoufale, jako by ztratily duši.