Třeba o tom, jak u plotu domova zakopával Masarykovu bustu. „Během okupace jsem na půdě domova objevil sochařský portrét hlavy našeho prvního prezidenta. Napadlo mě, že jestli ho najdou Němci, všechny nás zavřou. V noci jsem se vyplížil ven, udělal hlubokou jámu a bustu do ní schoval. Dnes už bych to místo nenašel,“ vzpomíná senior, který se narodil svobodné matce.
Jelikož se ocitla v bezvýchodné situaci, svěřila ho do péče řádovým sestrám, od nichž se ve dvou letech dostal na Čeladnou. „Nedá se říct, že by pobyt v zařízení byl vždy idylický, zvlášť za války ne. O jídlo byla nouze. Za lahůdku jsme považovali pstruhy, které jsme lovili v nedaleké Čeladnici, nebo se ve škole s námi místní děti občas dělily o svačinu, tu jsme v domově nedostávali,“ zmíní Tobiáš s tím, že děti během dne kromě učení uklízely, staraly se o slepice, ovce, kydaly hnůj nebo sbíraly lesní plody.
O prázdninách sloužila část domova jako ozdravovna, což pro sirotky znamenalo zpestření v podobě nových přátel a informací odjinud.
„V roce 1944 jsme se museli na čas přestěhovat do Metylovic, protože v našem domově ubytovali dělníky, kteří kopali protitankové zátarasy. Předpokládalo se, že obrněná vozidla pojedou ze Slovenska na Podolánky u Čeladné a dál na Frýdek. Fronta však nakonec šla jiným směrem. Když jsme se vrátili, díky tomu, že domov leží na vyvýšeném místě, mohli jsme sledovat po večerech nálety letadel na vlaky v Pržně a ve Frýdlantě. Některé hořely,“ poznamená Tobiáš. Ten se později rozhodl vyhledat v Ostravě matku, která si ho nakonec po letech vzala k sobě.
Muž vystudoval stavební průmyslovku a pracoval jako projektant. Nyní bydlí s manželkou v Ostravě Mariánských horách. Jako vzpomínku na dětský domov si uchovává fotografii památného tisu červeného. „Za dobu, kterou jsem strávil na Čeladné, dorostl do výšky patnácti metrů,“ vybaví si senior.
Od sirotčince k rodinné skupině
Sirotčinec pomohl po I. světové válce založit učitel Jan Kranich. Šlo o jedno z prvních zařízení v zemi, kde našly azyl především děti, které válka připravila o rodiče. Vznikl na místě zříceného hotelu Smrk. Dnes v něm žije 46 svěřenců.
Spisovatel a historik Petr Andrle vydal ke stoletému výročí domova publikaci. „Podařilo se mi posbírat pár střípků z minulosti i historické snímky. Založení sirotčince podpořila spousta filantropů, lidí ochotných pomáhat, a i sociální péče byla tehdy příkladná. Po druhé světové válce našly v budově domova útočiště i ženy z Lidic a Ležáků s dětmi, aby se zotavily z utrpení, které prožily,“ přiblíží Andrle.
Předsedkyně Federace dětských domovů Jana Koubová tvrdí, že dětské domovy se v průběhu mnoha desetiletí značně proměnily. „Nejdříve se zakládaly s pomocí různých charitativních spolků sirotčince, v nichž působily hlavně řádové sestry. Bývalo pro ně typické internátní prostředí. Na dvě sestry připadlo třeba až 45 dětí. O pomoci odborných pracovníků si mohly nechat zdát. Dnes má jedna teta nebo strejda na starosti osm svěřenců a péče se odehrává v rodinném duchu. Každá skupina má svoje prostory, ložnici, obývací pokoj, kuchyni a sociální zařízení,“ konstatuje Koubová.
„Děti v domovech mají mnohem více možností vyžití, vzdělávání se, kroužků, jezdí na výlety, exkurze a podobně. Na prvním místě je však individuální přístup k nim. Sourozenci jsou ve skupinách spolu a ty se tvoří tak, aby si v nic svěřenci takzvaně sedli,“ dodává předsedkyně.
Podle Andrleho se odchovanci domovů mohou do zařízení vracet, i když dosáhnou plnoletosti. „Překvapilo mě, že tam mají zázemí až do 26 let,“ říká historik. Před třemi lety do čeladenského dětského domova investoval kraj 12 milionů korun. Budova má novou zateplenou fasádu, okna, opravovat se bude střecha. Hotová je i rekonstrukce sociálních zařízení v rodinných skupinách, kotelny i kuchyně a chystá se ještě modernizace elektroinstalací. V Česku funguje přes 150 dětských domovů.