Moje sestra Marina, se kterou bydlíme, má dvě krásné děti, už jsem o nich psala. Jsou to dvojčata Polina a Gleb. Tento týden měla narozeniny. Jsou jim tři roky. Samozřejmě, jejich oslava byla daleko od domova a příbuzných a byla úplně jiná, než si jejich rodiče kdy plánovali, ale snažili jsme se udělat vše pro to, abychom dětem oslavu dopřáli.
Ve školce, kam Mariny děti chodí, měli Gleb a Polina také oslavu, takže jsme jim se sestrou upekli s sebou spoustu dobrot, říkáme jim u nás keksy. Zdá se, že byli všichni spokojení.
V těchto dnech jsme nicméně řešili i jednu nepříjemnost. Mé kamarádce Leně, která i s dětmi přišla po vypuknutí války se mnou do Ostravy, se ulomil zub. Nic hrozného, řekla jsem si, stačí si domluvit schůzku se zubařem a vše bude v pořádku, ale realita se ukázala být trochu jiná…
Zjistili jsme, že sehnat zubaře v Ostravě je víceméně nemožné. Někteří naši přátelé říkají, že je to složité i v jiných městech České republiky. Nové pacienty stomatologové nepřijímají a na zubní pohotovosti je třeba padesát lidí s akutní bolestí. Pohotovost tak Leně nabídla pouze utlumení bolesti, protože řešit ulomený zub nebo implantát tam nemohou.
Obecně by se tento malý příběh dal v klidu přežít, kdyby šlo o zadní zub. Jenže Leně se zlomil zub vpředu, což je samozřejmě i kvůli zevnějšku člověka přece jen potíž.
Potřebujete zubaře? Zkuste Polsko...
Týdenní hledání lékaře bylo neúspěšné. Po rozhovoru s místními Čechy mě překvapilo, že někteří doporučují jet do Polska a zajít k zubaři tam. Je to zvláštní – navštívit jinou zemi, abych si vyřešila své zdraví. Na Ukrajině se k zubaři prostě jen v řádu několika dní objednáte. Nicméně, třeba jen úplně neznám místní reálie.
Tento týden byl docela horký. Vedro ve dne i v noci. Doma jsme v takových situacích používali klimatizaci. Pokud jde o Českou republiku, připadá mi, že klimatizace jsou v bytech spíše výjimkou, skříňky s klimatizací jsem na stěnách domů neviděla.
Možná je to ale dáno jen architektonickým řešením, domy jsou zde opravdu velmi upravené, uklizené a pohodlné.
Rusové ostřelují mírumilovná města
Mezitím válka na Ukrajině pokračuje. Během několika posledních dnů došlo k více než 40 raketovým útokům na mírumilovná města. Možná jste viděli, jak raketa zasáhla nákupní centrum v Kremenčuku. V polovině týdne bylo známo 20 mrtvých a 59 zraněných.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Každodenní masivní a nesmyslné zabíjení civilistů. Zdá se, že válka se mění v neurčitý teroristický čin. Náš ruský soused nakonec odmítl možnost být nazýván lidmi. Když se na to teď dívám, zdá se mi, že to ani není válka národů, ale válka živých proti mrtvým...
Proč musí ostřelovat svobodná města v týlu? Chtějí vystrašit Ukrajince? Zasít masovou psychózu? Nebo je to jen sebeujištění – můžeme vás zabíjet. Všechny – ženy, děti, staré lidi. Všude – v obchodech, centrech, na náměstích, v parcích. Můžeme vás zabíjet a nic se nám za to nestane... Zdá se, že si užívají smrti a své beztrestnosti...
Zničený autoservis
Po Kremenčuku zasáhla raketa i mé město Dnipro. Tam zničila autoservis. Proč střílejí balistické střely na autoservis? Takových stanic jsou na Ukrajině tisíce. Střílí, aby se později živí mrtví chlubili svou sílou a těšili se ze smrti dvou zaměstnanců servisu, obyčejných obyvatel Dnipru.
Ve vztahu k Rusům nemám slova a emoce. Pro mě to rozhodně nejsou lidé.
Nyní zažíváme raketový teror. Vydírání zemí a celého světa. Pokus zlomit Ukrajinu. Ale my přežijeme. A vyhrajeme. Určitě!
