Další týden je pryč... A stalo se pár zajímavých událostí, které mě překvapily a se kterými jsem se dosud nesetkala. Psala jsem, že nyní žijeme se sestrou a našimi čtyřmi dětmi v bytě.
Rozhodli jsme se koupit televizi, aby děti mohly sledovat kreslené filmy v češtině a my jsme mohly poslouchat české zprávy, abychom se ponořily do jazykového prostředí a lépe porozuměly jednotlivým slovům.
Vybraly jsme tu nejobyčejnější televizi, kterou jsem pak objednala v jednom internetovém obchodu s doručením domů. Plánované datum dodání bylo 27. dubna. Zajímavé je, že do dnešního dne nám nebylo nic doručeno.
Pro mě tato situace rozhodně není kritická ani nijak životně důležitá, ale velmi zvláštní. Na Ukrajině je na trhu velká konkurence a obchody dělají vše pro to, aby o zákazníky nepřišly, a pokud dojde k prodlevě, vždy upozorní a omluví se, případně nabídnou alternativu.
Tady mi nikdo nevolá a nevaruje, a když zavolám, abych si upřesnila podrobnosti, řeknou, že se termín posunul, ale pak ani na nový termín nic nedoručí. Zdá se, že jsem si nevybrala nejlepší obchod.
Lékárna měla zavřeno
Většinu týdne jsem strávila doma s dětmi. Onemocněly planými neštovicemi, což také není příjemné. Vzhledem k tomu, že žijeme se čtyřmi dětmi a každé je při vysoké nakažlivosti neštovic nemocné, zní tu téměř celý den dětský pláč.
Jako matka, která své děti miluje a bojí se o ně, si moc přeji, aby nemoc snášely lépe a dříve se uzdravily. Myslím, že každá matka mě pochopí.
Přes víkend měli mí synové Nazar i Miron horečku. Vysoká teplota se nedala snížit léky, které nám zbyly. Vyběhla jsem do lékárny, ale ke svému překvapení jsem nenašla žádnou otevřenou. To je další nová zkušenost, že i tak významné instituce mají o víkendech zavřeno.
Měla jsem štěstí, že moje kamarádka Elena, která žije v Polance nad Odrou, potřebné léky měla. Dětem aspoň trochu pomohly. Jen Nazar kvůli nemoci zmeškal narozeniny Eleniny dcerky Lesji.
Elena jí uspořádala dětskou oslavu a my jsme jí dali dárek a blahopřání. Zatímco já jsem doma s dětmi, moje sestra Marina chodí dál do práce.
Ne zrovna nejpříjemnější situace se jim nedávno stala v autobuse. Vracela se spolu se svým synem Glebem z práce, a když nastoupili do autobusu, slyšeli od řidiče: „Jděte pěšky!“
Není jasné, co takovou reakci vyvolalo. Sice nakonec oním autobusem jeli, ale Marina byla celý večer velmi rozrušená a probrečela ho. Má velký strach, že nás v Česku nikdy nepřijmou. Mohu jen hádat, co způsobilo takové chování řidiče...
Chci jen poznamenat, že my, všichni, kteří jsme byli nuceni odejít, jsme velmi vděčni za pomoc vládě České republiky a všem, kterým to není lhostejné. Každý z nás se přitom snaží být co nejužitečnější společnosti a státu, který nám poskytl přístřeší.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Máme práci, platíme daně, respektujeme vaši kulturu, studujeme vaši historii a jazyk a myslím, že si takové zacházení nezasloužíme. Věřte, že většinu Ukrajinek v Česku tvoří lidé s vyšším vzděláním, jsou pracovité a poctivé a rozhodně nechtějí nikomu viset na krku…
Mezitím na Ukrajině pokračuje ostřelování měst, tentokrát byla Oděsa a moje milované Dnipro vystaveny raketovému bombardování. V Dnipru zasáhla raketa železniční most.
Most jako symbol
Chci vám vyprávět příběh o této stavbě. Moje město stojí na břehu stejnojmenné majestátní řeky Dněpr, rozkládá se na obou březích a spojuje ho sedm mostů (čtyři velké a tři malé). Zasažený most není jen železniční spojení, po kterém jezdí vlaky, projíždějí tudy i automobilové, tramvajové a trolejbusové spoje a představte si, co by se stalo, kdyby v tu chvíli raketa narazila do mostu, když běžní civilisté jeli tramvají domů z práce...
Díky bohu, že po ostřelování nebyly žádné oběti.Tento most je pro naše město významný. Je to most, který vznikl v roce 1884 díky úsilí Alexandra Pola, otce zakladatele Dnipru. Je to legendární člověk, kterému město vděčí za vše.
Abyste pochopili význam Alexandra Pola pro obyvatele Dnipru – jde o osobu přibližně stejné velikosti jako je pro Čechy například Antonín Dvořák. Není to jen most, je to symbol města, jeho srdce a paměti.
Úderem přesně na tento most Rusové zasáhli požehnanou památku a historické dědictví Dnipru.Vím však jistě, že se jim nepodaří zlomit sílu lidu a vymazat mu paměť. Určitě vyhrajeme. Máme přece svou minulost a máme svou budoucnost, věřím, že bude světlá a úspěšná!