Pro mě a mé děti to byl velmi těžký podzim. Jejich zdraví se opět zhoršuje, děti jsou stále nemocné. Můj syn Nazar měl vysokou horečku, léky proti ní nezabíraly a musel do nemocnice. Po celou dobu jsem byla s ním, jenže můj mladší syn Miron musel po tu dobu zůstat bez matky. Je dobře, že tu mám podporu, sestru, přátele, kteří mohli s Mironem zůstat, a on se necítil osamělý.

V nemocnici nás přijali vřele, poskytli nám lékařskou péči. Personál byl velmi přátelský a ochotný, jsem lékařům a sestrám velmi vděčná za jejich péči. Jít s dítětem do nemocnice v cizí zemi je pro mě ta nejhorší noční můra.

6 fotografií

A když není nablízku můj manžel, je to ještě děsivější. Když se dozvěděl, že jsme v nemocnici, byl velmi vyděšený. Nedokážu si ani představit, jak se cítí, když je tisíce kilometrů daleko a nemůže nijak pomoci, nemůže být s námi. Ten hrozný pocit bezmoci...

Jak napsal Remarque: „Nejhorší je čekat a nemoct nic dělat, z toho se člověk zblázní...“ Tímto stavem procházíme den co den. Snažíme se být silní a čekat, až se to zlepší... To jsem si velmi dobře uvědomila, když jsme byli v nemocnici a Nazar po vysokých horečkách konečně usnul. Všude byl klid a my jsme mohli jen čekat...

Nebylo snadné stát se uprchlíkem

Teď už je Nazarovi lépe, propustili nás z nemocnice a pokračujeme v léčbě doma, pevně doufám, že se brzy zotaví.

Všechny události, které se v životě stanou, nás mají nutně něčemu naučit. Všechny zkoušky jsou určeny k tomu, abychom jimi prošli a stali se lepšími lidmi. Mě stálo hodně vnitřního úsilí přijmout novou realitu a naučit se být „závislý“ na okolnostech a lidech.

Vždycky jsem kohokoliv nerada žádala o pomoc. Celý svůj vědomý život jsem se snažila dělat vše sama a spoléhala jsem se jen sama na sebe. Nikdy jsem nechtěla být „obětí“ a být litována cizími lidmi. Lítost mi připadala jako ponižující pocit.

Nebylo pro mě snadné stát se uprchlíkem... Důvěřovat... Přijímat pomoc... Do jisté míry přestat mít vše pod kontrolou a vydat se do neznáma. Zřejmě mě to změnilo. Naučila jsem se více důvěřovat lidem. Nyní chápu, že přijmout pomoc neznamená být vždy slabý.

Vzdát se dlouhodobého plánování

Lidé pomáhají, protože to v první řadě opravdu potřebují. Je to touha jejich srdce. Volání srdce. Jejich vnitřní pocit a chápání situace. Je nemožné říci ne. Nelze být vždy silný a nezávislý. Někdy prostě musíte být vděční. A ještě lépe, při první příležitosti pomozte ostatním, kteří mají stejné potíže. A já se stále snažím zvyknout si na novou realitu, ve které jsme odsouzeni být.

Teď je nejdůležitější: neztrácet víru v sebe, v dobré lidi. Hledat na všem pozitivní stránky. Postarat se o zítřek, vzdát se dlouhodobého plánování. Jeden nový prožitý den, nových 24 hodin, to je horizont plánování, který teď mám.

Opravdu si přeji být co nejdříve se svým manželem a aby naše děti vyrůstaly společně se svým otcem. Chci, aby válka brzy skončila a naše rodina se znovu shledala. Chci se zase smát, dívat se na své syny, jak si hrají s tatínkem, chci se zase společně procházet po parcích a užívat si počasí, ať je jakékoliv. Hlavně, ať jsme spolu...

Rodiče odjeli na venkov

Válka nicméně pokračuje. Kdy a jak skončí, není nikomu jasné. Ukrajina nadále trpí údery na kritickou infrastrukturu. Moji rodiče, kteří žili v Záporoží, se po dopadu rakety na jejich území rozhodli odjet do vnitrozemí k příbuzným na venkov. Nyní žijí ve velkém domě u matčina bratrance. Často tam nejde elektřina a není tam téměř žádný signál mobilního telefonu. Ale stěny domu se netřesou od výbuchů a oni mohou klidně spát v místnosti vytápěné starými, ale velkými kamny...

Ve velkých ukrajinských městech dochází k průběžným výpadkům proudu, lidé v Kyjevě, Dnipru a Oděse si zřejmě zvykli trávit večery při svíčkách a bez tepla. Starosta hlavního města Vitalij Kličko prohlásil, že pokud se situace zhorší, budou muset obyvatelé Kyjeva město opustit. Chci do poslední chvíle věřit, že se to nestane a že náš energetický systém vydrží.

Nezbývají žádné jiné pocity než naděje a víra. Věříme, že Cherson bude zcela osvobozen. Prostí ukrajinští chlapci, kteří ještě včera byli programátory, zámečníky, obchodníky, osvobodí svou zemi. Chce to neztrácet víru, nezapomínat na naději, pomáhat těm, kdo trpí. A čekat. Čekat na naše vítězství...