Mnoho fanoušků vás kvůli lyžím na kopci ani nepoznalo. Proč jste obula lyžáky?
Stavěla jsem dětem trať a na lyžích se staví výrazně líp. Já tedy na lyžích zas tak moc neumím, takže je to pro mě tady trochu bojovka (směje se).
Zlatou medaili v těchto dnech ukazujete takřka na potkání. Nosíte ji s sebou, abyste byla připravena na rychlé přepadovky a žádosti o fotku?
Nenosím ji úplně pořád, třeba že bych šla po městě a měla ji v kapse. To úplně ne. Trochu se bojím, že ji někde ztratím nebo nechám. To se zase znám. Ale když chodím na nějaké akce, tak ji většinou mám s sebou, abych ji ukázala lidem.
Od rána na sjezdovce F10 pod Ještědem pendlujete mezi startem a cílem, dohlížíte na trati, neustále se na vás někdo obrací s organizačními otázkami, telefon nemůžete odložit, aniž by vám hned nezvonil. Jaká je tady vaše funkce?
Dneska tady dělám všechno. Mám tady strašně moc dobrovolníků, rodičů i lidí z týmu. Zároveň i trenéry od nás z klubu, takže všichni pomáhají. Zároveň ale všichni děláme všechno – občerstvení, do toho stavění trati, stahování trati, její opravování, podpora dětí nahoře a trénování, do toho nadepisování diplomů, připravování cen. Dole na prezenci odškrtávání dětí a přijímání startovného, řešení permanentek, zodpovídat všechny možné dotazy od všech rodičů a tak.
Zatím počasí vychází – sněží a mlha se zatím drží u hřebenu. Za pár hodin má ale přijít výrazná obleva. Harmonogram závodů na neděli je stejný jako dnes?
Máme v plánu to samé. Jenom tedy odpadne autogramiáda, která bude jen v sobotu. Uvidíme ale, jestli to zítra nezrušíme, protože má hodně pršet.
Plánovali jste závody ještě před vaším úspěchem na olympiádě, nebo jste se ve světle zlaté medaile rozhodli využít příležitosti a uspořádat nábor?
Závod spojený s náborem dětí máme připravený zhruba od listopadu, tedy ještě předtím. Můžou si to přijít vyzkoušet i děti, co nikdy nezávodily, které třeba jenom na prkně jezdí. Můžou poznat mě a trenéry z klubu a můžou se k nám přidat, ale samozřejmě nemusí.
Olympijská vítězka Zuzana Maděrová: Zlato neprodám, chci inspirovat děti |
Závodí děti od sedmi do 14 let. Co říkáte na účast?
Na dnešek máme přihlášeno přes 30 dětí. Je to o trochu víc, než jsem čekala. Polovina dětí je z klubu a polovina veřejnost.
Klub SNB Seveřani jste sama založila. Kolik má členů?
Kolem 54 členů, z toho 20 dětí závodí aktivně a zbytek jezdí třeba jenom pro radost nebo nárazově.
Každý závodník dnes jede tři jízdy, počítají se mu dvě nejrychlejší. Výjimkou nejsou ani pády na trati. Jak to vidíte, jsou tu nějaké talenty? Dá se to vůbec hned poznat?
Dá se to poznat, ne podle tří jízd. Hodně dětí znám, protože k nám už nějakou dobu chodí. Nechci jmenovat, ale jsou tu některé hodně šikovné děti.
Po návratu z olympiády jste v jednom kole. Jak to zvládáte, máte vůbec nějaký čas na odpočinek?
Na relax je poměrně málo prostoru. Ale nějaký čas samozřejmě je. Regenerace a tyhle věci okolo jsou pořád moje práce a potřebuji to pro dobrý výkon. Takže na to dbám a snažím se relax zařazovat. Teď je to trochu náročnější, protože mám hodně mediálních povinností. Vůbec mi ale nevadí. I když je nazývám povinnosti, jsem s tím v pohodě. Myslím, že se to časem uklidní a pak bude, doufám, víc prostoru na trénink a regeneraci. Zároveň mi tyto povinnosti spíš dělají radost.
Jaké máme v kraji podmínky pro mladé, respektive nadějné budoucí olympioniky?
Myslím, že dobré. V Libereckém kraji to je super, protože máme hory a spoustu dalších věcí oproti jiným krajům.
Strach šampionky nerodí. Paličatostí se Maděrová podobá Ledecké, styl vypilovala |
Je něco, co by se dalo zlepšit? Ať už pro vás, nebo pro děti?
Chtěla bych, aby v Liberci na F10 jezdilo opět večerní lyžování, pro veřejnost i pro závodníky. Protože já jsem tady vyrostla. A teď už jezdí jenom Skalka. To je super kopec, ale ne pro ty nejmenší – je příliš dlouhý. Takže bych si přála, aby jezdila i F10, kde by děti mohly začínat na snowboardu i na večerním lyžování. Přes den jsou totiž ve škole a je to složitější.
Máte klíč na to, jak vychovat dalšího úspěšného snowboardistu – šampiona? Je něco, co platilo na vás?
Tréninkové metody na to, aby vyrostl další šampion, máme. Ale samozřejmě to hodně bude o tom, jestli se najde takový šampion, který bude mít talent na ten sport, a zároveň bude nastavený tak, že prostě chce vyhrávat. Což se nemusí povést a může. Není to jen o tréninku, ale i o nastavení člověka – jaké má hodnoty, jak to má z domova. Jestli ho podporují rodiče v tom, co chce dělat.
I třeba na úkor školy?
I to je důležité. Jestli ho rodiče podpoří, až se začne řešit, jestli trénovat, nebo víc studovat. Jestli rodiče věří, že bude dobrý ve sportu a nechají ho od sedmé třídy v podstatě nechodit do školy. Protože to je velké riziko. To, že někdo vyhraje olympiádu, není jistota. Když studujete, je větší jistota, že budete mít dobrou práci. Ale to, že budete trénovat, neznamená, že budete nejlepší. To se nedá určit dopředu. Každí rodiče si musí rozhodnout, jestli do toho půjdou, nebo ne. A i na tom pak závisí výsledek a výkony dítěte.
Vy máte dokončenou střední průmyslovou školu v Liberci. Do vysoké jste se kvůli sportu ale nepouštěla?
U nás rodiče viděli, že chci být dobrý sportovec. Šla jsem si za tím odmalička. Věděli, že bych trpěla, kdybych jenom studovala a nesportovala. I trenér jim pak řekl, že to má smysl, že mám zkusit závodit. Musí se tam sejít víc věcí. Zároveň nemá cenu, aby do toho rodiče dítě tlačili jen proto, že oni chtějí, aby bylo dobrý sportovec.
Že vypadla Ester? Nevěřila jsem. A slavit se budu muset naučit, směje se Maděrová |
Vás však rodiče podpořili ve vašem rozhodnutí. Ovšem s podmínkou, že musíte složit maturitu. Do dalšího studia vás nenutili, pokud budete dobře jezdit. Což se vám dařilo?
Objektivně jsme řešili, jestli jsou výsledky dost dobré, nebo jestli bych měla spíš studovat. V roce, kdy jsem maturovala, jsem skončila dvakrát třetí na mistrovství světa juniorů. A jezdila jsem do osmičky a do desítky na světovém poháru pravidelně. Tak řekli, že tedy jo, že můžu jezdit svěťák a nemusím dál studovat. Že to je můj život, už jsem byla dospělá. Spousta sportovců se snaží skloubit sport a školu. Ale já si řekla, že tomu chci dát maximum. Trénink zabere hodně času. A kdyby se člověk měl vyčerpávat potom školou nebo se v mezičase, kdy by neměl na nic myslet a regenerovat – což je důležité pro výkon taky – myslel na školu, tak by to za mě nevedlo k takovým výsledkům.
Vysokou školu tedy do budoucna nezavrhujete?
Pořád to pro mě není uzavřené. Možná se rozhodnu si dodělat školu někdy později po kariéře.
Budoucnost snowboardového obřího slalomu na olympiádě je v současnosti nejistá. Není pro děti demotivující na tuto disciplínu trénovat?
V ohrožení disciplína momentálně je, ale nemyslím si, že to riziko je nějak velké. Takže i teď mohou rozhodně trénovat. Měly by být všestranné – jezdit na kole, na běžkách, lézt po skalách, běhat. Nemusejí se rozhodovat určitě teď. A pokud jim je 14 či 15, tak už stejně nejsou ve fázi, kdy by se rozhodovali mezi jednotlivými sporty. A my budeme v červnu vědět, jak to dopadlo. To už je pár měsíců. A když na olympiádě zůstaneme, tak tam budeme minimálně další čtyři roky, spíš osm. Takže pak už můžou děti dál s klidem vybírat podle srdce, a ne podle toho, jestli bude olympiáda, nebo ne.
Je snowboarding finančně náročný sport?
Finančně nejtěžší fáze je od nějakých 12 do 16 let. Už potřebujete jezdit hodně na hory, abyste měli dost natrénováno, protože v budoucnu v dospělosti se to všechno sčítá – všechny ty dny, co najezdíte, ty tisíce branek. Takže musíte už jezdit, ale zároveň ještě třeba nejezdíte fisové závody (pozn. red.: závody pořádané Mezinárodní lyžařskou a snowboardingovou federací). Takže ještě nejste tolik podporovaný. Tyhle časy jsou nejtěžší, ale jde to zvládnout. Je to hodně o podpoře rodičů. Že dítě odvezou na kopec nebo na závody, že pomáhají. Že ho neodevzdají trenérovi a nenechají na něm všechno. Přece jen nejsme největší sport v Česku, zároveň tady ale krásně rosteme.
