Téměř čtyři stovky nejrůznějších sportovních filmů hostí letošní mezinárodní přehlídka Sportfilm Liberec. To je nejvíc za celou historii festivalu. Mohou za to novinky, ke kterým přistoupilo nové vedení festivalu, v jehož čele stojí druhým rokem Renata Balašová.
Bývalá manažerka lyžařů Aleše Valenty a Jakuba Jandy, odbornice na sportovní marketing, chce z dosud nenápadného festivalu udělat druhé Karlovy Vary. Čtyřiadvacátý ročník Sportfilmu se koná 30. září v libereckém kině Varšava, už nyní však lze všechny filmy zhlédnout online.
Za rok oslaví Sportfilm už 25 let trvání. Jak je možné, že spousta lidí o něm prakticky neví?
Přiznám se, že je mi také trochu záhadou, jak zakladatelé festivalu – pan Pavel Landa a Vladimír Boháč – dokázali Sportfilm dělat téměř v utajení z pohledu veřejnosti. Protože ten festival má v odborném světě obrovské renomé, je i pod patronací Mezinárodního olympijského výboru. Finálové snímky jdou každoročně na přehlídku do Milána, kde se koná světové finále festivalu sportovních filmů, který pořádá Mezinárodní filmová a televizní asociace FICTS. Tam je sdruženo kolem 123 zemí celého světa. Vlastně se Liberec se Sportfilmem dostal do prestižního společenství. Jsme na jedné úrovni například s Riem, Buenos Aires, Moskvou, Pekingem, Tokiem, Barcelonou, New Yorkem, Lisabonem a dalšími z dvaceti míst po celém světě, kde tento mezinárodní festival na národních úrovních probíhá. Pro mě je Liberec synonymem města sportu, Sportfilm sem právem patří.
Takže vás angažovali, abyste festival víc zpropagovala?
Když mě pánové Landa a Boháč oslovili, že by festival rádi víc rozvinuli a předali žezlo dál, byla jsem mile překvapena. Ale také jsem to zpočátku odmítala, protože jsem neměla vůbec tušení, že se v Liberci nějaký Sportfilm skoro čtvrt století koná. A to se ve sportovním marketingu a managementu pohybuji celý život. Festival žil před mým příchodem zcela v jiných číslech a rozpočtech než velké filmové festivaly. Organizátoři ho dělali ve dvou lidech v podstatě na koleně, dostali sem spoustu zajímavých snímků, sportovců, ale do marketingu a reklamy tolik neviděli. To byl právě jeden z důvodů, proč se obrátili na mě. Po chvíli váhání jsem nakonec souhlasila, protože jsem si řekla, že přeci nemůžeme dopustit, aby tu skončilo něco, co trvá takhle dlouho.
Ředitelkou festivalu jste druhým rokem, jak se vám zatím daří se Sportfilmem pohnout?
Předtím bylo na festivalu kolem třiceti, čtyřiceti filmů. Většina z nich navíc přišla do Liberce z festivalu v Miláně, což znamenalo, že to byl předvýběr přihlášených filmů ze světa a česká produkce byla spíš minoritní. To mi přišlo jako obrovská škoda, protože v Česku vzniká velké množství sportovních filmů. Takže to měníme a zdá se, že se nám to daří. V dalším oživení nám vloni paradoxně pomohl i covid. V první chvíli to sice vypadalo, že nám pandemie zasadí poslední ránu a festival skončí, ale nakonec nás to donutilo jít na online platformy a najednou se nám otevřel úplně jiný svět.
V jakém směru?
Angažovala jsem svého kamaráda, producenta Kryštofa Šafera, který nám dělá dramaturgii. Původně jsem myslela, že mi pomůže s předvýběrem přihlášených filmů, kterých bývalo v minulosti kolem čtyřiceti. Ale on přišel s geniálním nápadem, že existuje platforma FilmFreeway. com, což je webová stránka pro filmaře, přes kterou se nabízí filmy na nejrůznější filmové festivaly po celém světě. Dva měsíce jsme tam museli různě dokazovat a potvrzovat, co všechno děláme, že Sportfilm existuje už 23 let, aby nás vůbec přijali. Posílali jsme fotky, výsledky předchozích ročníků, protokoly poroty a podobně. Nakonec je to přesvědčilo, takže jsme se zařadili mezi světové festivaly a začaly se dít divy. Během 14 dní přišla najednou stovka filmů a nakonec to bylo vloni přes 300 snímků a letos jich máme téměř 400 ze 70 zemí světa. Třeba 40 jich je z Íránu, 40 z USA a tak dále. Osobně nejsem velký příznivec online světa, ale uznávám, že tohle Sportfilm vystřelilo někam úplně jinam.
Předpokládám, že to s sebou přineslo i víc práce.
Ano, protože musíte všechny filmy zhlédnout, vybrat pro porotu, udělat užší výběr, ale je to i o právech na ty snímky. Musíte komunikovat s jednotlivými tvůrci, zda vám po dobu festivalu dovolí dát jejich dílo online. My jsme navíc festival, který je celý zdarma, takže i když přihlásíte film jako tvůrce, tak my si žádné peníze nebereme. A když přijdou diváci do kina nebo si to pustí online, je to také zdarma.
To je docela unikát, ne?
Ano, je to unikát, který si zatím můžeme dovolit díky tomu, že celý tým to dělá druhým rokem bezplatně. Ale není to pochopitelně udržitelná situace do budoucna. Musí se to zprofesionalizovat, ale peníze se dnes shání mnohem hůř než před covidem. Nejdřív tedy musíme ukázat, že něco děláme pro lidi, něco znamenáme ve světě sportovních filmů a pak si můžeme sáhnout na větší peníze a dát tomu i profesionální background v rámci produkce. Teď to vypadá tak, že žádáme o pomoc kamarády, spřátelené firmy a chodíme po sponzorech, o kterých víme, že fandí sportu. Přesto jsme od loňska rozpočet zdvojnásobili, za což velmi děkuji všem, kteří přispěli. Příští rok bychom chtěli rozpočet opět zdvojnásobit. Jde o to, že když oceníte někoho, kdo je třeba z Velké Británie, tak na festivalech mu zajistíte letenky, ubytování, aby přijel na přebírání ceny. U nás to teď takhle nefunguje, protože na to většinou padne přes třetinu festivalového rozpočtu. A to se musíte starat o další V. I. P. hosty, kteří ty ceny předávají, sedí v porotě, zvete filmové celebrity, tvůrce a protagonisty vítězných snímků. Do budoucna by tento servis z naší strany měl nastat, pokud chceme Sportfilm někam dostat. To samé je i v rámci produkčních věcí. Teď se snažíme každého na festival získat tím, že ho přemlouváme, aby nám pomohl ještě letos zdarma nebo za co nejnižší poplatky, s tím ale, že příští rok už musíme fungovat jako plnohodnotní partneři.
Máte i podporu od města?
Ano, tam došlo k velkému posunu. Festival dostával od Liberce podporu kolem sto tisíc korun. Letos se to dokonce trochu zvýšilo, za což jsme vděční. Do budoucna bychom ale chtěli vyjednat stabilní podporu, obdobně jako to má teď s městem festival animovaných filmů Anifilm, který se sem přesunul z Třeboně. Myslím, že Liberec je skutečně filmová lokalita par excellence. Natáčí tu světové produkce jako Spiderman a podobně, takže zdejší filmová kancelář má opravdu co dělat. Budeme se snažit, aby bylo zřejmé, že Anifilm a Sportfilm patří do Liberce, stejně jako do Karlových Varů patří Jiří Bartoška a tamní filmový festival.
Ve festivalových novinách píšete, že do pěti let by se mohl Liberec stát takovými malými Karlovými Vary. Je to reálné?
Když jsem do Sportfilmu vstupovala, tuto vizi jsem neměla. Spíš tu byla touha udělat z toho český festival číslo jedna v rámci sportovních filmů. A to se určitě dá udělat. Letos v lednu ale vstoupil do našeho spolku Leon Jakimič, nový prezident festivalu, jinak majitel sklářské a designové firmy Lasvit. On je neskutečný vizionář, který nás posouvá dál. Jeho myšlení přesahuje celkově hranice České republiky. Myslím, že s ním jsme schopni se v Evropě za těch pět let velmi dobře profilovat. Mně už se vlastně něco podobného podařilo v rámci produkce s mezinárodním festivalem reSITE v Praze. To je festival o architektuře a urbanismu, byla jsem u jeho založení v roce 2012. Podařilo se nám z toho udělat renomovaný festival. První ročník byl ve Veletržním paláci, přišlo tam sto lidí a teď je to ve Fóru v Karlíně a návštěvnost je v tisících lidech a pořád to žije, jezdí tam nejlepší architekti světa. Podobné to může být i se Sportfilmem. I když jsme malá republika, světovost k nám patří. Můžeme být hrdí na všechno, co jsme ve sportu dokázali. Nemusíme se proto bát být jedničkou i v rámci festivalu sportovních filmů.
Zatím se promítá v kině Varšava, nepřemýšlíte i o dalších prostorách v Liberci?
Určitě. Byli bychom rádi, kdyby se ze Sportfilmu stal časem i takový batůžkářský festival. Chtěli bychom k tomu přidávat různé sportovní akce. Teď máme spolupráci s RunCzechem a ČT Author Cupem. Do budoucna by to mohlo být tak, že si někdo řekne – tady je týden Sportfilm festival, můžu si tu zaběhat, zaplavat, zaskákat, dělat nejrůznější sportovní aktivity a u toho se dívat na filmy. To je kombinace, která by mohla fungovat. Liberec tohle propojení skvěle umožňuje. Rádi bychom se rozšířili i co do počtu dnů, ale všechno je to otázka peněz a také let.
Jaké snímky Sportfilm nabízí?
Máme osm soutěžních kategorií. Nejsou to jen klasické hrané filmy a seriály, ale i dokumenty, reklamní spoty, experimentální tvorba, snímky podporující olympijské ideje nebo metodické filmy, jak co správně trénovat. Je tu také zajímavý film o triatlonu nebo o armádním sportovním centru Dukla. Je to opravdu pestrý výběr.
Na co byste diváky pozvala?
Určitě na český film Smečka, který tu bude mít premiéru v kině Varšava 30. září. Jeho tématem je šikana v dorosteneckém hokejovém týmu. Jak fyzická, tak na sociálních sítích. To je dnes opravdu toxická věc mezi dětmi. Když se o tom bude mluvit, může to pomoci i těm, kterých se to týká. Bude k tomu i beseda s tvůrci filmu a herci a pozvaný je i Liberečák, trenér české hokejové reprezentace Filip Pešán, který k tomu určitě ze svého pohledu mnohé řekne.
