Autor pyká v pracovním táboře, v Rusku zakázaná výstava našla azyl v Liberci

  8:06
Hrůzostrašné téma ruských dějin a současné perzekuce tamního režimu odhaluje výstava, která doputovala do liberecké knihovny. V Rusku je zakázaná, autor pyká v pracovním táboře.

Historik Jurij Dmitrijev | foto: Foto a repro: Martin Trdla, MAFRA

V Rusku je tato výstava na indexu. Nepohodlný je také muž, který stál na jejím prvopočátku. Historik Jurij Dmitrijev si po politicky motivovaném procesu odpykává patnáctiletý trest v pracovním táboře.

Jednoho z kurátorů expozice – sdružení ruských nevládních neziskových organizací Memorial – soudy v největším státu světa letos definitivně zakázaly.

Paradoxně v roce, kdy se instituce stala jedním ze tří oceněných Nobelovou cenou míru. Putovní výstava proto našla azyl v Česku. Po Praze a Brně je nyní do 10. prosince ke spatření ve druhém patře Krajské vědecké knihovny v Liberci.

Proč je expozice nazvaná Sandarmoch – kde stromy mají tváře pro současný ruský režim nepohodlná? Zabývá se totiž popravištěm v ruské Karélii nedaleko finských hranic, na kterém NKVD v době stalinského teroru v letech 1937–1938 pozabíjel 6241 příslušníků 56 národností.

Mrtvých je však více, číslo udává pouze ty oběti, jež se podařilo v hromadných hrobech identifikovat. Pro hrůzné srovnání: o život tady přišlo tolik lidí, jako přibližně obývá jizerskohorský Tanvald.

„Odhalená pravda, ani mezinárodní pozornost, kterou Sandarmoch přitáhl, nebyla ruskými orgány po roce 2014 vítána. Přišly s vlastní verzí, že oběťmi jsou sovětští váleční zajatci popravení Finy,“ odhaluje text na jednom z výstavních panelů.

Pro objevitele sandarmochského popraviště vše začalo koncem 80. let minulého století.

„Tehdy jsem poprvé slyšel, že byly jakési represe, ale jaksi se o tom v naší rodině nemluvilo. Později se ukázalo, že jeden můj dědeček skončil na stavbě Bělomořského kanálu a druhý zemřel v táborech. A tak jsem se o dějiny stalinských represí začal zajímat,“ vzpomínal před časem Jurij Dmitrijev.

V roce 1997 se mu při jeho bádání podařilo odhalit právě Sandarmoch. „Hned první den pátrací expedice Dmitrijev objevil stopy pravoúhlých jam s typickým poklesem půdy. Za přítomnosti zástupců prokuratury byly odkryty dvě jámy. Nalezené lebky se stopami děr po kulkách byly odeslány na expertizu,“ začíná jeden z popisků na dalším panelu.

Díky mravenčí práci v archivech se historikovi a jeho týmu podařilo u více než šesti tisíc lidských ostatků zjistit, komu patřily. Oběti tak už nejsou anonymní.

Výstřely z pušek a pistolí byly popraveny tisíce lidí, od rolníků až po komunistické funkcionáře. Na popravišti padli kromě Rusů například i Ukrajinci, Finové, Švédi, Francouzi či Peršané.

Česká stopa

Písčitá půda Sandarmochu se stala hrobem i pro šestici Čechů a jednoho českého Němce. I tuto stopu výstava v Liberci odhaluje.

„Josef Baláš, Antonín Pavlas, Alexandr Vavřín a Josef Pícha - Petrovský byli oběťmi monstrprocesu s českými učiteli v Charkově v roce 1931. Odsouzeni byli za údajnou špionáž ve prospěch Československa na deset let do pracovně-nápravných táborů na Soloveckých ostrovech. Marie Dlouhá a Vladimír Krejčí byli jako vězni nuceni stavět Bělomořskobaltský kanál stejně jako český Němec Otto Kleinert. Všem byl v roce 1937 původní trest zpřísněn na zastřelení. K popraveným ze soloveckého transportu a bělomořských táborů patřilo i deset ruských a ukrajinských emigrantů, kteří ve 20. letech studovali nebo přednášeli na československých vysokých školách,“ popisuje jiná část expozice.

Ze Sandarmochu se od roku 1997 postupně stalo pietní místo. Nad hroby vyrostly dřevěné sloupy a poblíž i kaple ze stejného materiálu, v níž Dmitrijev zveřejňoval aktualizované seznamy obětí.

Na stromech v okolí se začaly objevovat tabulky se jmény a portréty zastřelených. Později místo masakru doplnil pomník s výstižným nápisem: „Lidé, nezabíjejte se.“

„V roce 2014 Jurij Dmitrijev ostře odsoudil ruskou agresi na východě Ukrajiny. O rok později už nemohl v Sandarmochu veřejně vystoupit. Zanedlouho byl zatčen, obviněn ze zneužívání své adoptivní dcery a nezákonného držení zbraně. V roce 2018 jej soud zprostil všech mravnostních obvinění. Nejvyšší soud Karélie však případ vrátil k došetření. V roce 2020 soud většinu obvinění opět odmítl a odsoudil Dmitrijeva k třem a půl letům vězení. V další instanci v prosinci 2021 ho však soud definitivně odsoudil k patnácti letům pobytu v trestanecké kolonii. Soudcům, kteří v předchozích procesech rozhodovali o zproštění viny, bylo zrušeno plánované povýšení. Vlna protestů a vyjádření podpory z celého světa na verdiktu dosud nic nezměnily,“ uvádí liberecká výstava.

Podle kolegyně odsouzeného historika Iriny Ščerbakové jde o vykonstruovaný proces. „Na každého, koho se chtějí zbavit, hledají nějakou špínu a na Jurije vytáhli sexuální přestupky. Byla to naprostá lež, vykonstruovaná zástěrka, ale soudu to posloužilo jako důvod k odsouzení. Skutečným důvodem je, že se úřadům nelíbilo, že Jurij udělal ze Sandarmochu místo s takovým mezinárodním přesahem. A pak samozřejmě válka na Ukrajině, proti které se vymezoval,“ sdělila v srpnu u příležitosti otevření výstavy v pražském Studiu Hrdinů.

Součástí liberecké expozice jsou i umělecká díla převážně ruských autorů reflektující tragické důsledky nedořešené ruské minulosti do současnosti.

Pro tento „doplněk“ organizátoři zveřejnili otevřenou výzvu, na kterou zareagovalo sedm desítek umělců z různých zemí světa.

Kromě Ruska svá díla přihlásili i umělci z Ukrajiny, Česka, Estonska, Polska, Německa, Slovenska, Nizozemska či USA. Odborná porota pak vybrala 38 děl.

V Liberci jsou též ke spatření osobní předměty Jurije Dmitrijeva: pracovní bunda, v níž vedl většinu výprav a vykopávek, diktafon, na který nahrával výpovědi pamětníků, baterka nebo jeho oblíbená značka cigaret Bělomorkanal.

Své místo tu mají také nalezené předměty popravených lidí včetně kulek a nábojnic. Organizátory výstavy jsou kromě zmiňované organizace Memorial také Gulag.cz a petrohradský Fond lofe.

Autor: