Hrozba nákazy vylidnila Liberec. Poleze nám to na mozek, říká fotograf

  8:20
Ulice Liberce připomínají nedělní ráno. Kalendář ovšem hlásá, že je všední den. Anomálie? Ne. Hlahol z krajské metropole vyprchal kvůli celostátní karanténě.

Osiřelé Soukenné náměstí | foto: Petr Havel

Život se z centra více než statisícového města vypařil i mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Tedy v čase, kdy obvykle hlavními tepnami v podobě Pražské a Moskevské ulice pulzují stovky chodců.

Právě v tuto dobu se na území v „době koronavirové“ vydává spolu s reportérem MF DNES i liberecký fotograf Petr Havel. Touží navždy zachytit atmosféru jako vystřiženou z postapokalyptických thrillerů. 

„Zajímá mě, jak vypadá centrum Liberce v době, kdy tady běžně procházejí davy lidí. Také jsem chtěl spatřit, jak obyvatelé na tento mimořádný stav reagují, zda třeba dodržují opatření jako je nošení roušek či zda se nesrocují,“ říká Petr Havel.

Když procházíme poloprázdnými ulicemi jen občas ošperkovanými zadumanými chodci, jímž hrají na obličeji pouze oči, padá na nás hodně chlupatá deka ušitá ze smutku. 

„Všechno to působí velmi smutně. Přece jen žijeme ve městě a ve městě mají lidé rádi ruch. Ten zmizel. Nevíme, na jak dlouho, ale myslím, že již brzy nám to všem bude lézt na mozek,“ zamýšlí se fotograf. 

Zastavujeme se nejen ve dvou hlavních ulicích v srdci města, ale také třeba na parkovišti obchodního centra Forum, na vlakovém nádraží či na jindy vytížené křižovatce na Šaldově náměstí. Všude takřka pusto a nic než pusto.

K takovéto scenérii se podle Petra Havla nejlépe hodí černobílá fotografie. Proto ji použil. „Chci, aby to působilo jaksi ponuře, ačkoliv černobílý formát takový být a priori nemusí. Lidé ovšem mají černobílou podvědomě zafixovanou ze starých snímků, které ukazovaly války nebo jiné těžké doby,“ prozrazuje Havel. 

„Černobílá podtrhává právě ten smutek. Třeba nad tím, že nemůžeme být se svojí rodinou, přáteli. Nemůžeme jít za kulturou nebo sportem. Nemůžeme si zkrátka dělat to, co bychom chtěli a na co jsme zvyklí. Není to sranda. A v neposlední řadě je černobílá fotografie taky docela cool.“

Míříme do umělcova ateliéru v Pražské ulici. Cestou potkáváme jedinou čtvrteční výjimku mezi „orouškovanými“. Staršího muže zastavuje vůz městské policie a jeho osazenstvo mu přikazuje, aby si i on nasadil něco přes ústa a nos. Nastala doba, kdy není dobré se odlišovat.

Autor: