Tentokrát je zaměřena na Příběhy skalních vyhlídek Jizerských hor. „Zdá se mi, že výhled do širé krajiny je jedním z největších léků na všechny bolesti duše a zárukou dobré nálady,“ říká Řeháček.
Před lety jste s fotografy, bratry Janem a Šimonem Pikousovými, vydali knihu Daleké výhledy - Jizerskohorské skalní vyhlídky. V čem je tato nová kniha jiná?
To je už pěkná řádka let. Tehdy s nápadem vydat knihu o vyhlídkách přišel Šimon Pikous. Text jsme tenkrát vytvořili s Otou Simmem. Byla to ale spíš taková malá encyklopedie jizerskohorských skal přístupných pro výhled návštěvníků. Vydal ji Jizerskoještědský horský spolek, který ve stejné době začal vyhlídky také systematicky mapovat a opravovat.
Tato nová knížka je v mnoha ohledech jiná. Nejde o nějaké encyklopedické počítání schodů a přesný výčet kopců, které jsou z vyhlídky vidět. Spíš je to snaha o zachycení historie těch míst, o znovuobjevování jejich mysteria spojeného s pověstmi a pocity. A také jejich spojení s lidmi z jizerskohorské minulosti a současnosti. Vedle pohlednic ze sbírek Honzy Pikouse a Petra Kurtina jsou tam opět Honzovy fotky, často velmi lyrické. Je to prostě knížka pro echt jizerkáře.
Jak je kniha postavená? Berete to zeměpisně od jihu k severu?
Knihu dělíme na oblasti podle povodí jizerskohorských řek. Máme tam skály nad řekami Jizerou, Nisou, Kamenicí, Smědou a také nad menšími říčkami jako Oleška a Jeřice. Až při psaní jsem si uvědomil, jak krásu skal na kopcích nelze vnímat bez krásy údolí, která řeky pod nimi vyhloubily.
Jsou Jizerky se svými skalními vyhlídkami nějak specifické oproti jiným pohořím u nás?
V našem kraji v počtu vyhlídek vede Český ráj, tam jsou vyhlídky navíc spojeny s vlastenci, kteří zde propagovali na přelomu 19. a 20. století českou věc. Jizerky jsou ale výjimečné v tom, že jsou zde vyhlídky na žule – liberecké, černostudniční, jizerskohorské i rumburské. Výjimkou je jen vyhlídka Schnuppstein nad Jabloncem a Bílá skála kousek od Štěpánky. Ty jsou z kamenů pro Jizerky snad až exotických, ruly a křemence. Často se říká, že vyhlídky byly v Jizerkách předchůdkyněmi slavnějších rozhleden, ale vyjma pár míst to není pravda. Šlo o souputnice, jimiž jsou dodnes.
Knížka se jmenuje Příběhy skalních vyhlídek, takže co všechno se v ní čtenář dozví?
V knížkách, které píši v posledních letech a kde se moje texty doplňují s fotkami Honzy Pikouse, jsou příběhy tím hlavním, čím chceme čtenáře na daná místa lákat. Příběhy míst jsou spojené s jejich historií vybádanou ze starých pramenů, ale i s příběhy lidí i našimi vlastními zážitky a pocity. Zajímavý příběh je spojen třeba s vyhlídkou na vodopád Štolpichu. To je jedno z míst, které dnes není příliš známé, ale je to jeden z úplně nejstarších turistických cílů Jizerských hor, kam první výletníci přišli už před dvěma stoletími. Byli to lázeňští hosté z Libverdy.
Jedním z nich byl i slavný hudební skladatel Carl Maria von Weber, tvůrce opery Čarostřelec. Tradovalo se, že se inspiroval divokou štolpišskou roklí pro scenerii odlévání pekelných kulí, které nikdy neminou cíl. Podobné pověsti se vyprávěly i o pytlácích z Velké Jizery a do Jizerek zapadaly, proto tu rezonovaly ještě hodně dlouho, i když se postupně ukázalo, že Weberovy inspirace z Jizerek nebyly.
Jak se dnes pátrá po historii skalních vyhlídek?
Skvělým pramenem jsou ročenky Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Tam se člověk dočte snad o každém hřebíku, který byl od 80. let 19. století až do 40. let 20. století v Jizerkách zatlučen. Ale použil jsem i české dobové prameny, protože o řadě vyhlídek psalo i hodně českých buditelských autorů jako třeba Josef Vítězslav Šimák z Turnova. Jeho vyprávění o cestách Jizerkami na počátku 20. století, to je koncert květnaté češtiny, lahůdka pro čtenáře, kteří budou možná překvapeni, jak málo se v horách od jeho časů změnilo.
Staré ročenky jsou ale v němčině, často psané švabachem, některé zase kurentem. Luštíte snadno tyto texty?
Nejsem žádný velký germanista. Německy jsem se intenzivně učil v hospodě U Starýho pytle v Žitavě od kamaráda Gerharda Watterota, tajemníka německé části Euroregionu Nisa. Ale je výhodou, že ročenky louskám už čtvrt století, tak jsem se to nějak naučil. Švabach není problém, horší to je někdy s ručně psaným kurentem, to je často oříšek. Někdy i faráři škrábali jako kocouři bez ohledu na nás, kteří to musíme po dvou stoletích číst.
Jsou v knize všechny skalní vyhlídky Jizerských hor?
Máme tam čtyři desítky vyhlídek. Jsou tam všechny, kde je dnes zábradlí nebo nějaké úpravy pro přístup turistů. Ale popsali jsme i pár míst s krásným výhledem, kde úpravy nejsou, jako třeba Zelený kámen. Někde je výhled zarostlý, jinde překrásný. S Honzou jsme si ale řekli, že to je jedno, protože Jizerky se dnes doslova mění před očima a výhledy zarůstají a zase je kácení obnovuje. Obecné poselství knihy je ale to, že spíše zarůstají.
Najde tam čtenář i nějaké „špeky“, vyhlídky, o kterých se moc neví či málo známé informace?
Určitě, je tam řada věcí, která byla i pro nás ještě před rokem zcela neznámá. Například důvody vzniku vyhlídky na Malém Ořešníku. Ty byly prozaické, ženy se bály lézt na strmý vrchol Velkého Ořešníku a muži chtěli turistkám umožnit kochání se výhledem z bezpečnějšího místa. Ale máme tam i pár vyhlídek méně známých či zcela zaniklých, které doposud nebyly nikde publikovány. Třeba Steinkoppe u Mariánské Hory.
Je pro vás rozdíl, jestli se kocháte výhledem do kraje z rozhledny, nebo ze skalní vyhlídky?
Vyhlídka přináší pocity víc přírodní, pokud pominu bytelnou baštu Terezínky nad Tanvaldem. Člověk na vyhlídce se subtilním zábradlím má pocit, že je vydán spíše dílu přírody než člověka, jako tomu je na rozhlednách. Vyhlídky v sobě mají více mysteria tvořeného krásou a silou kamene stvořeného přírodou. Když tam sedím dlouho, úplně cítím, jak skála vibruje. Třeba na Ořešníku či Paličníku, tam se lze nejvíc cítit jako propojka mezi modrým nebem a žulovou zemí.
Vznikají ještě nové vyhlídky?
Těch úplně nových moc není. Můžeme zmínit třeba Šulíkovu skálu nad Tanvaldem, ale i ta je ze 70. let 20. století. Nová zábradlí sice vznikají, ale spíše na starých místech. S horským spolkem jsme ta místa většinou opravovali tak, aby zábradlí vypadalo jako z doby vzniku vyhlídky. Díky zručnosti kováře Miloše Lorence z Raspenavy se to podle mne povedlo dokonale.
Jaká je vaše nejoblíbenější skalní vyhlídka v Jizerkách?
Honza Pikous je horolezec, a proto má rád Lysé skály, to je vyhlídka vhodná jen pro zkušené. Já váhám mezi Ořešníkem a Paličníkem, u Ořešníku mne láká propojení s Hejnicemi, spirituálním srdcem Jizerek. U Paličníku mám zase rád ty chvíle, kdy se vyhlídka vznáší nad mořem mlh v údolí Smědé jako zaoceánský parník. Ale abych nebyl nespravedlivý k jižní straně hor, tak špičková vyhlídka je třeba Finkstein nad Smržovkou.
Knihy netvoříte od stolu, ale místa si procházíte, někdy tam i přespíte, dlouhé hodiny posedíte, nasáváte atmosféru. Potkáváte na svých toulkách ještě někoho jiného, kdo by si takto vyhlídky užíval nebo převažují turisté, kteří lesem jen prolítnou, mobilem udělají pár selfíček a pořádně nevědí, kde byli?
Tuhle jsme náhodně potkali za strašně ledového dne na Paličníku dvě krásné holky, které si tam špulily rty do selfíček s křížem a údolím Smědé v pozadí. Potkáváme ale i drsné horaly, sportovce, horolezce. Lidí, kteří navštěvují vyhlídky, je hodně a asi tam chodí i s motivací od nás hodně odlišnou. Ale na druhou stranu radost z výhledu nás všechny spojuje. Pustit oči z vodítka a nechat pohled cválat po povrchu krajiny až k nebesům, to asi spojuje nás všechny. Nad krajinou na skále má člověk takový lehčí pocit, starosti a problémy zůstaly dole a tady jsme všichni lehcí jako pírko unášené větrem.
Vaše knihy jdou hodně na odbyt. Překvapuje vás to?
Já se dodnes neodvažuji považovat za spisovatele, spíše jsem poutník a publicista. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem začal s literárními pokusy hned poté, co jsem jako patnáctiletý skaut dočetl Knihu o Jizerských horách Míly Nevrlého. Tehdy jsem chtěl naivně stvořit svoji vlastní Knihu o Ještědských horách. Je to už třicet let a ještě pořád není hotová. Míla Nevrlý je ale stále můj literární vzor, se kterým souzním a inspiruji se jím dodnes. Vím, že podobně psal před více než sto lety českolipský kněz a vlastivědec Anton Amand Paudler. Byl tehdy velmi plodný a oblíbený. A cítím, že řada čtenářů, kteří se považují za takzvané jizerkáře, to má ráda dodnes. To spojení vlastivědy a osobních zážitků autora z návštěv popisovaných míst. Ale i mne překvapuje, že toto kouzlo u našich knih funguje třeba i v Lužických horách a Českosaském Švýcarsku.
