Babylon se proměnil v Indonésii, do sklepení zve na lodě i sekáčky na prsty

  8:16
Několikametrové dřevěné lodě, rituální sekáčky na prsty, masky z lidských vlasů, ale i bariéra kufrů slavného českého cestovatele. Nejen to skrývá sklepení zábavního parku Babylon v Liberci. Až do srpna hostí výstavu Tajemná Indonésie - Tamtamy času.

Výstava Tajemná Indonésie v Liberci | foto: Ota Bartovský, MAFRA

„Jsou to věci, které už se dneska asi nepodaří dát dohromady, protože onen zajímavý svět postupně mizí,“ říká autor výstavy Ruda Švaříček, který většinu exponátů z druhé strany zeměkoule přivezl.

„Každý předmět má svůj příběh. Něco jsme směnili, něco koupili. Ke každé věci mám jinou vazbu, jiný vztah. Některé jsou pro mě opravdu mimořádně vzácné,“ svěřuje se Švaříček a vypichuje řezbu hlav dvou zabitých bratrů. „Vzhledově to nevypadá jako zásadní věc, ale pro mě má velkou osobní hodnotu.“

Co naopak zaujme snad každého návštěvníka, jsou několikametrové kánoe, které se do spletitých chodbiček podzemí sotva vejdou, chlupaté obleky nadpozemských tvarů, stromová chýše kmene Korowai nebo krokodýlí lebky zdobené mušlemi. Pro lepší orientaci je expozice rozdělena do několika oddělení. 

„Výstava provází celou obrovskou říší Indonésie a jejích sedmnácti tisíc ostrovů. Návštěvníci se vydají ve finále i na ostrov Nová Guinea, který tvoří indonéská část a Papua Nová Guinea, což je samostatný stát. Odtud překročí do Tichomoří, kde se dostanou i na ostrovy Vanuatu, Fidži či Samoa a částečně navštíví i Nový Zéland,“ přibližuje Švaříček.

Kromě jeho předmětů a fotografií výstava vzdává hold největším legendám cestování, a to Jiřímu Hanzelkovi s Miroslavem Zikmundem a Miloslavu Stinglovi. „Ten tu má nejen krásnou zeď ze svých knih, ale i obrovskou bariéru z kufrů, které po svých cestách nikdy nevybaloval. Kufry se tak postupně kumulovaly u něj doma a vytvořily vzácný příběh,“ vysvětluje přítomnosti stovek zavazadel autor.

Exponáty vybízejí k doteku

Většina exponátů stojí volně v prostoru nebo visí na zdi. Jen drobnější předměty, jako například bambusové flétny, pouzdra na penis nebo posvátné kameny najdou návštěvníci za vitrínou. Za sklem se krčí i „uzená mumie“. Tělo se nejprve svázalo do kozelce nad ohněm, kde se následně nakuřovalo. Rituál začínal pět dní po smrti.

„Mumie je jediná replika, vyrobila ji děvčata z divadla Husa na provázku,“ přiznává Ruda Švaříček, který od 90. let pořádá výpravy do divočiny. „Jsem strašně rád, že se nám za ta dlouhá léta podařilo dostat k nejzajímavějším kmenům planety i vystoupit na izolované a dosud neznámé ledovce. Prožil jsem v Indonésii dohromady několik krásných dlouhých let. I na Nové Guineji to byly krásně prožité roky. Možná nejkrásnější životní příběhy.“

Výstavu v babylonském sklepení si už stihla prohlédnout i velvyslankyně Indonésie Kenssy D. Ekaningsih. „Rudolf Švaříček navštívil snad polovinu indonéských ostrovů! Tolik jsem jich neviděla ani já, a to jsem Indonésanka,“ těší velvyslankyni. „Věřím, že tato výstava bude spojujícím článkem nejen mezi Českou republikou a Indonésií, ale i mezi lidmi,“ dodává.

Výstava měla premiéru v roce 2002 v pražském Národním muzeu a od té doby putuje napříč republikou. Rekord v návštěvnosti vytvořila i v Národním muzeu v Bratislavě. Celkově ji už zhlédlo na tři čtvrtě milionu návštěvníků. 

Autor: