Říká, že se cítí jako migrant, že je neustále v pohybu, na cestě. Nejčastěji jako pasažér vlaků na tratích mezi Berlínem, Libercem a milovanou Lomnicí nad Popelkou, kde vyrůstal.
Tady někde v této krajině našel prý svůj český ráj. Stejně se jmenuje i jeho poslední kniha. Spisovatel Jaroslav Rudiš v ní s tragikomickým nádechem líčí slasti i strasti mužů, kteří se pravidelně fyzicky i psychicky obnažují ve své oblíbené sauně.
„Postavy v Českém ráji mají reálný předobraz a čerpal jsem i ze skutečné sauny, která se nachází někde v opravdovém Českém ráji, ale nebudu prozrazovat kde přesně,“ říká Rudiš.
Odstartuji rozhovor možná až filozofickou otázkou: Co je pro vás český ráj? Kde se nachází?
Každý si ho samozřejmě představuje jinak. Pro mě je to symbol nějakého klidu a určitě tam dobře chutná pivo. Člověk se tam cítí dobře a vládne tam humor. Na druhou stranu je to možná něco až zidealizovaného. Pro mě je český ráj asi ten pravý Český ráj a i když jsem často v Německu, Berlíně, neustále cítím, že Český ráj je můj domov. Vnímám, že jsem se tady narodil. Že jsem tu strávil svoje určující roky. Protože se domnívám, že roky třeba do dvaceti let věku vás někde ukotví. Zajímavé je také, že pod tím Českým rájem se skrývají temné věci. A ten ráj je jen taková slupka.
Jaké temno máte na mysli?
Různé příběhy. Českým rájem totiž procházela temnota dějin. Ať už to jsou postřílení Němci dva dny po válce v Rovensku pod Troskami, řádění opilého polského vojáka v roce 68 v Jičíně anebo bitva u Hradce Králové či velká bitva u Jičína. Právě i tyto podobné dějiny hrají velkou roli v mém novém románu, který vyjde na konci února v němčině a pak později v češtině.
Je to vaše první věc, která vyšla nejprve německy? Když tedy nepočítám vaše různé příspěvky do německých novin či časopisů.
Není. Vydal jsem již německy knihu povídek v jednom menším nakladatelství v rakouském Linci.
Když už jste to nakousl, jaké detaily z vás ještě vymámím k vašemu příštímu románu?
Bude se jmenovat Winterbergova poslední cesta a vracím se v něm zase do Liberce. Podstatnou úlohu v románu má liberecké krematorium, jedna scéna se odehrává v restauraci Radniční sklípek. Hrdina je vysídlený Němec, který o sobě říká, že je nemocný dějinami, že netrpí návaly hysterie, ale návaly historie. Vrací se ve vzpomínkách do svého rodného Liberce, cestuje vlaky krajinou s bedekrem z roku 1913 pro Rakousko-Uhersko, tedy s cestovatelskou příručkou pro dnes již neexistující zemi. Celé to začíná tím, že na prvních asi padesáti stránkách popisuji dění na bitevním poli u Hradce Králové. Pár scén je tam i z Českého ráje.
To jste odhalil docela hodně. Jste i vy nemocný dějinami jako hrdina vašeho dalšího knižního díla?
Asi trochu ano. Baví mě si ty dějiny ohledávat. Studoval jsem v Liberci na pedagogické fakultě němčinu a historii, ačkoliv jsem nikdy neučil. Historie je pro mě velký koníček. V Německu třeba píši takové historické eseje pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, a to mě hodně baví. Psal jsem tam nedávno třeba o již zmíněném libereckém krematoriu. Tento útvar prakticky z našich novin vymizel, avšak v Německu naštěstí pořád existuje. Za jeden takový text jsem aktuálně obdržel česko-německou novinářskou cenu pro nejlepší německý text. Psal jsem o takzvané Bramborové válce o bavorské dědictví mezi Pruskem a Rakouskem, která se částečně odehrávala i na Liberecku.
Gratuluji k úspěchu. Pojďme se od knihy, která teprve vyjde, vrátit k aktuálnímu titulu Český ráj. Když jsem knihu četl, přišlo mi, že jde o jakýsi univerzální ráj všech mužů. Je to tak?
Dá se to tak říci. Je to příběh o mužích, jejichž rájem je sauna. Ti muži jsou v ní velmi spokojeni a zároveň cítí, že ten jejich ráj pomalu mizí. Hrozí, že tu saunu zbourají. V té sauně se obnažují, jsou tam sami sebou a snaží se být k sobě pravdiví. Každý tam řeší svoje traumata, někdo se vyrovnává se smrtí ženy, jiný s nevěrou, další s nemocemi nebo strašnými stresy v práci. Je tam šestnáct mužských postav a jedna ženská, saunérka. Náznaky ženského světa jsou slyšet jen za kachlovou zdí, kde se skrývá ženská sauna. Přesto se tu ženy hodně řeší. Je to jakási metafora mužských a ženských světů. Ženy a muži jsou věčné téma. A jsem překvapen, že knihu čte hodně žen, myslel jsem si, že tomu tak nebude.
Třeba chtějí vědět, jaký je skutečný mužský svět...
Třeba. A možná mají rádi humor. Protože si myslím, že je to moje nejvtipnější kniha, nebo jsem alespoň chtěl, aby tomu tak bylo. Je to však i dílo zároveň hodně melancholické. V audio verzi zase docela komedie, knihu totiž namluvil Petr Čtvrtníček.
Několik mých přátel ze zdejšího regionu mi řeklo, že si vaše nové dílo koupilo mimo jiné i kvůli tomu, že se domnívali, že to bude příběh z Českého ráje, myšleno z té oblasti na Turnovsku či Jičínsku. Ale tady jde spíše o metaforu jakéhosi mužského ráje. Nebyl ten název knihy trochu marketingový tah?
Myslím si, že se určitě najdou lidé, kteří si knihu koupí i z tohoto důvodu. Ale on se děj vlastně v opravdovém Českém ráji odehrává. Předobrazem sauny v knize byla opravdová sauna v jednom nejmenovaném městě právě v Českém ráji. Tady jsem odposlechl základy některých příběhů, které se v knize odehrávají. Lidé se mě třeba ptali, zda se nejedná o saunu v Lomnici nad Popelkou, že potkávají ty chlapy. Já si myslím, že jsou to příběhy, které fungují univerzálně a všude možně. Že se klidně mohou odehrávat v sauně v Jablonci nebo v sauně v libereckém bazénu, kde jsem se mimochodem za svých studentských let učil saunovat.
Na konci knihy je napsáno, že jste ji psal na třech místech po Evropě, v Berlíně, Amsterdamu a v Lomnici nad Popelkou. Kde se vám píše nejlépe? Nebo jinak, vozíte si příběhy z Německa a pak je píšete v Čechách a naopak?
Mně se hodně dobře píše v Lomnici. Mám tu klid a dobře si tady odpočinu. A hodně tady čerpám příběhy a některé jsou velmi staré. I Český ráj je vlastně takový návrat domů, je to bytostně česká kniha. Jinak já si ty příběhy vlastně s sebou neustále vozím. Píši hodně při cestách vlakem. Jsem takový migrant, neustále na cestách. Mám vlastně dvě trvalá bydliště v Berlíně a Lomnici.
Ovládáte perfektně také němčinu. Přemýšlíte i v tomto jazyce, nebo stále ještě česky?
Přemýšlím v obou jazycích. Přepínám mezi nimi. A dokonce se mi zdají sny jak v češtině, tak i němčině.