iDNES.cz

Pomohla do Česka tisícům Ukrajinců. Situace je stejná jako na jaře, říká

  8:28
Z malé vesnice na Jablonecku řídila celorepublikovou síť, která pomáhala vozit uprchlíky z válkou zmítané Ukrajiny do Česka. A Jaroslava Cejnarová pomáhá dodnes.

Během několika týdnů se Jaroslavě Cejnarové podařilo vytvořit síť o nejméně stovce dobrovolníků z celé republiky. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

„Čekala jsem, že vypravíme jedno auto za den, ale lidé byli strašně hodní a strašně obětaví,“ začíná vyprávět Jaroslava Cejnarová z Odolenovic v Jenišovicích.

Mladá maminka sedmileté dcerky hned v prvních dnech po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině začala organizovat pomoc. Během několika týdnů se jí z malé vesnice na Jablonecku podařilo vytvořit síť o nejméně stovce dobrovolníků z celé republiky.

Jen řidičů, kteří pod jejím „velením“ pendlovali mezi Českou republikou a ukrajinskými hranicemi, bylo v nejvytíženějších dnech kolem šedesáti. Celkem se jim podařilo převézt do Česka pět tisíc lidí, převážně matek s dětmi, starých nebo nemocných lidí.

Všem, kteří neměli ubytování, ho sehnala. „Měla jsem štěstí, nikdy se nestalo, že by někdo slíbil a nejel,“ pokračuje Cejnarová. Jako prvního vyslala na ukrajinské hranice svého tatínka.

„25. února jsem seděla a přemýšlela, jak pomoci. Na sociálních sítích jsem viděla zprávu, že na hranicích Hruszow - Budomierz to vypadá špatně, že tam lidé mrznou. A že kdo může, ať tam jede,“ popisuje.

„Atomový“ budík v hlavě

Mezitím, co její tatínek mířil na hranice s Ukrajinou, ona začala shánět další řidiče. Princip byl jednoduchý, řidič dostal přesné instrukce, kam a pro koho jet, a mohl vyrazit. Po celou dobu s nimi byla Jaroslava Cejnarová v kontaktu.

„Měla jsem už v hlavě ‚atomový‘ budík. Budila jsem se v době, kdy měli dorazit na hranice,“ vzpomíná. Pomoc by se neobešla bez kontaktu přímo na hranicích. Ten obstaral Ukrajinec s českým občanstvím Kolja.

Pomáhal překonávat jazykovou bariéru a komunikace s vyděšenými, unavenými a nedůvěřivými lidmi tak byla mnohem snazší. Přesto naráželi čeští řidiči na řadu komplikací například s pohraničníky a bez problémů nebyly ani samotné cesty.

„Řešili jsme omrzliny, děti zvracející ze stresu, ženy, které se sesypaly,“ vysvětluje organizátorka. „Vždycky jsem jim říkala, že hlavně musí být v klidu. Pak budou v klidu i ostatní,“ dodává s tím, že mezi řidiči byli také profesionální hasiči. „U těch jsem byla trochu klidnější, věděla jsem, že jsou zvyklí pracovat pod tlakem,“ vysvětluje.

Řidiči si ale podle ní vedli skvěle. „Situace už je samozřejmě mnohem klidnější. Momentálně máme skupinu asi patnácti řidičů, kteří vyjedou, když je potřeba. Jezdilo by jich i více, nechybí energie ani chuť, někteří už se ale úplně vydali z peněz,“ vysvětluje, proč uspořádala sbírku na pohonné hmoty na ‚znesnáze21‘ s názvem ,,Pomozte dostat ženy a děti z hranic do bezpečí“.

Přesto na Ukrajinu stále někteří řidiči jezdí pravidelně. Tentokrát už se ale jedná v řadě případů o záchranu lidí přímo z okupovaných zón. „Máme například učitele Filipa, který už jezdí každý víkend po vlastní trase a sváží lidi z různých míst z Ukrajiny na hranice,“ uvádí.

Telefonovala osmnáct hodin denně

Pomoc pro Jaroslavu Cejnarovou ale nekončí v momentě, kdy uprchlíci překročí české hranice. Těm, kteří potřebují, je schopná sehnat ubytování v celé republice.

„Telefonovala jsem i osmnáct hodin denně. Obvolávala jsem penziony, ubytovny, ukrajinské domy, řešila problémy, jako byly například otřesné podmínky na ubytovnách nebo to, že ubytovatelé chtěli zaplatit něco, co už zaplaceno měli,“ vzpomíná na nejvytíženější dny, kdy se její domov změnil na call centrum.

Aby toho nebylo málo, organizuje Jaroslava Cejnarová také humanitární pomoc, na které spolupracuje s Nadačním Fondem Veroniky Kašákové. Část putuje na pomoc uprchlíkům v Česku, část na Ukrajinu, kde pomáhá s distribucí do nejvytíženějších míst Ukrajinka Olha a Čech Pavel, ale i jiní řidiči jako například František.

„V práci jsem si musela vzít dovolenou, naštěstí to zaměstnavatel pochopil,“ vysvětluje Cejnarová, která pracuje pro Sdružení TULIPAN a zároveň je takzvanou dočaskářkou a stará se o odebraná zvířata.

„Obě práce mi pomohly. Z TULIPANu jsem zvyklá telefonovat a jako dočaskářka musím umět rychle reagovat na některé situace a komunikovat na sociálních sítích,“ komentuje.

I přes náročný úkol, do kterého se pustila, v něm dál pokračuje. „Lidé už to tak možná nevnímají, ale pro Ukrajince je situace stále stejná jako na jaře,“ uzavírá Cejnarová.

zpět na článek