Naučil Čechy pít domácí limonádu a jíst Kit Kat. Pouhé dva roky v oboru stačily Janu Vokurkovi k tomu, aby se stal Brand Managerem roku. Přesto po pár měsících opustil korporátní prostředí, aby si založil vlastní firmu.

Do pár let se jeho společnosti Kitl podařilo na českém trhu prosadit bylinnými likéry a sirupy. A přestože odmítl jít „globální“ cestou, ale naopak si zakládá na regionálním charakteru své firmy, prodávají se jeho sirupy po celé republice. Už jen díky tomu, že malinovou příchuť sirupu Kitl si oblíbili zákazníci české pobočky McDonalds.

Do světa marketingu vstoupil Vokurka hned po skončení vysoké školy. „Vystudoval jsem vysokou školu ekonomickou a Technickou univerzitu v Liberci. A i když jsem věděl, že marketingový pupek světa je Praha, nechtělo se mi odejít. A tak jsem zavolal do jablonecké firmy Soaré (výrobce šumivých vín, poz. red.), nechal se přepojit na generálního ředitele a řekl jsem mu, že pokud mě nevezme, udělá životní chybu,“ vzpomíná Vokurka s úsměvem.

V Jablonci ale vydržel necelý rok. „Cítil jsem, že abych se něco naučil, musím jít dál,“ vysvětluje. Nastoupil proto do jedné z největších korporací na světě, společnosti Nestlé. A během dvou let měl za sebou první obrovský úspěch. „Dostal jsem za úkol uvést na český trh tyčinku Kit Kat. Podařilo se nám dostat se za dva roky z nuly na dvě stě milionů a udělat z ní na českém trhu tyčinku číslo jedna,“ popisuje.

V obří společnosti jej ale neudrželo ani ocenění brand manažer roku. Už za pár měsíců odchází a rozjíždí vlastní podnik. „Cítil jsem, že musím dělat něco, co je mi blízké. I když si tehdy všichni ťukali na čelo,“ vzpomíná Vokurka.

Prvního ledna 2007 nastupuje jako první zaměstnanec do firmy Kitl a začíná pracovat na prvním výrobku – bylinném vínu Šláftruňk. Otevřeně přiznává inspiraci legendárním a tajemným „Faustem Jizerských hor“, tedy lékařem Eleazarem Kittelem, který na severu Čech působil v 18. století. Samotný nápad ale přišel na dovolené v Indonésii a přivedla ho na něj jeho bývalá přítelkyně.

Problém se ale vyskytl hned na začátku. Vysněný likér jim nedokázal nikdo vyrobit, museli se proto do něj pustit sami. První dávka se nepodařila a skončila v kanálu. To už firma fungovala na místě, kde je dosud. Ve vyměníku na jednom z jabloneckých sídlišť. Odsud vyrážel s autem plným vína do obchodů, kterým šláftruňk nabízel. „První rok jsem dělal skoro všechno sám, měl jsem jen pár brigádníků. Až za rok jsem přibral jednu zaměstnankyni,“ pokračuje.

Po čase přišel nápad na výrobu sirupů. Jako první vznikl bezový. „Původně jsem si myslel, že to je takový plevel. Ale nakonec jsme museli vysázet vlastní sad,“ vysvětluje nápojář. Následovaly další příchutě, v současnosti jich mají deset a dodávají je do restaurací, menších obchodů i některých velkých řetězců.

Roční obrat firmy je větší než osmdesát milionů a firma živí padesát zaměstnanců. Jejich expanzi nezastavila ani covidová pandemie. Naopak, jak přiznává Vokurka, za loňský rok měli nárůst o více než dvacet procent a letos v březnu se budou stěhovat do opraveného areálu Vratislavické kyselky, kde budou mít možnost se dále rozšiřovat. Chtějí obnovit i stáčení slavné minerálky. To bude ale ještě pár let trvat...