Jednadvacetiletá Eliška Gregorová z Železného Brodu zvládne během deseti hodin uplavat 3,8 kilometru, ujet na kole 180 kilometrů a pak ještě zaběhnout maraton.
Kdo vás k triatlonu přivedl a jak vzpomínáte na své začátky?
V roce 2015 se u jablonecké přehrady konal triatlon. A já na to koukala a moc jsem si to chtěla zkusit, ale uměla jsem plavat jen „prsa á la paní Radová“, takže jsem si na to netroufla. To bylo asi poprvé, kdy mě triatlon nějakým způsobem oslovil. Na střední škole jsme měli povinný plavecký kurz. Kdybychom ho nezvládli, tak by nás nepustili k maturitě. Řekla jsem si, že to chci mít na pohodu a chodila jsem i mimo školní lekce ještě několikrát týdně sama do bazénu. Plavání mě začalo neskutečně bavit. Od třeťáku jsem začala chodit na plavecké tréninky triatlonistů a trenér mě vzápětí začal psát tréninkové plány. Do té doby jsem jen běhala, to mě bavilo, na kole jsem uměla, ale jezdila jsem jen občas.
Eliška Gregorová |
Vy jste ve svých 21 letech už absolvovala i Ironmana, tu nejtěžší kategorii z triatlonů. Připomeňme, že se plave 3,8 km, jede na kole 180 km a běží 42 km. Existuje ještě extrémnější závod?
Jde o to, z jakého úhlu pohledu se na označení „extrémní závod“ člověk podívá. Za mě je extrém třeba i 100 metrů na dráze, protože je tam nutná šílená rychlost, výbušnost a to bolí hodně. Na druhou stranu vytrvalostní sporty – v nich se člověk drží vesměs v „komfortní“ aerobní zóně - to je mi bližší. Ale jsou určitě extrémnější závody. Vím, že se běhá maraton na severním pólu, pak i třeba na Sahaře. Spartathlon – 246 kilometrů běhu. Různé horské běhy/ultra běhy, řekla bych, že o extrémy není nouze.
V kategorii Ženy do 24 let jste letos v srpnu skončila jako první na slovenském Slovakmanovi. Upřímně, nechápu, proč se o vás víc nemluví a nejsou vás plné stránky sportovních rubrik novin? Vždyť jste mistryní ČR v kategorii do 24 let…
Řekla bych, že triatlon není úplně divácky atraktivní sport. V ČR je spousta skvělých triatletů, o kterých se skoro nemluví. Není to jako fotbal, nebo tenis… Na druhou stranu už to není tak neznámý sport jako dřív. Ale pořád se mi sem tam stane, že si ho lidé zamění s biatlonem. Ironman je záležitost na x hodin a koho by bavilo tolik hodin čekat? Závodník se objeví na pár vteřin a míří dál.
Jak si teď aktuálně stojíte v celkovém umístění?
V Českém poháru Czechman tour jsem momentálně 6. žena a 1. v kategorii žen 18 až 24 let. Ale ještě mě čekají dva poloviční Ironmani, kteří se do tohoto poháru také počítají.
Jaký máte další cíl? Chtěla byste třeba vyzkoušet legendární havajský triatlon? Nebo se dostat na olympijské hry?
O olympijských hrách jsem neuvažovala. Můj velký sen je se příští rok kvalifikovat na Ironman Hawaii 2022. Velkým otazníkem ovšem zůstává finanční stránka, jako je startovné, letenky, ubytování…
Tak náročný závod musí být pro lidské tělo devastující. Můžete popsat, co se s člověkem stane, když Ironmana dokončí?
Co se stane? Rozbrečí se. Tedy aspoň já, protože jsem měla a mám z Ironmana respekt a nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec zvládnu. Když jsem v cíli viděla časomíru a ta ukazovala čas 9:54:47, tak jsem byla šťastná, že jsem to zvládla a ještě pod 10 hodin. S tím jsem už vůbec nepočítala. Byla to moje první zkušenost, s trenérem jsme se dohodli, že pojedu tak, abych to úplně nepřepískla, vnímala svoje tělo a hlavně dokončila. Natrénováno jsem měla poctivě, ale ne takto dlouhé distance navazující bezprostředně za sebou. Nikdo nevěděl, co to se mnou udělá. Když jsem dorazila do cíle, tak se vyplavilo tolik endorfinů, že jsem se necítila nijak extra zničeně. Mohla jsem normálně chodit. Šla jsem se lehce vyplavat na uvolnění a najíst.
Kdy si vaše tělo uvědomilo, co vlastně absolvovalo?
Tím, že jsem naskočila do tréninku už za dva dny, protože jsem se cítila dobře, tak setrvačnost zafungovala a ještě týden si tělo neuvědomilo, že má za sebou tak velkou akci. Následující týden mu to došlo a únava mě přepadla. Musela jsem zvolnit a odpočinout si. S postupem času se únava každý den zmenšovala. Až teď, po měsíci, se cítím zase ve své kůži.
Čím si krátíte ty nekonečné hodiny? Na co při závodech myslíte?
Já jsem to nevnímala jako nekonečné hodiny. On člověk musí vlastně pořád něco řešit – co se týče závodu. Při plavání přemýšlím nad provedením správného záběru, abych držela správný směr na bójku a zbytečně nenaplavala něco navíc. Orientace ve vodě není úplně jednoduchá. Na kole zkoumám silnici, je to fascinující pohled. (smích) Ne, nikdo nechce mít zbytečný defekt, tak se musí hlídat každá díra nebo nerovnost. Na Slovakmanovi se stala nehoda a střepy byly na jednom úseku opravdu přes celou vozovku v rámci desítek metrů. Takže to bylo i s přeběhem s kolem na rameni. Pak taky člověk řeší, kdy a co zkonzumuje a vypije. A hlavně vnímá tělo. To je podle mého fakt důležité. Na běhu je to obdobné. Počítám a říkám si: „Mám za sebou jedno kolo, tak už jen 5x, 4x, 3x...“ Nebo se těším na další občerstvovačku, na stín, nebo na to, až si po závodě zaplavu.
Jaký nejemotivnější zážitek z vašich závodů máte?
Nejemotivnější zážitek mám určitě z mého úplně prvního triatlonu Hamrman hobby a jednoznačně ze Slovakmana. V obou závodech jsem byla moc šťastná a po naskočení na kolo jsem se radostí a vděčností rozbrečela. Triatlon je pro mě něco víc, než jen sport. Je to něco, co mě neskutečně baví a naplňuje.
Řada lidí by jistě namítla, že absolvovat tak extrémní závody musí být nezdravé, obzvlášť pro tělo mladého člověka ve vývinu. Co byste na to opáčila?
Odpověděla bych na to, že pokud člověk nepodcení výživu, přípravu a pak následnou regeneraci a hlavně je s tím v hlavě srovnaný, tak v tom nevidím problém. Každý jsme originál a neexistuje přesný manuál, kdy by člověk měl co dělat, aby to bylo „zdravé“. Já jsem vytrvalec od mala. Chtěla jsem to vyzkoušet, tak nebudu potlačovat hlas svého vnitřního já. A jsem názoru, že je lepší zkusit, než potom litovat… Myslím, že ve 21 letech už v takovém vývinu nejsem.
Kolik kalorií se při závodě spálí? A zhubne se při něm?
Určitě hodně – člověk je několik hodin v permanentním pohybu. Přesné číslo neznám. Každý spálí jiné množství kalorií. I když člověk během závodu jí, tak se to nemůže vyrovnat s kalorickým výdejem. Takže ano, něco se zhubne, ale převážně přijdete o tekutiny. Já se nevážím, netuším.
Neprosí vás pak už vaše tělo, abyste toho nechala?
Neprosí, triatlon má rádo. Ale protože nejsme stroje, tak potřebujeme i odpočinek, strečink… O to si umí říct.
Zajímalo by mě, kdy během závodu na člověka přichází krize? A jak ji překonat?
Krize může být a bývá jich víc. Například nedostatkem energie, únavou, přepísknutím tempa… To jsou dle mého větší krize. Menší se během závodu objeví, když to hlava občas zkouší. Musíte překročit hranice komfortu a hlava se někdy pokouší o sabotáž. Na morál je taky „skvělé“, když se třeba probíhá okolo lidí, kteří leží na dece a mají vyloženě pohodu. Člověk ví, že ho čeká ještě několik desítek kilometrů... a hlava by se nejradši inspirovala podobnou aktivitou. (smích)
Jaký závod byl váš nejtěžší?
Asi Triatlon Open Račice – plavání 500 metrů, kolo 30 kilometrů, běh 5 kilometrů. Bylo to na rovině a krátké, takže vysoká intenzita. Žiju v kopcích, roviny moc neznám, tak je to pro mě těžké. A intenzita je prostě mazec...
U Ironmanů se stává, že vítězní běžci občas končí v bezvědomí, dostávají kapačky… Tohle vás zatím nepotkalo?
To je jiná liga. Já ještě neumím úplně opustit svoji komfortní zónu a jít za ni, za svoje hranice. Ale trénuji teprve tři roky, tak věřím, že se postupně naučím podat svůj maximální výkon, pokud možno bez kapaček.
Říká se, že třetina úspěchu při triatlonech je trénink, třetina hlava a třetina jídlo. Jak to máte vy?
Dle mého je nejdůležitější být přesvědčen v hlavě, bez toho to nejde. Pak to jde ruku v ruce, člověk musí kvalitně trénovat, kvalitně jíst a kvalitně regenerovat, aby to mělo smysl a progresivní potenciál.
Je známo, že strava sportovců je speciální, aby se tělo připravilo na takovou zátěž. Jak se tedy stravujete? A musíte některé pokrmy z jídelníčku úplně vyloučit?
Každý je jedinečný, každému bude vyhovovat i jiné stravování. Je důležité pozorovat, které potraviny člověku dělají dobře a ty konzumovat. Vyhnout se těm, které mají opačný dopad. Mám intoleranci na laktózu, takže mléčné výrobky nekonzumuji. Nejím maso – osobně mi je bez něj líp. Nemám ráda smažené jídlo – je mi po něm špatně a těžko.
Předpokládám, že doplňovat energii musíte i při závodě samotném. Co se vůbec dá jíst? Nějaké energetické gely?
Záleží na délce závodu. Ty kratší jdou v pohodě odjet jen na vodu, nebo ionťák. Gel nepoužívám. Ještě jsem nenarazila na žádný, který by mi nedělal paseku, ale třeba někdy objevím takový, který mi sedne. Na Ironmanovi jsem měla tyčinky. Připravila jsem si také burger housky – do té doby bylo pro mě nepředstavitelné si během závodu takhle hodovat. Moc dobře jsem věděla, že při tak dlouhé distanci se na kole musí sníst něco „pořádného“. Slané jídlo bodlo, sladké už mi lezlo ušima.
Jak moc musíte trénovat?
Nemusím, ale já chci. Obvykle šestkrát týdně, jednou až třífázově.
Vy jste na sebe ještě před naším rozhovorem prozradila, že ještě před třemi lety jste neuměla plavat. A dnes vyhráváte závody, kde se plavou bezmála 4 kilometry. To přece není možné, neumím si to představit…
Ano, plavat jsem se začala učit v 18 letech. Když nepočítám ta prsa s hlavou nad vodou. Protože mě to plavání nadchlo, tak jsem byla v bazénu poměrně často. Některé měsíce jsem naplavala i lehce přes 100 kilometrů.
Jste tedy ukázkovým příkladem, že začít se sportem není nikdy pozdě. Co byste doporučila rodičům, jejichž děti vůbec nesportují?
Nikdy není pozdě začít! Člověk se nesmí nechat odradit pochybnostmi, které mu v tom můžou bránit nebo ho brzdit. Každý je jiný a ne všichni budou sportovci. Je důležité najít, co dítě baví. Ať je to sport, malování, focení, chovatelství, pěstitelství… Myslím, že je fajn dát dětem prostor si vyzkoušet různé možnosti, ale vyloženě je netlačit. Když dítě plní „rodičovské sny“, tak si nemyslím, že je to správně. S příchodem puberty či dospělosti je velká pravděpodobnost, že s tím praští. Já jsem se ještě ve třech letech nechala vozit v kočárku a nechtěla jsem chodit…
Naznačila jste, že chodíte do práce, pracujete jako recepční. Jde vůbec zaměstnání skloubit s extrémním tréninkem?
Všechno jde, když se chce. Není to optimální, lhát nebudu, ale jsem moc ráda, že mi v práci vyšli vstříc a povolili mi úvazek na šest hodin. Dále akceptují mé kapající mokré plavky na radiátoru, zpocená trička a jiné neřesti sportovce. Je to kolotoč - ráno vyvenčit psy, trénink, honem do práce na kole, z práce na trénink, večer domů, spát a znovu...