Organizace volají o pomoc, o bezdomovce se starají bez roušek i gelů

  6:20
Kritická situace panuje v organizacích, které se v době pandemie koronaviru starají o lidi bez domova. Nemají takřka žádné ochranné pomůcky a jedou na hraně.
Bezdomovec v Hradci Králové

ilustrační snímek | foto: Martin Veselý, MAFRA

Jako by se na ně zapomnělo. Vláda sice nařídila celonárodní karanténu, ale tito lidé v modelu „z práce, nakoupit a domů“ nemohou obstát. Žádný domov nemají. V Libereckém kraji jsou desítky, možná stovky, bezdomovců, kterým hrozí nákaza novým typem koronaviru. Anebo mohou být jeho přenašeči. Jsou mezi nimi i senioři a hendikepovaní. Tedy zástupci skupiny, která je při epidemii nejohroženější. 

Organizace, které se o lidi žijící na ulici starají, volají o pomoc. Chybí jim roušky, respirátory i obyčejná dezinfekce. Milena Havrdová, oblastní ředitelka spolku Naděje, jenž působí například v Liberci a Jablonci nad Nisou, říká, že o lidech bez domova se vůbec nemluví. 

„Vláda na ně zapomněla. Situace je hektická, neustále se mění různá opatření, jedeme ve dne v noci. Máme sice nadále zajišťovat všechny služby pro lidi bez domova a ve vyloučených lokalitách, ale nemáme v tuto chvíli jediný respirátor ani roušku. Zaměstnanci nám odmítají do služeb chodit bez ochranných pomůcek. Je to logické, mají o sebe strach. Jenže pokud nám padnou naši lidi v prvních řadách, tak za půl roku nebude nikdo, kdo by tyto služby poskytoval,“ varuje ředitelka.

Roušky šijí svépomocí

V Naději si nyní šijí svépomocí alespoň roušky. Snaží se také, aby se její klienti mezi sebou příliš nepotkávali. „Například v denním centru se snažíme, aby tam dlouhodobě nevysedávali ve větším množství. Snažíme se jim zajistit výdej potravin, hygienických prostředků. Na noclehárnách jsme zavedli takový režim, že pokud ti lidi nutně nikam nemusí, tak zůstávají na klubovně. Zkrátka, aby z těch baráků chodili co nejméně ven,“ upozorňuje Havrdová. V Jablonci ale denní centrum zavřeli.

Připomíná, že mezi klienty je řada seniorů a lidí s nejrůznějším hendikepem. Někteří mají různé nemoci. „Musíme je nějak zabezpečit, mrzí mě však ta brutální absence ochranných pomůcek,“ dodává ředitelka. 

V Naději se ani nechtějí zamýšlet nad tím, co by následovalo, kdyby se u některého z klientů objevily příznaky koronaviru COVID-19. „Zatím jsme takový případ neřešili. Každopádně bychom kontaktovali odborníky. Tedy hygienickou stanici v daném místě, popřípadě linku 112,“ doplňuje Milena Havrdová. „I proto nepřijímáme už další lidi zvenčí. Museli by mít prohlášení o bezinfekčnosti. Jenže to vám teď žádný obvodní doktor nevystaví.“

Podle ní na bezdomovce dolehl strach z nákazy. „Jsou ve stresu stejně jako ostatní občané republiky. Ti, co k nám nepřijdou, se sdružují v různých squatech nebo ve svých leženích. Nosíme jim aspoň jídlo. Ti, co jsou u nás, nejsou šťastní, někteří nechápou, že nesmí vycházet,“ říká Havrdová.

„Služby budeme zajišťovat do posledního dechu“

Robert Prade, ředitel obecně prospěšné společnosti Návrat, která provozuje azylové domy v Liberci, též říká, že jim zoufale chybí roušky a dezinfekce. 

„Máme jen to, co se dá sehnat. Takže nějaké rukavice a savo. Potřebovali bychom dezinfekční gely na ruce, roušky. Teď nám je jedna kolegyně šije. Ale budeme zajišťovat služby pro naše klienty do posledního dechu,“ svěřuje se Prade. I tady už nepřijímají nové klienty. 

„Těžko se nám na těch barácích provádí nějaká izolace lidí. To moc nejde, když tu jsou pěti až šestilůžkové pokoje a jedna společná kuchyňka,“ upozorňuje ředitel.

Dodává, že klienti a klientky azylových domů jsou ze situace kolem koronaviru neklidní. „Snažíme se je uklidnit, udělali jsme besedu, tiskneme i letáky. Tihle lidé více podléhají nejrůznějším dezinformacím a následné panice. Nemají moc přístup k relevantním informacím. My je však ujišťujeme, že se o ně postaráme. Chlapi to berou trochu lehčeji, ženské jsou vystrašené více,“ uzavírá Prade.

Autor: