Sbírku Kytice vydal Karel Jaromír Erben v roce 1853. O 32 let později Antonín Dvořák přetvořil baladu Svatební košile do kantáty plné líbezných duetů a mohutných sborových pasáží. Právě jeho zpracování zaujalo vedení liberecké opery.
„Již sám o sobě dost barvitý a šťavnatý Erbenův text je tak doslova upgradován na ještě vyšší úroveň a člověk má pocit, jako kdyby tam byl a tou cestou šel. Jako když si nasadíte 3D brýle,“ říká o Dvořákově zpracování dirigent Zbyněk Müller.
Jeho slova potvrzuje sbormistr Tadeáš Tulach. „Myslím, že Erben si nemohl přát lepšího skladatele na zhudebnění svého díla jak v této kantátové podobě, tak i dalších částí Kytice v podobě symfonických básní. Tím, že Dvořák konečně pracoval s jedním z mála kvalitních ‚libret‘, vyhrál si s materiálem do posledního detailu a škála hudebních prostředků, používaná pro vybarvení všech situací, místa, atmosféry a podobně, je nepřeberná.“
Tři základní dějství
Režisérka Linda Hejlová Keprtová při tvorbě scénické koncepce vycházela z Dvořákovy hudby a z jasných charakterových obrysů Dívky, Umrlce a Vypravěče. Dvořák rovněž předurčil tři základní dějství odehrávající se nejprve ve světničce, poté na cestě k hřbitovu a na samotném hřbitově. Jednotlivé části jsou pojmenovány podle základních dramatických situací jako Opuštění, Putování a Odpuštění.
„Liberecký příběh o vině, truchlení a odpuštění je cestou k vlastnímu nešťastnému nitru, které je potřeba zahojit, aby z něj znovu vyrostla láska a naděje. Ženy a muži dospějí k vzájemnému smíření – mrtví tak mohou klidně odejít a živí ve smíru zůstat,“ dodává dramaturgyně Tereza Konývka Frýbertová.
