iDNES.cz

Nejradši mám katedrálu úplně plnou, říká kostelnice od Svatého Ducha

  12:10
Už 21 let je Milada Fejtková kostelnicí v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Přesto své nejsilnější zážitky ve službě zažila až v posledním roce. Chybějí jí úsměvy farníků a společný zpěv. Lidé se podle ní stále bojí přicházet do kostela. Kvůli omezené kapacitě tak zatím nikoho odmítnout nemusela.

Kostelnice Milada Fejtková slouží už 21 let jako kostelnice v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Už podruhé kostelnice zažívá Velikonoce, které si dříve neuměla představit. Přesto cítí naději. „Snad nejtěžší pro mě bylo, když mi řekli, že máme jít ve středu s panem děkanem na testy. Úplně ve mně hrklo, protože kdybychom byli pozitivní, nemohly by být v katedrále žádné Velikonoce. Jen my dva máme klíče a kódy. Byla ve mně malá dušička, ale dopadlo to dobře,“ říká Milada Fejtková.

Vybaví se vám za ty roky nějaká mše nebo událost v katedrále, která pro vás byla obzvláště silná?
Připomněla bych minulý rok, kdy uplynulo sto let od narození pana arcibiskupa Karla Otčenáška. Už dávno předtím se připravovaly velké oslavy a jednou z nich byla mše 23. května v den 9. výročí jeho úmrtí. Bylo hezké, že to byl první den uvolnění, kdy už tady mohlo být alespoň sto lidí, mohlo se zpívat. Po takové dlouhé smutné době to byl opravdu radostný počin.

Je zajímavé, že z dlouhé doby vybíráte zrovna poslední rok...
Byl divný. Všechno bylo jinak, než jsme si na začátku představovali. Nejradši mám katedrálu, když je úplně plná. To se mi minulý rok nepoštěstilo. Většinou jsem tady byla úplně sama. Katedrála je hezká, když je tu člověk sám, sám se modlí nebo se jen ztiší, ale čeho je moc, toho je moc. Katedrála je pro lidi a má žít.

Jak vám bylo, když vám řekli, že do ní nesmíte nikoho vpustit?
Poslední mše svatá byla 12. března a pak byl kostel zavřený. Bylo to smutné. Chodit se sem mohlo jen individuálně pro tichou modlitbu. I společný růženec byl zakázán. Nikdo nevěděl, co bude dál.

Minulé Velikonoce tu hradecký biskup Jan Vokál sloužil mši online, jak to vypadalo?
Bylo tu minimum lidí, jen pan biskup, pan děkan a generální vikář. Pak ceremoniář, kameraman a já a na kůru varhaník a tři zpěváci. To bylo zvláštní. Nikdo z nás do té doby nezažil, aby se sloužila mše pro prázdný kostel. Sice nás hodně lidí sledovalo, ale i tak to byl divný zážitek. Člověk si ani nemohl zazpívat. Do kostela zpěv patří, o Velikonocích se slaví a tady bylo ticho.

Zpěv zmiňujete už podruhé, má pro vás velký význam?
Zákaz společného zpěvu mi vadí. K liturgii to patří. Když zpíváte, současně se i modlíte. Pro mě, která má ráda hudbu, protože jsem k ní byla odmalička vedená, to jsou největší muka. Pocházím z náboženské rodiny. Můj tatínek byl kostelníkem v Popovicích u Benešova a před Velikonocemi se u nás scházeli zpěváci a nacvičovali jsme pašije. To byla vždy veliká událost.

Jak budou vypadat Velikonoce v katedrále letos?
Stále je to velmi omezené, ale zase lepší než minulý rok. Stejně jako vloni jsme do soboty připravili mše online, ale v neděli už bude klasická.

Stále platí omezení na desetinu kapacity, způsobuje to potíže?
Měli jsme z toho obavy, ale ukázalo se, že to není problém. Lidé se stále bojí a zdá se, že se do kostela odnaučili chodit. Mohou sledovat mše v televizních přenosech nebo na internetu, každý farník se už nějak nasměroval. I v létě, kdy byla situace volnější, bylo znát, že se velká část lidí do kostela nevrátila. Stále se báli a bojí se doteď. Bylo to vidět i o Vánocích. Aby se všichni na mši dostali, připravili jsme bohoslužby současně tady a v kostele Panny Marie, ale kapacity se stejně nenaplnily. Všichni si říkali, že tam bude hodně lidí a nepřišli.

Myslíte, že to může mít vliv na duchovní život věřících?
Říká se, že se utváří nový druh spirituality. Rodina se modlí společně, třeba se dívají na mši v televizi, ale pořád je to náhražka. Kostelní společenství vidím jako velmi důležité. Navzájem se povzbuzujeme, setkáváme, máme ze sebe radost, vidíme si do očí. Ti lidé nám proto chybí.

Jak jste se vlastně stala kostelnicí?
Původní profesí jsem učitelka. Učila jsem 16 let na prvním stupni na Benešovsku, ale pak jsem přišla o práci a jezdila vypomáhat do sakristie na Svatou Horu. Když mě oslovili, jestli bych šla sem, hned jsem na to kývla.

Jak na vás hradecká katedrála napoprvé zapůsobila?
Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Hradec Králové pro mě byl docela vzdálený. Byla jsem tu poprvé, když přijel na návštěvu Svatý otec Jan Pavel II. A nikdy by mě nenapadlo, že bych v této krásné katedrále působila.

Co vás jako první napadlo, když jste sem nastoupila?
Já jsem sem přišla v březnu a to tady byla velká zima – to byl můj první dojem...

Které místo vás v katedrále nejvíce překvapilo?
Velice zajímavé jsou krypty, ty se otvírají velmi vzácně. Máme dvě – měšťanskou a biskupskou. Ta byla za celou dobu mého působení otevřena jen třikrát. Poprvé, když pan arcibiskup Otčenášek chtěl vědět, jestli se tam vejde, protože to byla jeho milovaná katedrála a moc si přál, aby v ní mohl být pohřben. Měřením se zjistilo, že poslední místo je uprostřed. Podruhé byla otevřená, když se stavěla hrobka, a potřetí při jeho pohřbu v roce 2011.

zpět na článek