Doluju z flétny zvuky neběžné, říká o improvizacích jazzman Brunner

  8:36
Jazzový flétnista Martin Brunner vydal cédéčko pod názvem Vernissage. Hradecký muzikant se nechal inspirovat atmosférou, momentálními náladami i obrazy a grafikami výtvarníků od Boudníka po Slívu. Vzniklo unikátní sólové album, v němž jde tvůrce napříč žánry od jazzu až ke klasice.

Martin Brunner | foto: Zdeněk Merta

Vernissage, již vydal pražský Galén, představuje pětačtyřicet krátkých impresí, hravých, lyrických i potrhlých improvizací.

„Muselo to ven a takhle to dopadlo,“ říká Martin Brunner nad albem Vernissage, tedy Vernisáž. Flétnistu oslovila výtvarná díla Pavla Roučky, Aleše Lamra, Jiřího Slívy, Ivana Ouhela, Vladimíra Suchánka, Karla Malicha, Vladimíra Boudníka či Jiřího Brázdy.

„Ale nejen jimi jsem se inspiroval, viz třeba K2, žádné téma, naprosto nic nebylo předem připraveno, jde o spontánní hraní. Myslím, že se mi podařilo zúročit celoživotní snahu vydolovat z flétny, branou v historii v hudebním světě jako primadonu klasické hudby, zvuky neběžné. Krásný klasický tón mě nikdy moc nezajímal, zato použití flétny jako perkusního nástroje, to ano. Mám flétnu vždycky připravenou ke hraní, na stole ve stojánku, a tak když jdu kolem ní, vždycky ji popadnu a něco si zahraju, proto jsou mi krátké improvizace bez harmonie vlastně nejbližší. Hraju je pořád,“ říká muzikant.

Je také pedagogem a zakladatelem festivalu Jazz Goes To Town, který dvacet let dramaturgoval. Díky němu tu hráli Jack Bruce, Al Kooper, Lester Bowie, Marcus Miller či Joey DeFrancesco. Texty k albu napsali publicista Vladimír Kouřil a Brunnerův kapelník z Kontrabandu Milan Svoboda, obal je poslední prací výtvarníka Milana Langera, výsledku se bohužel nedožil. 

Fotogalerie

Ve studiu Václava Vlachého jste byl tedy zcela sám?
Ano, všechno je hrané sólo, bez přípravy, na flétnu a basovou flétnu. Zvláště té se ve studiu moc daří a zní, myslím, bezvadně. Ona potřebuje mikrofon a studio. To pak hned ožije.

Jak jste přišel na nápad Vernisáže?
Celý život dojíždím hrát do Prahy, ale častěji zůstávám sám v Hradci, kde k mým prvním aktivitám patřilo hraní na vernisážích, to bylo také první hraní Ventil Dua s Jiřím Vyšohlídem. Později jsme se párkrát rozešli a zase sešli, mezitím jsem začal hrát vernisáže sám. Na mnoha vernisážích, mnoha výtvarníkům. Ve spolupráci s Miroslavem Horníčkem, Radovanem Lukavským, Janem Kanyzou a dalšími. Stal jsem se na to tady v regionu, ale i jinde, specialistou. Často jsem hrával přímo podle dojmu, který na mě ten který obraz vyvolával. Nebo atmosféra v galerii, kterou přijíždím nasát dřív, ještě před začátkem vernisáže, než přijdou lidi.

Jazz a výtvarné umění má k sobě blízko...
Oboje je to umění, a to má k sobě vždycky hodně blízko. Hlavně u současného výtvarného umění, které je aktuální, a to je jazzová hudba taky. Ale na vernisážích se snažím hrát hudbu, která je tak trochu mimo všechny kategorie. Umělci jsou hodně citliví lidé, kteří mají pro sebe vzájemně hodně pochopení. Jazz a výtvarné umění se tak vzájemně krásně doplňuje.

Milan Svoboda napsal k CD Vernissage:

Ze všech hudebních uměleckých disciplín jedině jazz, díky tomu, že jeho nezbytnou součástí je improvizace, dokáže nabídnout hudbu tvořenou totálně bez přípravy a bez jakýchkoli dalších formálních, či jiných omezení. Předpokládá to ovšem tvořivého, zkušeného a erudovaného interpreta. Jakákoli hudba je zjednodušeně řečeno vyplňování nějakého časového úseku tóny vyluzovanými hudebními nástroji nebo hlasem. Zazní tak hudba, která může být krásná, komplikovaná, srozumitelná, hlasitá, laciná, prostá, účelová, scénická, líbezná a tak podobně, stává se také, že může být tzv. výsostně umělecká nebo úplně blbá. Ve volné improvizaci může být toto vše, čím hudba disponuje, obsaženo. Nemá smysl takovou hudbu hodnotit podle jakýchkoliv kritérií. Nejlepší je nechat ji prostě působit. Taková hudba je i není. Je to šlápota v písku, kterou v zápětí zaleje další příboj. A to umí jen jazz.

V čem je vernisážové hraní specifické?
Vždycky jde o vytvoření atmosféry, krátkým hudebním blokem nebo několika. Hudba může, ale také nemusí s vlastní výstavou souznít.

Z mého pohledu záleží hlavně na tom, jestli hrajeme ve dvou jazzové standardy třeba k výstavě kresleného humoru Vladimíra Renčína, nebo jestli hraju sám, doprovázený jen tichem a snažím se, nesvázaný harmonií a tématy volně reagovat na výtvarná díla, kterými jsem v galerii obklopen.

Vznikají tím nové nečekané improvizační situace, pokaždé trochu jiné, protože pokaždé je autor úplně jiný než ten předchozí, a taky energie, která z jeho děl vychází, je úplně jiná. V tomhle případě jsou posluchači přítomni vzniku zcela originální hudby, která vzniká v daný moment na daném místě.

Jaké máte z vernisáží zážitky?
Na vernisážích muzikanti hrajou a někdo třeba recituje nebo zatančí, a třeba taky nějaký kunsthistorik nebo nějaká osobnost něco moudrého řekne nebo přečte. Při takových příležitostech jsem se setkal s Radovanem Lukavským, Janem Kanyzou, profesorem Františkem Dvořákem, Miroslavem Horníčkem, to jsou ušlechtilí lidé.

Ale někdy zase přišel kunsthistorik a spustil fantasticky odborně, všechno podrobně rozebral až rozpitval a ve vystavených dílech nacházel takové úžasné věci, že jsem se nestačil divit. A všichni stojí a žijí těmi odbornostmi a opěvovaný umělec jenom tak skromně stojí jako by opodál. To se ale musí zažít.

Který z malířů je vám nejbližší?
Mám rád moderní výtvarné umění, od impresionistů dál. Už od gymnázia je můj největší oblíbenec Paul Cézanne, ale taky Toulouse-Lautrec, Miró, Kandinskij, Pollock... Kdybych měl uvést české umělce a ještě k tomu ty, které osobně znám jako lidi, ale i výrazné osobnosti, kterým jsem na vernisážích hrál, tak jsou to jistě Pavel Roučka, Aleš Lamr, Jiří Slíva a Ivan Ouhel, z našeho regionu si nejvíc vážím Petra Samka z Náchoda.

Ví hlava při improvizaci dopředu, kam prsty na flétně půjdou?
Samozřejmě hlava všechno ví. Jinak to ani není možné. Muzikant, který se věnuje improvizaci, musí trávit mnoho hodin denně improvizováním, tak jako klasický hudebník denně hraje noty. Stupnice a akordy musí cvičit všichni, jinak si nezahrají. Improvizace je úžasná možnost tvořit v určitý moment a třeba rovnou před posluchači. Je to nádhera a velké štěstí. Ale předchází tomu mnohaleté denní improvizování, to vytváří podvědomé návyky, které se v mozku ukládají celá léta. Laik nemůže přijít a jen tak si zaimprovizovat, to nejde. Vzniknou nesmysly. Nemá v hlavě databázi návyků, které může vyvolat a použít.

Jak jste se sám k improvizaci dostal?
Myslím si, že prvopočátek je v raném dětství. Měli jsme doma pianino, když jsem byl doma sám, rád jsem ho otevíral, vždycky to zvláštně zavonělo. Sešlápl jsem pedál, aby to dlouho znělo. Mačkal jsem náhodně klávesy, hledal různé barvy tónů, strašil hluboko v basech, do toho přidával tóny středního a horního rejstříku a těšil se, co to udělá dohromady. No prostě jsem dělal rámus na piano, když nikdo nebyl doma. Tam to začalo.

K odkazu kterých jazzmenů se hlásíte?
První opravdu pořádná jazzová deska, která se mi dostala do rukou, bylo album fantastického amerického jazzmana, saxofonisty a flétnisty Charlese Lloyda Forest Flower. Vyšla v Gramofonovém klubu Supraphonu v roce 1968, kdy se politická situace ve státě rozvolnila, a tak se pár alb dalo koupit. Do té doby jsem poslouchal jen rockovou hudbu, Mayalla, Cream, Zappu, Beefhearta. Tu, kde jsou sóla. Cream se dostali nejdál, to je oslava improvizace, pak už člověk musí poslouchat jazz a Charles Lloyd se dokázal téhle muzice přiblížit a rozvinout ji na jinou hudební úroveň. To album jsem tenkrát poslouchal pořád. Nedávno hrál Lloyd, v Praze v Rudolfinu. A tak jsem dnes už starého pána viděl poprvé živě na koncertě. V osmdesáti letech, zcela fit, zahrál báječný koncert. Ale pochopitelně mám rád celou řadu jazzmanů Milese Davise, Charlese Minguse, Gianlougi Trovesiho. Je jich mnoho a hlavně každý hraje jinak. O to v jazzové hudbě jde, aby vás posluchači poznali, podle hry, podle vašeho tónu.

Je těžší jezdit dělat jazz do Prahy, než tam žít a hrát?
My jsme se jako rodina v době, kdy o to šlo a já jsem hrál asi v šesti kapelách, nakonec rozhodli, že zůstaneme v Hradci. Myslím si, že to vyžaduje pořád se udržovat, techniku a nátisk bez šance hrát živě a ještě hodně poctivou přípravu na každou zkoušku nebo koncert v Praze. Protože pražští muzikanti mají denní praxi na koncertech a ve studiích. Jsou pořád v hudbě. To v Hradci fakt nejde. A vy jim musíte stačit.

Jak se nahrávají improvizace, když z podstaty nemohou mít konečný tvar?
Improvizace je živá potvůrka, je neklidná, pořád se hejbe, někam utíká a kličkuje. Když ji ale nahrajete, jakoby zkamení. Je ukončená. Jako socha, jako fotografie. Hudební improvizace je hudební obor, který si určitě zaslouží větší pozornost posluchačů. Stojí to za to.

Autor: