Lesníci rekultivovali pískovnu Marokánku, přírodovědcům vadí úbytek písčin

  9:31
Před šesti lety pískovna Marokánka u Hradce Králové prošla rekultivací, avšak přírodovědci z ní nadšeni nejsou. Pětatřicetihektarové území uvázlo napůl cesty mezi návratem lesa a učebnicí přírodopisu, která měla přibližovat mizející písčiny.

Po skončení těžby se stroje přestěhovaly z Marokánky o půl kilometru dál nad Krňovice. Tehdy na sebe narazily tři různé zájmy.

První vycházel z lesního zákona, podle něhož by se prostor po těžbě v ideálním případě měl vrátit lesu. Druhá skupina se opírala o báňský zákon. Pod hladinou spodní vody je nejméně desetimetrová mocnost písku, a Marokánka tedy stále patří na seznam dobývacích území.

Vedení Hradce se však už před lety zalíbila třetí varianta: rekultivace pískovny na přírodovědeckou laboratoř pod širým nebem. Jenže nyní jako by proti sobě utíkaly první a třetí varianta a druhá dříme.

Rekultivace začala přinejmenším zvláštně. Ve výjimečném biotopu se vrstvila zemina, často i stavební suť, a začalo zalesňování. To vše za hlasité kritiky ekologů, kteří poukazovali na systematické ničení unikátní lokality, kde před rekultivací žily kriticky ohrožená ropucha krátkonohá, zvlášť chráněné kudlanky nábožné a majky obecné.

V zavodněných prohlubních se dařilo čolku obecnému i horskému, v písku se kromě samotářských včel a vos objevili vzácní brouci kovaříci, kvapníci či nosatci.

Úspěch, nebo fiasko?

Šéf společnosti Městské lesy Hradec Králové, jež Marokánku spravuje, Milan Zerzán soudí, že dál už se o bývalou pískovnu postará příroda:

„Posunuli jsme se do fáze, v níž už většinu práce obstará příroda sama a lesník se omezí pouze na její usměrňování. Ukazuje se, že těžba štěrkopísku vytváří jedinečné příležitosti pro krajinotvorbu a rozvoj přírody.“

Přírodovědci obtížně snášejí nejen zalesňování. Upozorňují, že nenávratně mizí písčiny, kde ještě nedávno sídlila řada cenných živočichů. Kvůli stromům se musela navézt vrstva půdy bohaté na živiny, které podporují rozvoj invazních druhů. V pískovně už rostou nepůvodní dub červený a líska turecká.

Těžebna Marokánka I prošla rekultivací (červená značka), v areálu Marokánky II (modrá značka) se dosud těží štěrkopísky.

Těžebna Marokánka I prošla rekultivací (červená značka), v areálu Marokánky II (modrá značka) se dosud těží štěrkopísky.

Mapy poskytuje freytag & berndt. © freytag & berndt, SHOCart, přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost také vytváří knižní sérii Toulavá kamera s tipy na výlety po celém Česku, která je ideálním dárkem pro obdivovatele krás naší vlasti.

„Skrývku je naopak důležité z ploch určených pro přírodě blízkou obnovu odvážet a při rekultivaci již nepoužívat. Výsledek významně kontrastuje nejen s těžebními prostory ponechanými přírodě blízké obnově, ale i s pískovnou před rekultivací,“ upozorňuje bioložka Blanka Mikátová.

Podle ní se nepodařil ani dominantní prvek někdejší pískovny – dvouhektarové nebeské jezero s dešťovou vodou:

„Vznikla velká vodní plocha bez významného členění. Pro mnoho živočichů nejsou splněny jejich nároky na vhodné prostředí. Navíc se ve velkém množství vyskytuje invazní rybka střevlička východní, kterou nelze odstranit. Jde o druh, který je schopen poškodit populace jiných ryb či obojživelníků. Bohužel také velmi chybí menší tůně nebo i prohlubně, které jsou třeba jen dočasně zaplněné vodou. Ty totiž preferují některé druhy obojživelníků.“

Plachta jako vzor

Určitým prostředníkem mezi striktním lesním zákonem a přáním přírodovědců by se mohl stát nový náměstek hradeckého primátora pro oblast životního prostředí. Jestliže se dohodne pětikoalice, post by měl patřit Adamu Zárubovi (Změna a Zelení), který se v minulém volebním období angažoval v propíraném sporu o přípravu silnice vedoucí okrajem přírodní památky Na Plachtě. A právě Plachta by Marokánce mohla sloužit coby vzor.

„Má stejný obrovský edukační potenciál. Na Marokánce se podařilo udělat poměrně dost práce a je fajn, že se zastavilo navážení další zeminy i stavebních materiálů na písčité plochy. Vždyť navážka je nepříjemná nejen pro lidi, kteří se chodí koupat do jezírka. Dalším problémem byla výsadba lísky turecké, kterou způsobila jedna z hradeckých škol. Mrzí mne, že svůj plán nekonzultovali,“ říká Záruba.

Hradecký zastupitel a nejvážnější kandidát na náměstka primátora pro oblast životního prostředí míní, že na Marokánce je velký prostor pro zlepšení:

„Jde například o vymodelování břehů vodní plochy, o pestřejší reliéf a další tůně. Cílem je kombinace více vodních ploch, aby se tam zabydlela mokřadní společenství. Vhodný by byl i strmý břeh, kde by mohly hnízdit břehule. Pokud se z pískovny má stát opravdu zajímavá lokalita, nebude na to potřeba spousta peněz.“

Zásoby písku na sto let

Kdyby se na Marokánce podařila rekultivace bez navážení půdy, zalesňování, ale s drobnými tůněmi, mohly by se vrátit i vzácné druhy v čele s ropuchou krátkonohou, která tu byla ještě před zásahem. Spíš až pro další generace znamená naději na unikátní písčinu Marokánka II, tedy těžební prostor nad Krňovicemi. V hradeckých lesích je totiž největší ložisko štěrkopísku v celé republice s odhadovanými zásobami na sto let.

19. února 2019

„Druhá Marokánka má ještě exponovanější polohu přímo nad Krňovicemi, proto je velmi důležité, aby se tam při rekultivaci nenavážel žádný problematický materiál. Vznikne obrovská vytěžená plocha a těžba bude pokračovat nejspíš další desítky let. My bychom se ale podstatně dříve měli zamyslet, co z pískovny chceme,“ uvádí Adam Záruba.

„Koncepce z Marokánky I by se měla uplatnit i při rekultivaci stávající těžebny. Postupně tak vznikne síť lokalit s menšími nebeskými jezírky a dalšími krajinnými prvky,“ míní Milan Zerzán.

Přírodovědci by po těžbě nejraději viděli co nejmenší zásahy. „Ačkoliv těžba písku znamená značný zásah do krajiny, může být opuštěná pískovna přínosem pro okolní krajinu a útočištěm vzácných živočichů, rostlin či hub. Mnohé ohrožené druhy organismů, které se dříve vyskytovaly ve volné krajině, přežívají převážně v činných nebo nerekultivovaných pískovnách. Pískovny mají důležitou roli při ochraně biodiverzity na všech úrovních. Vhodně zvolený způsob obnovy může biodiverzitu podpořit, špatný může být likvidační,“ uvádí Blanka Mikátová.