Hradecký rodák, který žije v současné době ve Dvoře Králové nad Labem, přiznává, že je svým věkem zaskočen.
„Řekl bych, že můj rodný list na mě ušil boudu. Posledních dvacet let se nějak neuvěřitelně rychle propadlo v čase. Jakýsi filozof o tom řekl hezkou věc: Stárnu, aniž bych pochopil, jak k tomu došlo,“ říká malíř, grafik a literát Miloš Petera.
„Jsou ale věci, kterých, ač nerad, se musí člověk odříci. Po 37 letech jsem se musel rozloučit s partou kamarádů v tenisu. A stejně tak jsem musel odložit lyže-běžky. Zůstalo kolo a cyklotrasy včetně celoročních toulek přírodou. Pokud možno nedotčenou civilizačním marasmem. Tam relaxuji a nabírám energii. Neduhy mě zatím pronásledují ve snesitelné míře. Babička, co se dožila 101 let, mně říkala: Hochu, je to o dvou věcech, co nejvíc se hýbat a nepřejídat se. Tak se to snažím dodržovat,“ říká člen zdejší výtvarné unie.
Od roku 1973 je na volné noze, tedy ve svobodném povolání. Vystavoval na mnoha místech České republiky, v zahraničí ve Frankfurtu nad Mohanem, Curychu, Varšavě, Budapešti, Helsinkách, Hannoveru, Halmstadu a Lausanne, jeho dílo je ve státních i soukromých sbírkách i ve Švédsku, ve Spolkové republice Německo, Švýcarsku či Finsku.
Přehled malířského díla, kresby, frotáže a monotypy z let 1964–2017 uložil do monografie Stopy života, kterou v roce 2018 vydala Galerie výtvarného umění v Náchodě.
Pokora mistrů světa
„Tvůrčí posedlost už ale není v té míře jako v mládí. Po studiích jsme se cítili mistry světa, že to těm starým páprdům ukážeme, jak se dělá kumšt. Jenže, čím víc toho poznáváte, co dokázaly v profesi velké osobnosti, přichází pokora a skromnost. Alespoň by měla. Jsou ale tací, co to nedokážou domyslet, nebo myslí jen na materiální prospěch a mastí komerční šunt,“ míní malíř.
Miloš Petera
|
Absolvent Umělecko-průmyslové školy v Brně u profesora Karla Jílka v obrazech osciluje mezi zabstrahovanou stylizací krajiny či figury a čistou abstrakcí.
„Mám v ateliéru takovou svou galerii vývoje rukopisu. Od dětských let do současnosti. Byla válka a já se zápalem kreslil odznaky zbraní wehrmachtu. A hned po nich vojenská letadla. V pubertě to byly neumělé pastelové kopie obrazů Mařáka, Havránka a impresionistů,“ vypráví.
„Na studiích do nás vtloukali socialistický realismus. Cítili jsme, že to není naše parketa, i když perfektní zvládnutí řemesla je základ. Ty první kroky jinam ovlivnil kubismus a surrealismus. A ve zlatých šedesátých, kdy povolila na čas cenzura, už to byly vlivy západoevropského umění, abstrakce, strukturalismus a nová figurace,“ vysvětluje.
Při jubileu se sluší ohlédnout. „Při zpětném pohledu si myslím, že jsem udělal chybu, když jsem ke konci 60. let nevyužil příležitosti a neodešel do Prahy. Umělec potřebuje popularizovat svou práci, být znám. A k tomu potřebuje média. Pražští autoři mají takových možností hodně, zatímco ti v mimopražských regionech – a zvlášť v poslední době – se těší pramalému zájmu. Přišla nová generace redaktorů, kterou míjí zájem o výtvarné umění. A to v době Internetu, kdy je obzvláště lehké si opatřit informace,“ soudí Miloš Petera, jenž si cení přátelství se sochaři Ladislavem Zívrem a Vladimírem Preclíkem, v závěru jeho života s malířem Karlem Šlengerem, Vladimírem Komárkem i Vladimírem Boudníkem.
Zrání díla se nedá přeskočit
„Mladší kolegové to mají v dnešní době podstatně lehčí, než jsme to měli my. Řadu let jsme museli pracovat pod ideologickým tlakem a pod cenzurou. Kdo vybočil z dané lajny soc.realismu, měl problém. Zákazy výstav, zákazy publikování. Kvalitní umění obvykle vzniká pod tlakem. Ať už existenčním, nebo společenským. Proto naše generace 60. let je pojmem. Mladí dnes můžou všechno. A já často zírám, co se jako umění prezentuje,“ míní.
A přiznává, že není dobré rozdávat nestorské rady: „Proboha! Neodvažuji se mladým něco radit. Musí si projít, pokud půjdou cestou důsledné seberealizace, tím stejným, co my. Dělat vážný kumšt často bolí v osobním životě, často se člověk trápí, když jde slepou cestou a hledá tu správnou. Vždy jde o pracovní píli, o poctivost vůči sobě. A výsledky přijdou až po letech. Zrání díla se nedá přeskočit.“
Miloš Petera získal řadu ocenění, například v roce 2006 Poctu umělci v parlamentu, později medaili švýcarského nakladatelství Huebners Verlag i královédvorskou Cenu města za celoživotní dílo.
„Třešničky na dortu, vykoupené mnohaletou dřinou a odříkáním. Co obvykle přichází až ke konci života, nebo až po něm. Kdo domyslí, čím vším musí autor projít? Rozhodně to není zadarmo. A koneckonců medaile, státní ocenění, zastoupení ve státních sbírkách, zastoupení v encyklopediích umění bych dnes vyměnil za pár mladých let, ale s životní zkušeností, co mám teď,“ říká.
A čeho si cení nejvíc? „Snad, že v relativním zdraví jsem se mohl dožít těchto let a mohu pracovat. Bohužel mnoho mých kolegů, jejichž práce jsem si vážil, už není. V naši profesi to funguje tak, že obvykle vás docení, až když už nejste. Snad potom nějaké citlivé duše objeví v těch obrazech onu životní zpověď, malířovy stopy života.“