Jestli s něčím u inscenace hry Gábora Görgeyho Na koho to slovo padne nelze souznít, je to anotace „tarantinovsky laděná drsná komedie“, jíž ji hradecké Klicperovo divadlo nabízí. Samozřejmě, že jméno hollywoodského solitéra zní svůdněji než slavná absurdní hra z roku 1969, ale samo srovnání drhne.
Ne každý text, kde se mává revolverem, má co dělat s Pulp Fiction a Quentinem Tarantinem, to by mezi ně musel spadnout se svou zpackanou střelbou i Strýček Váňa. Tarantino na žánrových stereotypech totiž staví svůj vesmír mistrovského vypravěče plný zvratů, nevypočítatelnosti a precizních dialogů.
S dobou vzniku spjatá absurdní konstrukce maďarského literáta má své kvality, s nimiž promlouvá i dnes (a nejde jen o řepku), ale tato rafinovanost mezi nimi bohužel není.
Předvídatelnost konstrukce vychází už z modelové situace: pět mužů za mříží opuštěné stanice umolousaného metra, jedna pistole a u stropu klíč.
Na koho to slovo padneGábor Görgey Klicperovo divadlo, režie Michal Vajdička Premiéra: 28. května 2022 |
Čtyři z kvartetu ztělesňují každý jednu tezi, jde o gangstera, který si s revolverem vymůže slavné předky, národoveckého aristokrata, jenž je má a dovolává se jejich krve vsáklé do rodné země, intelektuála – pohrdavého humanistu a rázovitého venkovana v kroji, jenž s bodrostí zapře cokoliv za kousek katastrálního lánu. Pátý je právě s tím, kdo třímá zbraň.
Dobová alegorie či metafora o neschopnosti jakékoliv domluvy, díky níž by se hrdinové z nehostinného žaláře – z vůle autora – dostali v cukuletu, je stále aktuální.
Zkušený režisér Michal Vajdička k hradeckému debutu přistoupil hned po premiéře svého znamenitého Konce rudého člověka v pražském Divadle v Dlouhé. Na sklonku minulé sezony z lehce zaprášeného textu s patinou 60. let vystavěl sevřenou komedii stojící na jednotě místa a času i divácky vděčné nepřetržité interakci mezi herci.
Ne všichni mu to však vracejí. Přesní Jakub Tvrdík jako recidivista Cukrouš a William Valerián v roli sečtělého Moudrého ctí žánr s chladnou věrností. František Staněk coby lehce degenerovaný Milostpán a Josef Čepelka v kroji folklorní parodie Martina srozumitelně odehrají své, ale až příliš se spoléhají na své herecké stereotypy, v Klicperově divadle mnohokráte už viděné.
Nejdůležitější je však figura pátá, K. Müller ztělesněný Jiřím Zapletalem. Může se na první pohled zdát, že jeho odpudivě naslizlý oportunista, jenž co chvíli lehce shrbený a s aktovkou ovládá celé jeviště, je „přepálenou“ karikaturou, ale právě on vnáší do předem nastavené rulety s jedním číslem nevypočítatelnost, překvapení, energii a nejvíce humoru, verbálního i klaunského.
Charakterní herec, nezapomenutelný starý Karamazov, Strýček Váňa, Muž v Bílém jelenovi i neřízený drábkovský extemporista, spojuje řemeslnou bravuru se samozřejmým komediantstvím, aniž by zastínil autora. Nechodí si s pomrkáváním pro smích až na rampu, u pozorného diváka ho vyvolá i ve chvílích, kdy jen mlčí a reaguje na ostatní. V tom je Vajdičkova herecká inscenace s výbornou muzikou Michala Novinského poctivá.
Nedávná repríza ukázala, že ji ocení i starší diváctvo citlivé na každé jadrné slovo. Skvostný vtip na konci „po titulcích“ dá zapomenout i na výtku největší: na přílišnou délku. Hodina deset v komorní Besedě – byla by tu komedie řízná jako břitva.
