V upravené dodávce vyrážejí z Hradce Králové do terénu sociální pracovníci neziskové organizace Prostor Pro, kteří na sídlištích, v parcích nebo v sociálně vyloučených lokalitách pomáhají dětem a dospívajícím, kteří o to mají zájem.

„Mobilní garáž je nástroj, jak se k dětem dostat blíž. Když přijedete s takovou dodávkou na sídliště, kde bydlí stovky lidí, tak to budí pozornost. Výhodou je, že se vám může věnovat pracovník, aniž by na to kolem koukalo dalších dvacet vrstevníků. Práce na ulici totiž může být vidět zdaleka,“ říká sociální pracovnice Prostoru Pro Gabriela Lepková.

6 fotografií

Sociální práce v ulicích, pro kterou se vžil anglický výraz streetwork, se samozřejmě dělá i bez Garáže, s pomalovanou dodávkou to však má větší šmrnc.

„Přijedeme do města a jde se do ulic. Sledujeme rizikové chování, mladé lidi pravidelně oslovujeme. Máme samozřejmě vytipovaná místa, kde se děti a dospívající, kteří by mohli potřebovat naši pomoc, scházejí. Také jsme v kontaktu se sociálním odborem města, se školami, umíme spolupracovat i s policií. Lokality podle aktuální situace měníme,“ říká Lepková.

S někým se pracovníci neziskovky potkají jen jednou, ale nejlepší je, když s každým mohou pracovat dlouhodobě. Větší potíže se totiž nevyřeší hned. Někdy jsou už s dětmi či dospívajícími předem domluveni, jindy se s nimi potkávají v otvíracích hodinách.

„Mnohdy samozřejmě netušíme, s čím se na nás děti v tu chvíli obrátí, analyzujeme situaci a snažíme se zjistit, v čem jim můžeme být nápomocní. Je těžké se předem připravit, většinou řešíme situace teď a tady. Bavíme se s nimi, reagujeme,“ popisuje pracovnice.

Od klubu až k terapii

Sedmnáctileté dívce, říkejme ji třeba Lenka, před časem zemřela matka. Se ztrátou se těžko vyrovnávala. Těžko říct, jak by to skončilo, ale díky setkání s mobilním klubem už nyní víme, že je to na dobré cestě. „Dlouho jsem se plácala v úzkostech. Máma měla rakovinu a umřela. Je to těžký. Příjezd mobilního klubu do našeho města, kde doteď nebyl nikdo, kdo by mi nabídl pomoc, pro mě znamenal možnost o tom s někým v klidu nerušeně pokecat a zvládat to,“ přiznala Lenka.

Po několika setkáních s odborníky z Prostoru Pro souhlasila, že si promluví s psychologem, a chodila na terapie. „Bylo pro ni hrozně důležité, že se měla komu svěřit, s někým to probrat,“ vzpomíná Gabriela Lepková.

Jen v kraji žije okolo 80 tisíc dětí, dospívajících a mladých lidí ve věku od 6 do 22 let. Nízkoprahové služby, které mladým pomáhají v obtížných situacích, byly ještě loni přístupné pouze v devíti větších městech, z toho dvě působí přímo v Hradci Králové. Pro většinu dětí, které by to potřebovaly, je odborná pomoc stále nedostupná.

„Od roku 2018 jsme na základě vlastních analýz oslovili 15 vytipovaných měst a obcí, které se rizikovému dospívání věnují. Chtěli jsme předat naše dlouholeté zkušenosti z terénní práce i tam, kde zatím chybí. Loni jsme díky spolupráci s Královéhradeckým krajem úspěšně zahájili práci s dospívajícími v Kostelci nad Orlicí a Třebechovicích pod Orebem, od letoška k nim přibyla Česká Skalice a Úpice,“ vysvětluje ředitel Prostoru Pro David Petr.

Do každé obce jedou dvakrát týdně na šest hodin. V terénu samozřejmě sociální pracovníci neosloví každého školáka, ale skupinku teenagerů se sklonem k rizikovému chování na sídlišti prý poznají. Problém je, že v mnoha malých obcích teenageři nemají skoro nic, kam by mohli ve volném čase zajít a něco dělat. Proto tráví většinu času venku na lavičkách. „Spousta dětí na žádné jiné aktivity ani nemá peníze nebo je k nim rodiče nevedou,“ míní Lepková.

Příprava na maturitu

Řada dětí okolo dvanácti či třinácti let dosavadní zájmy a koníčky opouští, mnozí začnou pít nebo experimentují s drogami. Garáž může být i zpestřením všedních dnů. V dodávce jsou křesla, promítací plátno, umyvadlo, deskové hry, věci na kreslení, sportovní vybavení.

Pracovníci v ní dokonce pomáhají s doučováním, vysvětlují školní látku, připravují na maturitu i na jiné zkoušky. Pokud na to stačí, pomohou sami, mají i dobrovolníky, kteří případně konkrétní látku doučí. Potenciál na práci v terénu je takřka v každé obci, někde jsou však sociální pracovníci potřeba víc než jinde. Města nejsou vybrána náhodou, například v Úpici jsou sociálně vyloučené lokality dlouhodobým tématem, o kterém portál iDNES.cz pravidelně informuje.

„Ve všech spolupracujících městech jsme se setkali s pozitivním přístupem vedení i úřadů. Cítím u nich chuť měnit věci k lepšímu a spolupráci rozvíjet. Výsledky se neobjeví ze dne na den, ale posun v práci s mladými je znát už teď,“ chválí si ředitel Petr.

Neformální, nebo dokonce náhodné setkání se sociálním pracovníkem v ulicích obce a ve známém prostředí může být pro mnohé zlomovým okamžikem, který konečně povede ke změně, protože jít za psychologem nebo jiným odborníkem je často pro dospívajícího nepřekonatelné. Není snadné se rozhodnout, že se potřebuji svěřit autoritě a něco s tím udělat.

„Školy nás zvou do hodin, kde se představíme, a děti už pak vědí, když nás potkají venku, že jsme to my a že se k nám mohou hlásit,“ poznamenává Lepková.

Posloucháme

O spoustu dětí, s nimiž odborníci z Prostoru Pro pracují, nikdo neprojevuje velký zájem, někdy ani rodiče. Kontakt se sociálními pracovníky, kteří se třeba jen zeptají, jak se jim vede, je pro ně něco nového a neznámého. Hlavní je, aby někdo poslouchal. Nehodnotil, nesoudil, ale vyslechl. Služba je dobrovolná, dítě může kontakt odmítnout.

Nejvíce dětí je od dvanácti do sedmnácti, trápí je nefunkční rodinné nebo vrstevnické vztahy, problémy ve škole a v poslední době i duševní potíže. „Bezpochyby to souvisí s covidem, ale tento nastupující trend jsme zaznamenali už před pandemií,“ podotýká Lepková. Děti trpí úzkostmi, mají pocit odcizení. Příčinou „nových“ problémů bude zřejmě i virtuální svět, do kterého mládež utíká. O pomoc je zájem, letos už služba eviduje na 300 klientů.