Začalo to asi před deseti lety, trochu z nutnosti, trochu z rozmaru. Jaroslav Horák z Černilova na Hradecku potřeboval opravit objekt pro čerpání vody ze studní na louce u výjezdu ze vsi na Libřice. Původní obyčejnou boudu proměnil v malovaný domek jako vystřižený z pohádky. Zanedlouho přidal i další výtvarné prvky.
„Pojal jsem záměr ji trochu zvelebit, aby se na ni nechalo koukat. Udělal jsem sedlovou střechu, trochu to nazdobil oknama a ponatíral. To byl začátek. Pak to pokračovalo tím, že jsme měli povinnosti dávat po restituci věci do pořádku a v jedné lokalitě na Hořicku jsme museli skácet staré topoly. Čisté dřevo se odprodalo, ale sukaté nikdo nechtěl. Řekl jsem, ať mi hoši přivezou fůru, že z toho něco vytvořím. Tak vznikl první, my tomu říkáme černilovský, Manhattan. Různě jsem to vyfrézoval a ponatíral a udělal různé patvary střech,“ vzpomíná Jaroslav Horák na začátky tvorby.
Louku i další pozemky získal v restituci. Řezbařina je pro něj koníčkem, sám je původně elektromechanik, který se však kvůli rodinnému podniku musel přeorientovat na mlynářství. V restituci se rodině vrátily předměřické Mlýny Voženílek, kterým roky šéfuje. Odreagovat se chodí do stodoly, kde pracuje se dřevem i s dalšími materiály. Vytváří třeba mozaiky z rozbitých keramických dlaždic.
Buňky po máti
„Když je člověk už před hrobem, říká si, že všechno nestojí jen na penězích. Nějaké buňky mám asi po mojí máti, která tohle uměla. Vyřezávala krásné rámy k obrazům nebo dělala šperkařinu z novodurových trubek. Všechno to bylo precizní, s tím se dalo jít i do společnosti,“ usmívá se Horák na zahradě svého domu v Černilově, kterou zdobí další výtvory. Inspiraci sbírá na cestách i v běžném životě.
„To chodí tak nějak samo, jako s tímto kmenem,“ ukazuje autor na nejnovější výtvor u silnice na Hradec Králové. „Kolem jsem udělal abstraktní postavy, to jsou mimozemšťani, kteří pasou dvě ovečky. Když se mě na to někdo ptá, říkám jim: To si všimli mimozemšťani, jak úžasná obec je Černilov, a přišli se na ni podívat. Protože Černilov je opravdu dobrá obec pro život.“
K vůbec prvnímu souboru soch na louce za Černilovem Jaroslava Horáka kdysi inspirovala cesta do rajeckých lázní. Ve Velkých Karlovicích si všiml ztrouchnivělého pařezu u cesty, který kdosi nazdobil. Napadlo ho stejnou věc udělat u Černilova.
„Ne kopii, ale něco v tom duchu. Pak se ukázalo, že člověk udělá radost nejenom sobě, ale i kolemjdoucím,“ vzpomíná.
U silnice z Černilova do Libřic tak vznikl soubor soch, který připomíná malované včelí úly. Přitom jde o atrapy. Autor prý vše tvoří jen jako potěchu pro oko. Na procházku tam vyráží hlavně maminky s dětmi.
„Později jsem tam udělal taky studánku, tam permanentně teče voda a děcka se tam cachtají a užívají si to,“ pochvaluje si autor.
Když mlynář staví mlýn
Dosud nejvýraznějším Horákovým počinem je stavba větrného mlýna na kopci při okraji Černilova. Vidět je z několika směrů a přijíždějící hned poznají, že vesnice je blízko. Betonový mlýn s malovanými okny i lopatkami se rychle stal dominantou. Uvnitř jsou i prostory pro menší kulturní akce. Stavba mlýna byla pro Horáka srdeční záležitostí.
Jaroslav Horák postavil u Černilova na Hradecku pestrobarevný větrný mlýn s malovanými okny i lopatkami, které pohání elektromotor.
„Mám úžasný vztah k holandským mlýnům. Kdybych si tam jeden mohl vzít a převézt ho sem, udělal bych to, jenže to samozřejmě nejde. Tamní mlýny vynikají úžasným řemeslem, atmosférou krajiny, vody, zasazením staveb a hlavně propracovaností, to je něco úžasného. Jednou jsem v nějakém časopise objevil obrázek mlýna. Říkal jsem si, že když se sejdou hvězdy a já budu moci postavit větrný mlýn, chci ho postavit po našem, po černilovsku, jak si ho namyslím, ale chci barevný. To byl impuls k barevnosti, nekopírovat mlýny holandské, ale udělat si to podle sebe. Mám moc rád pastelové a výrazné barvy,“ popisuje vznik jednoho z výletních cílů v okolí Hradce.
Lopatky větrného mlýna se sice při naší návštěvě otáčejí, ale nepohání je vítr. Pod střechou se schován elektromotor s časovačem. Mlýn vznikl už před šesti lety, ale podle Horáka stále není dokončen. Uvnitř je kromě vstupu jedno patro s přednáškovým sálem o průměru osm metrů. Po obvodu jsou lavice a pojízdné špalky na sezení. V sousedství je i sociální zařízení a v době covidu vedle vyrostl „černilovský stonehenge“, který už posloužil i jako zázemí pro svatbu. U něj jsou i dva nové přístřešky.
„Já se přiznám k jedné věci. Když jsme po revoluci se současným starostou a dalšími diskutovali o budoucnosti Černilova, hledali jsme, jak vesnici zviditelnit. Nikdo nemohl na nic přijít. Samozřejmě se tady udělala spousta práce, Černilov je supr vesnice, ale to zviditelnění se nepovedlo. A tak mi udělalo radost, že toto posloužilo i k tomu prvotnímu záměru,“ těší Jaroslava Horáka.
Mimozemská galerie
Autor nezahálel ani letos v zimě. Na louce mezi Černilovem a Hradcem Králové vybudoval pestrobarevnou galerii, které dominuje zmíněný kmen s tulipány, s dvěma ovcemi a skupinou mimozemšťanů. Už před lety Horák na louce táhnoucí se k rybníku vysázel vrby. Protože pozemek bývá často zavodněný, dal lokalitě jméno Galerie Mokrá louka. Turistům nabízí i lavičku, stojí přímo u cyklostezky do krajského města.
„Já se pohybuji v takové rovině – co mě napadne, to dělám. V našem parku na Hořicku na podzim fouklo nějak víc a shodilo mi to metrový dub. Byly z něj tři čtyřmetrové kusy. Dvě klády šly rozřezat, ale třetí díl už se začal větvit. Pilař mi povídá: Nechtěl bys z toho zase udělat nějakou tu tvoji vopičárnu? Když jsem viděl, co by s tím bylo za práci, odvezl jsem to na louku a napadlo mě, že by z toho mohl být tulipánový strom. Abych z toho zas něco vytvořil, mě vlastně donutil člověk z pily. To by se Holanďani divili, že v Černilově vyroste strom, na kterém je deset tulipánových květů,“ říká s úsměvem.