Jedním z mála míst na území někdejšího Vojenského výcvikového prostoru Prameny ve Slavkovském lese, které si dodnes uchovalo charakter lidského sídla, je Kostelní Bříza. Obec, která se rozkládala na ploše 86 km čtverečních a patřilo k ní 11 osad se zhruba půl tisícem obyvatel, unikla naprosté zkáze jen proto, že zelené a k tomu ještě komunistické mozky, které zdejšímu kraji tenkrát vládly, přece jen potřebovaly někde bydlet.
Z původního domovního fondu se sice zachovalo jen nějakých 15 stavení, přežil tu ale barokní kostel sv. Petra a Pavla, vystavěný v roce 1802 na místě daleko staršího svatostánku. Z něho pochází zvon s vyrytým letopočtem 1483 i vzácné kamenné prvky zakomponované do fasády nového kostela, z nichž nejstarší je románský reliéf čtyř světců, pocházející pravděpodobně ze 13. století.
Kostel, který dal obci její původní jméno Kirchenbirk, už měl taky namále, po odchodu vojska z obce z něj udělali sklad brambor a hnojiv a prochátral se až do havarijního stavu. Spása přišla v roce 2002, kdy objekt do správy převzala zdejší „Nadace pro děti“ a péče, kterou mu věnuje, už začíná být vidět; kostel má novou střechu a fasádu, do které je zasazeno několik kamenných reliéfů.
V bezprostředním sousedství kostela stojí další chlouba Kostelní Břízy, Zartnerův hostinec. Citlivě zrestaurovaná hospoda z druhé poloviny 18. století se zděným přízemím, hrázděným patrem a mansardovou střechou už třikrát posloužila filmařům, naposledy v roce 2007 k natáčení filmu Boží duha s Milanem Kňažkem a Markétou Hrubešovou v hlavních rolích; ano, toho filmu, za jehož uvedení v hlavním vysílacím čase od 20:00 dostala Česká televize pokutu 50 tisíc kvůli brutálním scénám, natáčeným právě v Zartnerově hostinci.
Tady se zastavil čas
Vydáme-li se z Kostelní Břízy dál na jih do centrální oblasti Slavkovského lesa, octneme se zakrátko v místech, kde se v 50. letech minulého století zastavil čas. Po cestě vinoucí se malebným údolím Velké Libavy dojdeme brzy na místo, kde ještě po 2. světové válce pracoval mlýn, pojmenovaný po jednom z majitelů Dorschnerův.
Velké Libavě se tady postavil do cesty strmý a vysoký skalní ostroh, který říčka obtékala ostrým obloukem a zřejmě přitom ztrácela na síle a vydatnosti, což poslední předválečný majitel mlýna vyřešil tak, že v roce 1926 nechal ostroh prokopat asi 200 metrů dlouhým tunelem. Mlýn byl krátce po válce zbořený, tunel je ale dodnes funkční a slouží jako přivaděč vody pro malou vodní elektrárnu.
K mlýnu patřil i rybník, který je dnes zarostlý křovím a k nebi z něj trčí bělavé pahýly dávno mrtvých stromů. Toto trochu strašidelně vyhlížející místo je od roku 2016 chráněno jako Evropsky významná lokalita „Močál u Bystřiny“.
O pár stovek metrů dál se ještě v polovině minulého století rozkládala osada Reichenbach, písemně zmiňovaná už v roce 1370. V roce 1921 tu ve 27 domech napočítali 169 obyvatel, o třicet let později už ale z osady, po válce přejmenované na Bystřinu, nezůstal kámen na kameni. Až dlouho po zrušení vojenského prostoru bylo na základech zničených stavení postaveno několik rekreačních stavení, dnes je v nich trvale hlášeno šest lidí.
Obec zlikvidovaly buldozery
Asi půl druhého kilometru dál proti proudu Velké Libavy stávala obec Krásná Lípa, písemně rovněž zmiňovaná už ve druhé polovině 14. století na seznamu leuchtenberských lén, tehdy ovšem pod svým původním německým názvem Schönlind (české jméno dostala až v roce 1923).
Největší rozkvět zažila v první polovině 19. století, kdy tady dokonce krátký čas pracovala železná huť a v roce 1847 zde napočítali později už nikdy nepřekonaných 880 duší. Po druhé světové válce se odsunem Němců vylidněná vesnice stala součástí vojenského prostoru a posloužila jako terč cvičné dělostřelby. Za oběť jí padly úplně všechny domy včetně zámku z 18. století, jejich rozvaliny pak v roce 1953 rozhrnuly vojenské buldozery a o zbytek se postarala všemocná příroda.
Jedinou viditelnou nemovitou památku na Krásnou Lípu najdeme vysoko ve stráni na pravém břehu Velké Libavy, přímo nad hrází vodní nádrže Rovná, ve které zmizela část někdejší obce obývaná převážně Židy i se synagogou, která jim sloužila.
Jen mimochodem – ta přehrada je „pomníkem“ jednoho z usnesení vlády Československé socialistické republiky, která v roce 1960 rozhodla vybudovat v prostoru zrušeného VVP Prameny „socialistickou vesnici“ sovětského střihu. Paneláková vesnice jménem Rovná byla bůhvíproč postavena na náhorní plošině v nadmořské výšce 750 metrů a kromě jiných neduhů ji trápil i nedostatek pitné vody, který měla vyřešit právě vodní nádrž na Velké Libavě. Nevyřešila, voda v ní neměla patřičnou kvalitu, Rovná byla napojena na páteřní vodovod od Kostelní Břízy a přehrada se od té doby úspěšně zanáší bahnem. To je ale jiná kapitola…
Židovský hřbitov
Vydáme-li se od hráze vyšlapanou pěšinou do poměrně příkrého svahu, octneme se po asi dvou stech metrech na místě posledního odpočinku krásnolipských Židů. Nekropole, založená tady pravděpodobně před rokem 1680, se rozkládá na ploše asi 800 m² a je zde evidováno 112 náhrobků s hebrejskými nebo německými nápisy. Přečíst a přeložit se jich podařilo 73, nejstarší z nich pochází z roku 1755, dalších 12 je ze 2. poloviny 18. století a nejpočetnější skupinu tvoří náhrobní kameny z let 1800 až 1850, kterých je 36.
Podle množství kamínků pokládaných lidmi na náhrobky na znamení, že se za zemřelé modlí, se dá soudit, že takových lidí sem chodí víc, než by člověk očekával. Krásné místo, které rozhodně stojí za návštěvu!
