Tomáš Fexa řediteluje hned dvěma domovům pro seniory v Hroznětíně a Ostrově a s příbuznými svých klientů přichází do častého kontaktu. I proto si může dovolit tvrdit, že většina lidí má předsudky, které je zahánějí do kouta a nevidí cestu ven. Takovým nabízí jednoduchý recept, který se mu v praxi osvědčil už mnohokrát a pomáhá mladým i starým.

Proč je dobré začít se zajímat o umístění příbuzných do domova právě teď?
Za tu dobu, co se seniory pracuji, už bohužel vím, že nejtěžším obdobím je pro ně většinou zima. Nemohou vůbec ven nebo ne tak často. Kritické období pak může být i jaro, kdy už jsou prostě i mnohými nemocemi a životními obdobími unaveni. Po roce s covidem obzvlášť.

Dá se obecně říct, kdy nejpozději by měla rodina začít o podání žádosti vůbec uvažovat?
Kéž by to bylo tak, že bychom si všichni dokázali více připouštět, že i stáří je součástí našeho života, provázejí ho nemoci a ty, že souvisejí s bezmocí. Troufl bych si říct, že už kolem tabulkového věku seniorů, tedy od 65 let výše je čas to řešit. Tedy s předstihem.

Není to přece jen trochu brzy?
V našich krajích není slovo prevence dobře vnímané, to je ale velká škoda, protože usnadňuje život všem. Dám vám příklad. Když zemře v manželství první žena, partner obvykle ztratí pravou ruku, na kterou byl třicet nebo čtyřicet let zvyklý, a tak začíná velmi rychle strádat. Děti pak nemusejí vždycky třeba i nepřetržitou péči o něj zvládnout a jeho ženu mu suplovat. Problém je na světě. Proto je tak důležité podat si žádost dopředu v předstihu třeba i pěti let.

I když bude jenom ležet v šuplíku?
To přece nevadí. Doporučuji podat ji třeba i na pět domovů do padesáti kilometrů od bydliště. Prostě tam jen tu žádost dát. Ne ve smyslu, my vás, naši milí, chceme odložit a prodat váš byt nebo dům. Jde spíše o to myslet na budoucnost. A také je třeba si připustit, že zdravotní stav se může u seniora zhoršit během několika málo týdnů a když není nic zařízené, je to zvláště v Karlovarském kraji velký problém.

Kdo je váš typický klient?
Nejčastěji přicházejí senioři kolem osmdesátky, u kterých už je potřeba, aby se o ně někdo denně staral. Zdaleka není pravidlem, že všichni naši klienti jsou s Alzheimerovou demencí nebo imobilní na vozíku. Být závislý na pomoci druhých neznamená vždy to, že není schopen ničeho. Obstará se, ale už může být sám sobě do nějaké míry nebezpečný.

Jak to mohou příbuzní včas odhalit?
Třeba podle toho, že se opakovaně stane, že si senior dá mléko na sporák a jde si popovídat k sousedovi. Nemusí to vždycky skončit požárem, je to ale náznak toho, že už se něco děje. Nebo když mu donesete oběd a druhý den ho najdete na kuchyňské lince netknutý, stejně jako třeba léky.

Co když nemám jako dcera nebo syn odvahu s ní o tom mluvit?
Ideálně by to mělo být tak, že první, kdo by měl ten impuls dát, je praktický lékař, který má vašeho seniora na starosti. Ne vždycky to tak bohužel chodí, i když je to přirozený postup. Lékař svého pacienta zná a dokáže nejlíp odhadnout, kdy nastal čas si žádost do domova podat. Znám ale mnoho rodin, které se odvážily a šly do toho samy, aniž by čekaly na lékaře nebo to řekly rodičům. Dnes jsou za to rády. Jejich senior péči domova sice zatím nepotřebuje a je možné, že ji ani nebude muset nikdy využít. V případě náhlé změny jeho zdravotního stavu si pak ale rodina nemusí dělat starosti.

Domovy pro seniory jsou už téměř rok zavřené, cizí se do nich hned tak nepodívá. Podle čeho vybírat?
Asi bych nejdříve všechny domovy do padesáti kilometrů obvolal. Také bych se poradil na sociálním odboru ve městě, kde bydlím, abych získal informace o tom, kde jaké domovy v okolí jsou. Také doporučuji vyhledat si je na internetu a zjistit, jak se ten který domov tváří – co tam o sobě píší, jaké fotografie sdílejí. A když pojedete kolem, prohlédněte si domov alespoň zvenku. A nebojte se zazvonit, třeba i přes okno vám žádost podají, nebo se domluvíte a pošlou vám ji. Ten první kontakt je velmi důležitý, tedy to, jak se k vám zachovají i v této složité situaci.

Jak se zbavit výčitek z toho, že se vlastně chystám rodiče odložit?
To je předsudek, ve skutečnosti s tím obvykle nemá starší generace až takový problém. Není to pravidlem, ale dost často se stává, že to naopak senioři uvítají. A i když je žádost teprve podaná a nástup v nedohlednu, mají nakonec ihned sbaleno, aby byli připraveni, až jim z domova zavolají. Mnohdy se skutečně bojíme toho, co není, a zbytečně si tak komplikujeme život.

Takže radíte sednout si ke stolu a říct si to z očí do očí?
Ano, i když je komunikace mezi generacemi někdy velmi složitá. I přesto je důležité hledat cestu, jak něco nezanedbat a nespoléhat se na to, že to za nás udělá někdo jiný. Neudělá.

Jak to senioři obvykle berou, máte o tom zprávy?
Je to velmi rozdílné. Ale někteří mi úsměvem nebo slzami, to když v tom vypětí žili celá léta, pak vyprávějí, co jim na to rodiče řekli: „To vám to trvalo, než jste s tou žádostí přišli. Už nechci koukat na to, jak vám to nejde se o mě starat. Máte svého dost.“

Hodně lidí se chce přesto starat do poslední chvíle. Co byste poradil jim?
Samozřejmě je vždycky lepší, aby žil senior v klidu doma, kde je rád a kde to zná, má odkrokovanou vzdálenost od stolu k lednici, od postele na balkon a kde co nechá, tam to také nejde. Je přirozené být doma ve svém prostředí, pokud péči o něj rodina bez obtíží zvládá. My se tu bavíme o náhradním řešení při náhlé změně zdraví k horšímu.

O jakou náhlou změnu se může jednat?
Třeba když rodič z nějakého důvodu skončí v nemocnici a lékař vám jednoho krásného dne oznámí, že vám jej za týden nebo za dva propustí, ale že už nebude soběstačný. Pak se z toho může stát doslova noční můra, protože narychlo není obvykle seniora kam umístit, všude bývá plno.

Co mohou v takové situaci dělat?
Hodně lidí je přesvědčených, že musí vrátit všechnu péči, kterou od rodičů dostali. Ale to je nereálné a nikdo by to po nás ani neměl chtít. Není totiž nic komplikovanějšího, než se starat o toho nejbližšího.

Proč myslíte?
Protože tu přirozenou stopku, kterou máme v sobě třeba vůči kolegům v práci, jsme kvůli své mámě nebo tátovi obvykle schopni neustále posouvat, ale na úkor sama sebe. Nepřipouštíme si, že i my máme nějaká omezení a potřeby. Poslouchal jsem to už mockrát. Že v noci se ti pečující dívají na telefon, jestli je rodič neshání a nepotřebuje jejich pomoc. Někteří se na rodiče dokonce jezdí v noci dívat, aby je zkontrolovali. Pak jsou mnohdy vyčerpaní, přetažení a hrozí, že budou sami potřebovat péči od druhého.

Dá se tomu předejít tím, že si najmu pečovatelku?
Přesně tak, protože do stavů vyčerpání nás při péči o blízké může dostat právě ten pocit, že to přece všechno musíme zvládnout. Nemusíme! Pečovatelská služba uklidí, nakoupí, zdravotnická služba podá léky nebo třeba inzulín, dobře fungují i osobní asistence nebo pak i mobilní hospice. Pomůžu nejen sobě, ale i svému rodiči. Naučí se totiž důvěřovat i někomu jinému a mluvit s ním o tom, co mu je nebo co ho trápí. To je pro některé seniory paradoxně mnohem snadnější, než se svěřovat vlastním potomkům. Ve finále se tak uleví všem.