Přímý kontakt mezi učitelem a žákem velmi chybí, říká chebská kantorka

  10:16
Už více než rok se školáci v Česku vzdělávají na dálku. Ze škol se přesunuli do domácností. Děti se učí u stolu v kuchyni, u konferenčního stolku v obýváku nebo třeba v posteli. Některé se škole nevěnují takřka vůbec. A změna je v nedohlednu. Podle ředitelky 6. základní školy v Chebu Štěpánky Dostálové je distanční výuka dlouhodobě neudržitelná.

Štěpánka Dostálová, ředitelka 6. základní školy v Chebu | foto: Martin Stolař, MAFRA

„Nejsme schopni přinutit všechny děti, aby se do výuky aktivně zapojovaly,“ říká Štěpánka Dostálová.

Máme za sebou rok covidového vzdělávání. Jak to vypadalo loni, když se s výukou na dálku jako s úplnou novinkou začínalo?
Když nás loni v polovině března uzavřeli, byla to pro nás zcela nová situace, na kterou jsme nebyli vůbec připraveni. Nicméně jsme se v průběhu dvou týdnů zmobilizovali a nastavili funkční školní informační systém, který dětem umožňoval e-learning a vzdělávání přes Google Meet. Pro učitele začalo období technického vzdělávání a otevřeně, pro mnohé to bylo opravdu tvrdé.

V jakém smyslu?
Na jaře měli učitelé z techniky velký respekt. To se muselo změnit. Nabídli jsme jim online školení, individuální školení, soustředili se na sebevzdělávání ve stávajících programech, nabízeli jsme možnost získávat zkušenosti prostřednictvím našich IT specialistů i jeden od druhého. V podstatě každý, kdo se něco naučil, sdílel novinky se svými kolegy. Je pravda, že kvalita výuky nebyla na takové úrovni, jako je dnes, ale tu možnost vzdělávání online formou jsme dětem poskytli a myslím, že velmi dobře. Hledali jsme neustále další nástroje a možnosti, jak dětem vzdělávání usnadnit. Pro nás učitele to byla obrovská výzva.

Jak vnímali změnu žáci?
Situace byla i pro ně zcela nová. A snad i proto byly děti zpočátku nadšené a na školu online natěšené. Přestože tehdy byla výuka nepovinná, byly akční, výuky se účastnily rády a s nadšením. Měli jsme samozřejmě i žáky, kteří se nezapojovali do online výuky a pro úkoly ve formě tištěných materiálů si chodili do školy. Ale obecně se dá říci, že děti byly daleko vstřícnější, otevřenější a ochotnější pracovat. To se však postupně změnilo.

V čem?
Velký rozdíl je v tom, že jsme nyní velmi dobře technicky vybaveni. Děti se naučily dobře pracovat ve školním informačním systému, umí spolupracovat v interaktivním prostředí, přikládat fotografie, soubory a odesílat úkoly. Což je skvělé, na druhou stranu už ale ztrácejí motivaci, chuť a pozornost. To jsme názorně viděli, když mohli do školy chodit prvňáci a druháci. Je zřejmé, že děti potřebují sociální kontakty, zejména ten s paní učitelkou. Technika je nenahradí.

Je rozdíl mezi výukou tehdy a nyní?
Z mého pohledu vidím, že učitelé se neskutečně posunuli, a to velmi výrazně. Co se týče online hodin, vedou je aktivně, využívají online nástroje, jejichž prostřednictvím děti do procesu zapojují, využívají nejrůznější hlasování, doplňování, úkoly přímo v hodině. Využívají i našeho školního systému, kde je možné vytvářet různé testy a interaktivní úkoly, nahrávat obrázky, různé podcasty a odkazy na videa. Učitelé už dnes umějí pro žáky vytvořit třeba únikové hry, aby jim vzdělávání zpestřili. Využívají sdílenou interaktivní tabuli Jamboard, kde je možné pracovat ve skupinách. Zároveň ale vidím, že nastoupila obrovská únava. A to jak u učitelů a rodičů, tak zejména u dětí.

Jak se únava projevuje?
Upadá především pozornost, a byť se učitel snaží sebevíc, už není v jeho silách ji udržet. Ta distanční výuka už trvá velmi dlouho. Přímý kontakt učitel – žák v procesu vzdělávání velmi chybí a na výuce to je znát. Učitel musí žáky neustále podněcovat k nějaké práci. Jenže leckdy to už nestačí. Mnohé děti se běžně vymlouvají na výpadek signálu nebo prostě nedávají pozor, protože na vedlejší záložce hrají nějakou hru. Unaveni jsou i rodiče. Někteří než aby dítě složitě nutili do plnění úkolu, tak jej raději vypracují sami. Starší žáci pak navzájem úkoly opisují, což poznáme celkem snadno, protože odevzdají kopie i s chybami. Ano, kolektivní práci oceňujeme, ale musí se na ní podílet všichni. To ale není tento případ.

Zhodnoťte rok distančního vyučování, co se týče kladů a záporů...
Naučili jsme se komunikovat jiným způsobem. Je skoro neskutečné, co všechno učitelé a žáci za tak krátkou dobu jednoho roku zvládli a o kolik se ve svých dovednostech posunuli. Ale ukazuje se, že dlouhodobě to není správný směr, alespoň ne pro všechny. Ztrácíme děti, jejichž rodiny nevidí ve vzdělání tak významnou hodnotu. Když se z výuky zcela odpojí, máme jen omezené možnosti, jak je motivovat a podporovat ve vzdělávání. Starší žáci se do hodin připojují z postele, jsou v pyžamu a teprve po deváté se rozkoukávají. Neučesaní, neumytí u výuky pak snídají. Ztrácejí základní návyky, smysl pro povinnost, prostě jim chybí řád.

Je to náročné i pro učitele, který musí neustále sledovat a nabízet činnosti, aby děti upoutal. Ale to je čím dál těžší a náročnější. Několik hodin denně před monitory a webkamerami je pro většinu učitelů náročné po fyzické i psychické stránce. Přetížení přitom není jednorázové, po kterém by mohli při nejbližší příležitosti načerpat nové síly, ale dlouhodobé. Bez světla na konci tunelu.

Je možné tuto formu výuky nějak zpestřit?
Snažíme se situaci, která je i pro děti nesmírně náročná, nějakým způsobem odlehčit. Neustále přicházíme s něčím novým, vymýšlíme různé soutěže. Abychom podpořili čtenářskou gramotnost, vyhlásili jsme například literární soutěž, děti malovaly návrh obalu knihy, kterou právě četly. O nejhezčím se pak hlasovalo na webových stránkách školy. Teď budeme soutěžit o nejkrásnější velikonoční kraslici. To je akce, s níž přišel žákovský parlament, který se i přes nepříznivé období schází, samozřejmě také online.

Dá se takto na dálku pomoci žákům, kteří učivo nezvládají?
Pro ně jsme rozjeli doučování, což třeba loni na jaře nebylo. K běžným hodinám v rozvrhu nyní mají dvakrát v týdnu možnost přihlásit se na doučování. To zajišťují asistenti pedagoga a vychovatelé, kteří se po dohodě s učitelem připraví a většinou druhý den dětem látku dovysvětlí. Pomoc nabízejí i učitelé formou individuálních konzultací. Jsou tu pro žáky pravidelně dvakrát týdně, po domluvě i častěji. Pomoc poskytujeme rovněž v rámci projektu Šablony. Doučujeme i žáky s odlišným mateřským jazykem.

Spolupracujeme také s nadací Člověk v tísni, která dětem poskytla techniku a také nabízí doučování. Zároveň se nám podařilo pro děti získat techniku z nadace Nory Fridrichové. Nově jsme zavedli online večerní čtení. Paní učitelky a paní vychovatelky čtou dětem večer pohádky, mnohdy poslouchá celá rodina. Tady nám nevadí, když už jsou dětičky v postýlkách.

Nápor, který distanční výuka představuje, je obrovský. Jak to vidíte do budoucna?
Myslím, že dlouhodobě je tato forma výuky neudržitelná. Nejsme dlouhodobě schopni přinutit všechny děti, aby se do výuky aktivně zapojovaly. Takovéto vzdělávání vyžaduje velkou vnitřní motivaci a sebekázeň, což je i pro mnohé dospělé problém, natož pro děti. Jejich skutečné znalosti budeme muset prověřit, teprve až přijdou opět prezenčně do školy. Myslím si ale, že stávající forma výuky bude mít velký dopad na znalosti dětí. Že jim budou kromě znalostí a vědomostí chybět i důležité návyky.

Navíc se ukazuje, že výuka přes počítač je zdlouhavější a pomalejší. Není možné všechno probrat do detailu jako ve škole, chybí okamžitá zpětná vazba, kdy učitel pouhým pohledem do třídy zjistí, zda děti chápou, zda dávají pozor, a může okamžitě reagovat. Pokud bude současný stav trvat až do června, obávám se, že to hlavně nižší ročníky odnesou. Protože dohnat učivo v takovém rozsahu, jaký je daný ve školním vzdělávacím programu, nebude možné. Bude nutné udělat nějakou revizi, učivo nějakým způsobem poupravit, přizpůsobit, aby jej žáci byli schopni zvládnout.