Když pracoval v Projektovém a vývojovém ústavu ve Staré Roli, měl Rudolf Chlad z okna výhled přímo na hřeben Krušných hor. Jeho kolega projektant mu jednou řekl, ať jde k horské službě, protože potřebuje dobrovolníky. Rád lyžoval, projektování ho nebavilo, tak souhlasil. 

„Na lyžích pod Klínovcem jsme se poznali s mojí ženou Dagmar a bylo to raz dva. Vzali jsme ruksak a z Karlových Varů jsme se nastěhovali do bývalých jatek na Božím Daru,“ říká Rudolf Chlad, bývalý dlouholetý náčelník horské služby. V nejvýše položeném českém městě bydlí manželé většinu života.

Jaké byly začátky v Božím Daru?
Místo u horské v tu chvíli nebylo, takže jsem dělal rok stavební dozor na vlecích na Klínovci. Stará jatka byla hrozná zbořenina, ve které nebylo nic kromě gauče a židle, které jsme si tam dali. Byl to nový začátek. Pak jsem se dostal k horské službě. V 74. roce jsem u ní začal dělat brigádu a pak jsem se stal stálým zaměstnancem.

Kdy jste dostal nabídku stát se náčelníkem?
Kousek nad naší nynější chalupou byla zadrátovaná hranice a chodili tam „péesáci“ v bílém oblečení s bílými lyžemi a kontrolovali ji. Hlídali nejen hranici, ale také nás. Měli nás na starosti třeba dva policajti a všechno měli poznamenané. Třeba i to, když ke mně přijeli kluci z Bergwachtu, čili německé horské služby, a měli na autech západní značky.

Když jsem měl v roce 1988 začít dělat náčelníka Horské služby Krušné hory, zazvonil u nás doma policajt v civilu. Chtěl se mnou jít na stanici horské služby. Vyptával se na vše možné, proč mám podle policie negativní pohled na komunistickou stranu a režim a proč jsem odmítl kandidaturu do KSČ. Funkce náčelníka horské služby byla totiž v té době nomenklaturní funkcí, náčelník musel být komunista.

Co jste mu řekl?
Řekl jsem, že z osobního důvodu. Měl jsem malé děti a bylo to hrozně nepříjemné. Pak jsem mu řekl, ať si to na horské prohlédne. Měl jsem vždy ve všem pořádek a říkal jsem mu, jestli mu nestačí, že tu pracuji i soboty neděle, služby dělám zadarmo a že do komunistické strany prostě nepůjdu. Tak jsme se rozloučili a on říkal: „Pane Chlade, budete dobrý náčelník.“ A tak jsem se jím v roce 1988 stal, aniž bych šel do KSČ.

Proč jste si s vaší paní vybrali k životu Boží Dar, a ne třeba Jáchymov?
V Jáchymově na radnici jsme se brali, ale Boží Dar byla horská vesnice a my jsme chtěli do hor. Jáchymov byl zpustošený, nic moc pěkného. Boží Dar návštěvníci přirovnávali k westernu. Všechny chalupy, které tvořily historické centrum, byly zděné a pobité dřevem a lidem tu scházeli už jenom střílející kovbojové. Město bylo postavené v 16. století, kdy se tu těžilo a stejně jako v Horní Blatné nebo Abertamech tu bylo náměstí, chalupy a další zástavba. Měli jsme to tu hrozně rádi.

Dostali jste se domů i v zimě?
Když jel někdo na Boží Dar v tu dobu, kdy jsme tu začínali, jel prostě do hor. Kolikrát nás z autobusu vysypali v Jáchymově, protože to klouzalo a my museli nahoru pěšky. Protože tu ještě byli vojáci a pohraniční stráž, v abertamské zatáčce jsme jim museli ukázat kartičku, jakousi propustku, abychom se vůbec dostali domů. Bylo to tradiční horské středisko, lidé se večer scházeli v hospodě, povídali si, přes den byli na lyžích, každý znal každého a každému taky pomohl. Třeba když mi přivezli osmdesát metráků uhlí, najednou se tady objevili kamarádi s lopatami, pomohli mi, pak já jim a všechno fungovalo.

Kdy se začalo město proměňovat?
V podstatě až v devadesátých letech. Předtím tu byla spousta podnikových chat a podniky do nich moc neinvestovaly. Lidé sem ale jezdili a znali se. Až po 90. roce začali mít o chalupy zájem podnikatelé a začali je předělávat na penziony. Pak je prodávali a došlo k tomu, že většina je využívaných jen na Vánoce nebo Velikonoce. Pro lidi je to investice, ale nejezdí sem, nejsou to horalové. To je třeba případ satelitu před hřbitovem. Jeho součástí jsou i chaty k takzvaně trvalému bydlení, ale lidé tam nejsou. V satelitu ve spodní části Božího Daru bydlí jedna rodina.

Čekal jste takovou proměnu?
Varovali nás před tím kamarádi ze Špindlerova Mlýna, kde se to stalo ještě daleko dřív. Starosta Špindlu, také člen horské služby, mě tam vzal, prošli jsme si ho a říkal mi: „Podívej, co se tady děje. To už nemá s horami nic společného.“ Došlo tam k masivní komerční výstavbě a varoval mě, abychom to nedopustili. U nás dřív fungovala škola, školka, bylo tu kino. Chtěli jsme, aby se sem stěhovali lidé, měli děti, zázemí, podnikali tady místní, ale to se nepovedlo a už se to nedalo zvrátit.

Jak vypadá den na Božím Daru?
Dnešek je celkem klidný, protože skončily prázdniny a je špatné počasí, ale kdybychom tu nebydleli skoro celý život, tak bychom se odstěhovali do klidnější části hor. Je tu spousta komerčně využívaných chalup, které si vezmou lidé třeba na čtyři roky, ale nemají tady kořeny a snaží se na nájmu vydělat. Dříve jsme chalupu ani nezamykali, a když jsme někam odjeli a vrátili se, seděli tu kamarádi s uvařeným čajem. Nebylo to kamarádské jen tady, ale třeba i na Plešivci, na Klínovci... A dneska se na Klínovec podívejte.

Myslíte bývalý hotel na vrcholu?
Mrzí mě, že tak dopadl. Byly šance zachránit ho. Mám ještě v šuplíku svůj projekt, kdy se měl po 90. roce přeměnit na výukové centrum pro záchranáře za 260 milionů a peníze už byly vyčleněné. Pak se měl ale stát výukovým centrem pro číšníky, na což už se peníze nenašly. Nelíbí se mi také projekt na tři vyhlídkové věže na božídarském Špičáku. Je to rašeliniště, státem chráněná rezervace. Přitom z protějšího Neklidu je krásně vidět na Jáchymov, Špičák i Karlovy Vary.

Další věcí je, že ubývá voda. Satelit nových baráků je postavený na významném krajinném prvku. Jsou tam rašeliniště, mokřady a sejpy, tedy obrovská zásobárna vody. Kvůli novým domům se musela část seškrábnout, jinak by nešly postavit a byl to velký zásah do vodního hospodářství. Podmínky se zhoršují kvůli nám, lidem, všechno jsme si zavinili sami.

Celým Krušným horám včetně Božího Daru stoupá v posledních letech návštěvnost. Byla to jen otázka času?
Myslím, že ano. Žádné středisko ale není nafukovací. Navíc jestliže mám někomu poskytnout rekreaci, musím lidem nabídnout také služby. Tady bohužel nenajdete veřejné WC a v Božím Daru, který je zónou, ani parkovací místo. Pak nám pod okny jezdí fronty aut dokola, protože řidiči nevědí, kde zaparkovat, přitom by to mohlo fungovat třeba tak, že si vyzvednete lístek, vyložíte v penzionu věci a dáte auto na volné vzdálenější parkoviště. My jsme sem ale pustili davy lidí, kteří si zvykli parkovat tam, kde chtějí. Potřebujeme systémové řešení. Nedovedu si představit, že by tu v zimě hořelo. Hasiči by se sem nedostali.

Myslíte, že problém s velkým počtem turistů má jen Boží Dar?
Objížděl jsem pracovně všechna střediska od Beskyd až po Šumavu a myslím, že problém je tady u nás jeden z největších.

Kam to podle vás může dojít?
Myslím, že až k tomu, že sem lidé přestanou jezdit. Řeknu příklad. Spousta lidí sem jezdila na běžky, ale protože není kde parkovat, jedou raději na Chaloupky, Přebuz, Jelení. Tady, na Ježíškově cestě, navíc nevíte, jestli se dřív vyhnout psovi nebo dítěti, pěší dělají do stopy díry. Tak lidé vyrazí raději vedle k Němcům.